Fotbal přináší různé zápasy – přípravné, soutěžní a žel někdy i takové, kde jde vskutku o vše, často možná snad až o život. Pak jsou zde i tzv. pouťovky, kde je hlavním účelem připravit tělní dutiny na následný tah, pro který se někde vžilo i synonymum hezkého východočeského městečka – Nasavrky! Jsou však i zápasy, které právem nesou přídomek „přátelské“. Většinou jde o zápasy v rámci charity nebo ty, kde jde i na hřišti o upevnění mezilidských vztahů a často i o jejich prohloubení. A takovým utkáním by mělo být a jistě i bude přátelský zápas Slavie s Hajdukem Split.
Musíme pořádně zapátrat v kronikách a líčeních pamětníků, kde se vlastně vzalo takové to neformální přátelství mezi lidmi z Čech, Moravy i Slezska s jižními Slovany. Nejsme jistě daleko od pravdy, když se vrátíme až do let existence středoevropské monarchie, připomínané jako Rakousko-Uhersko. Z hlediska ekonomického a geografického to určitě nebyl špatný útvar. Soustátí s více než třetinou slovanského obyvatelstva, s vyspělým průmyslem v zemích koruny české a třeba i s nádherným pobřežím Jadranu, které bylo tehdy více než pro rekreaci využíváno pro obchod a námořní obranu. Ale bohužel ve státoprávním uspořádání byli všichni Slované v říši až druhořadými občany, za Maďary a německy mluvícím obyvatelstvem. To byla určitě jedna z největších chyb císaře Franze Josefa I., který říši rakouské vládl neuvěřitelných 68 let. Doplňme i to, že se nikdy nenechal korunovat českým králem!
Ale Češi si dokázali poradit. Snad největší vzestup zaznamenaly český průmysl, kultura i vzdělanost ve druhé polovině 19. století, a tak se Praha stala neformálním hlavním městem slovanské části monarchie, vedle Slováků i těch z jihu, zejména Slovinců, Chorvatů, Bosňanů a Hercegovců i vojvodinských Srbů; po obrození Slovanů však právem pokukovali i další jižní Slované – Makedonci a Černohorci i ostatní Srbové. Praha byla stále více centrem všeslovanské vzdělanosti a i zde hledejme i impuls ke vzniku dvou klubů, které jsou úzce spojeny s historií Slavie – Vojvodiny Novi Sad (ta se dodnes k červenobílým dresům Slavie hlásí) a Hajduku Split. Oběma v Praze totiž k srdci přirostla zejména Slavia, v jejímž jménu i vystupování právem cítili všeslovanskou vzájemnost. Před 103 roky byl tak studenty z Dalmácie přímo v Praze, v restauraci U Fleků, založen klub Hajduk Split.
K tomuto momentu se Dalmatinci dodnes s úctou vracejí, což mohla na vlastní oči potvrdit i naše skupinka, která měla 13. ůnora 2011 možnost se zúčastnit nádherných oslav 100. narozenin Hajduku Split. 13. února 1911 byl totiž po schválení Císařským místodržitelstvím ve městě Zadar oficiálně založen klub, který vznikl z iniciativy čtveřice pražských studentů pocházejících ze Splitu: Fabijana Kaliterny, Vjekoslava Ivaniševiće, Lucijana Stelly i Ivana Šakiće za pomoci Vladimira Šory a profesora Josipa Barače, který pro klub navrhl jméno Hajduk, jméno, kterým se dodnes klub pyšní. Ale i při schvalování jména Dalmatinci u zkostnatělých úřadů Rakouska-Uherska naráželi. Pravda, nejprve se hledaly názvy zeměpisného původu – podle okolních pohoří Mosor či Velebit nebo podle splitského „Petřína“ – Marjanu či názvy připomínající další historické bojovníky – Borac nebo Uskok. Ale nakonec zvítezil název Hajduk.
Hajduci totiž byli bojovníci, kteří hájili zájmy jižních Slovanů proti Turkům, kteří svého času obsadili i podstatnou část někdejší Jugoslávie a ohrožovali i Vídeň.., Chorvati, později zklamaní přístupem císařství ke Slovanům, rádi všemožně vyjadovali i protest proti Rakousku – Uhersku. Byl to však profesor Barač, který úřady monarchie nakonec přesvědčil, že hajdukům šlo především o zájmy Evropy a Evropanů proti islámským vetřelcům…Útočícím i proti Vídni… Proto tedy Hajduk! Z historických důvodů má přezdívku „bili“ (podle barvy dresů) či „majstori s mora – mistři od moře“. Od roku 1950 existuje nejstarší fanouškovské hnutí – Torcida, které daleko překračuje chorvatské i celojugoslávské hranice. Usídlilo se na severní tribuně stadiónu na Poljudu, tedy i zde hledejme souvislosti s naší Tribunou sever!
Snad není třeba zdůrazňovat, že Split je metropolí Dalmácie, tedy významného území podél přenádherného Jadranu. Historické město, jehož jádrem je Diokleciánův palác a nad jehož dny i nocemi bdí posvátný vrch Marjan. I dodnes je tu splitské korzo s palmami, známá to Riva, přístav, marina i blízké koupaliště Bačvice.
Dějiny Evropy kráčely i ruku v ruce s oběma našimi regiony – po roce 1918 Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 pak Jugoslávií), i Československem. Byli to Jugoslávci, kteří se jako první hlásili jako dobrovolníci v roce 1938 na pomoc Čechoslovákům při mnichovské krizi, naopak mezi Titovými partyzány jsme našli i Čechy a Slováky. Podobně tomu bylo i v roce 1968, kdy prostí Jugoslávci byli opět připraveni přijít okupované Praze na pomoc. O to více zamrzelo každého, kdo celou tuto historii zná, tzv. humanitární bombardování jakož i nesmyslná občanská válka, která je nádherně připomenuta ve Zmožkově písničce „Býval to ráj“. Naštěstí to už dnes opět ráj je, což dokazuje každoroční invaze Čechů a Slováků na slovinský, chorvatský, hercegovský či černohorský Jadran a přátelské vztahy (až na některé excesy několika hamižných ubytovatelů nebo našich nenapravitelných „paštikářů s ponožkami v sandálech“; ti však to přátelství nemohou pokazit…).
Není proto divu, že hlavně v prvních letech se to v Hajduku jen hemžilo Čechy, zvláště na trenérském postu. V prvním desetiletí byli totiž trenéry „Bílých“ výhradně Češi, v drtivé většině slávisté. Někdo jako hrající trenér třeba jen na 3 zápasy, ale do historie Hajduku se zapsali… Na ně pak navazovalo válečné působení Jiřího Sobotky nebo Jiřího Jeslínka, který po odchodu ze Slavie do RH Cheb právě přes Hajduk zamířil do konkurenční Sparty…
Hajduk Split patří právem mezi nejúspěšnější kluby celé historie. Ještě za dob poválečné Jugoslávie tvořil Hajduk spolu s Dinamem Záhřeb a bělehradskými kluby Partizanem a Crvenou zvezdou tzv. Velkou čtyřku, jejíž vzájemné zápasy vždy naplňovaly hlediště i stránky vždy bohatě o sportu píšícího jugoslávského tisku. A rivalita s Dinamem zůstala i po osamostatnění Chorvatska. I když i ve Splitu je další klub Radnički a v Záhřebu také více klubů, jako jediné plnohodnotné chorvatské derby je uznáván souboj Hajduku s „věčným rivalem“ – Dinamem, jehož jedno dějství bylo nalosováno právě týden před startem Hajduku v Edenu.
Úspěšnost Hajduku je plně srovnatelná s historií naší Slavie. Za dob předválečné Jugoslávie (SHS) vybojoval Hajduk dva tituly (1927, 1929), za války – tam je asi složité vše řádně začlenit – to byl jeden titul „chorvatské bánoviny“ (1941) a dva tituly v těsně poválečném období, kdy se teprve třídily kluby pro vznik celojugoslávské ligy (1945, 1946). Za Titovy Jugoslávie vybojoval celkem sedm titulů (1950, 1952, 1955, 1971, 1974, 1975 a 1979) a za údobí samostatného Chorvatska titulů šest (1992, 1994, 1995, 2001, 2004 a 2005). Chorvatský pohár vyhrál šestkrát a Jugoslávský pohár 7x. Naposledy v roce 1991, takže Titův pohár mu zůstal v držení – to již bublalo podhoubí strašně a nesmyslné jugoslávské války… Hajduk se neztratil ani v Evropě – v někdejším PMEZ (dnes LM) si zahrál třikrát čtvrtfinále (1976, 1980 a 1995), v dalších evropských soutěžích byl dokonce dvakrát v semifinále (v někdejším Poháru vítězů pohárů 1973 a v Poháru UEFA 1984 – to bylo po vyřazení Sparty!).
V této souvislosti mi dovolte i malou vzpomínku. Mezi mé největší sportovní zážitky určitě nadosmrti patří návštěva zimní olympiády v Sarajevu v roce 1984, podle mne poslední olympiády, která byla více organizována srdcem než penězi. A při jednom setkání jsme narazili i na fanoušky z Dalmácie. „Odkud jste?“ „Z Československa, z Prahy!“ „Ale to nemůžeme být přáteli, vždyť s Vámi hraje za pár dní náš Hajduk!“ „Ale ten hraje se Spartou a my jsme slávisti!“ „Slavija, Slavija, jóóó, to je něco jiného, to je matička našeho Hajduku, jdeme něco popít!“. Dostal jsem i darem doutník s povinností jej vykouřit, pokud Hajduk postoupí. S troškou štěstí se to povedlo a po domácí oslavě s několika sousedy, také jugofily, jsem naklusal druhý den do práce, kde se (tehdy) slavilo MDŽ. Ten doutník jsem tam k veselí a obdivu všech vykouřil! Já, zapřísáhlý nekuřák! Ale slib jsem splnil… Dodejme, že Jadran byl toho léta pak přenádherný a počasíčko fantastické!
Největších úspěchů dosahoval Hajduk určitě v 70.letech – připomeňme si některá jména -Katalinić, Holcer, Jerković, Oblak či bratři Vujovićové. Z poslední doby je s Hajdukem spojena i osobnost brankáře chorvatské reprezentace Stipe Pletikosy..
V paměti slávistických fanoušků je navždy zapsán i rok 1956, kdy na tehdy populárním Velikonočním turnaji nastoupila Slavia navzdory všem zákazům a příkazům po několika letech díky statečnosti manželů Sehnoutkových v tradičních sešívaných dresech. Prvním soupeřem byl švédský Göteborg a památné dresy tehdy s nadšením přijal i druhý velikonoční soupoeř – Hajduk Split!
Ti starší z nás si ještě pamatují útulný stadiónek Stari plac blízko centra, který tolik připomínal třeba proslulou teplickou Drožďárnu. A po roce 1977, po Mediteránských hrách se klub stěhoval více na sever od centra, do čtvrti Poljud. I tento moderní stadión se stal brzy tím pravým domovem miláčka každého Dalmatince, Hajduku! Nejstarší fanouškovské organizované hnutí, splitská Torcida, vzniklo v roce 1950 a má dnes odbočky snad v celé Evropě. A dá se říci, že i u nás, díky partě kolem Tribuny sever, zde zapustila ty správné kořeny. Věřme, že i toto naše setkání to jen potvrdí!
V únoru 2011 vyhrála Slavia 2:0, ale stadión se vůbec nezlobil. Bouřlivě pozdravil tehdy ještě našeho Stefana Simiće, který pochází z protilehlého ostrova Brač, ze Supetru, přátelsky byl pozdraven i minikotlík slávistů. Věřme, že tuto pohostinnost našim hostům všichni oplatíme!
SLOVA HYMNY HAJDUKU SPLIT
La-la-la la-la-la-la-la la-la-la-la-la la-la-la-la-la
La-la-la la-la-la-la-la la-la-la-la-la la-la-la-la-la
Bili su bili vrhovi planina
Bila je košulja Hajdučkoga sina
Bílé, bílé jsou vrcholky hor,
Bílá je košile Hajdukova syna
Ruke ćemo skupa za bile diči
Ko jedno srce za Hajduk ćemo biti
Ruce všichni spolu za bílé zvednem´
Jak jedno srdce, za Hajdukem budem´
Bila i plava skladna je boja
To je simbol majstora s mora
Bílá a modrá, jsou barvy, co spolu ladí
To je symbol mistra od moře
Ponos je grada poznat po svitu
I uvik vjeran svom rodnom Splitu
Hrdost na město je známa po světě
A navždy věrný svému rodnému Splitu
Dr.Michal Dobiáš