Antonín PUČ (*16.5.1907 – 18.4.1988)
Připomínat meziválečné generaci osobnost Antonína Puče by bylo doslova nošením dříví do lesa. Rodák z Jinonic, odchovanec smíchovského fotbalu přestoupil v 18 letech do Slavie a zůstal jí věrný plných 13 let. Až v roce 1938 jej ze sestavy vytlačil z Vídně přišedší Rudolf Vytlačil…Na závěr kariéry pak přestoupil do Viktorie Žižkov a aktivní kariéru zakončil opět na Smíchově. Dlouho vedl tabulku reprezentačních střelců svými 34 brankami (překonal jej až Jan Koller), zaznamenal i 59 zápasů za národní mužstvo (frekvence zápasů byla oproti dnešku sotva poloviční…). Stal se členem Klubu ligových kanonýrů díky svým 123 brankám (112 za Slavii, 11 za Viktorku). Začínal jako levá spojka, po příchodu Vlasty Kopeckého přešel na levé křídlo. Ovládal úžasně klopení nártu při střelbě, takže jen málokdy přestřelil. Určitě nejslavnější zápas sehrál v roce 1934 ve finále MS v Římě, kdy se díky němu Čechoslováci ujali vedení. Ale byl to zápas proti všem. V hledišti diktátor „Duce“ Mussolini, zfanatizované obecenstvo, soupeř, který se neštítil ničeho a k tomu proradný a úlisný švédský sudí Ivan Eklind. Nedlouho před koncem Italové vyrovnali a v prodloužení již zdecimovaní Čechoslováci neměli nárok.
V povědomí jej má i dnešní generace díky hymně Standy Procházky „Bican, Čambal, Plánička, Ženíšek, PUČ, Vodička“!
Ján LUŽA (*16.5.1948)
Byl, podobně jako další odchovanci slavné fotbalové líhně v Červené hviezdě Bratislava (Čapkovičové, Hamar, Hudec, Kéketi či Ivančík) členem úspěšného mládežnického kolektivu. Po přechodu do dospělého fotbalu přestoupil do Lokomotívy Košice, odkud v roce 1970 přešel do Slavie, za niž hrál až do roku 1982, s dvouletým přerušením při výkonu základní vojenské služby v RH Cheb (1976-78), kde se rodila úspěšná jedenáctka, která v roce 1979 přivedla do nejzápadnějšího okresního města u nás fotbalovou ligu (po určitý čas byl kapitánem i Jarda Šilhavý) a parta se stala doslova miláčkem této části západních Čech. Zvláště proto, že vnitro v té době dalo ruce pryč od kolektivních sportů, ale nadšení překonalo vše. Až v období po Listopadu nastal kvůli nepovedené privatizaci pokles….
Janko se vyučil elektromontérem a již při fotbalové kariéře nejprve dokonči střední školu a po maturitě nastoupil na práva, která rovněž úspěšně zakončil a završil i titulem JUDr. I proto musel na 2 roky na vojnu, nikoliv jako „vysokoškoláci-katedristé“ jen na rok.Ve Slavii postupně s Janem Maršem vytvořili neprostupnou stoperskou dvojici a jen zřejmě preferování jiných hráčů zapříčinilo, že za národní výběr sehrál jen 2 zápasy. Ve Slavii odehrál celkem 333 zápasů a vstřelil 14 gólů. S klubem svého srdce však zůstával i nadále v kontaktu a jak jsme psali v souvislosti s Memoriálem Jana Maika, chtěla tomu náhoda, aby se s př. Maikem potkal na nádraží a vzniklo tak přátelství, které trvá i nadále po smrti př.Maika. Se sympatickou paní Darinkou vždy rádi do Maikolandu zavítají a nemůže být pochyb, že patří mezi hosty nejmilejší!
Dobi
/článek nebyl redakčně upraven/