Připomínat osobu i úspěchy fenomenálního fotbalisty Josefa (Pepi) Bicana by bylo jen opakováním faktů, která byla za dlouhá léta o jeho životě napsána. Dovolím si jen připomenout, že rodilý Vídeňák (*25.9.1913) pocházel z čistě české rodiny. Vídeň byla hlavním městem celé rozsáhlé monarchie a šikovní čeští pracovníci byli pro rozvoj města velmi vítáni. Některé prameny dokonce uváděly, že až třetina Vídeňáků má nějaké české předky! Jedním z center Čechů byla čtvrť Favoriten, kde i dosud nacházíme výrazné stopy české populace. Zde také vyrůstal i malý Pepi, kterému brzy učaroval „kulatý nesmysl“ zvaný fotbalový míč; jeho tatínek byl výborným hráčem vídeňské Herthy. Ale jak známo, neštěstí nechodí po horách, a tak v roce 1921 se Pepi stal polovičním sirotkem, když tatínek podlehl nešťastnému zranění, které utrpěl při jednom zápase. To jej od milovaného sportu neodradilo a brzy stoupal po žebříčku vzhůru a vzhůru, až to dotáhl do slavného Rapidu.
Brzy se projevily jeho vynikající střelecké schopnosti i rychlost, protože byl i výborným sprinterem s výsledky srovnatelnými se špičkovými atlety Počátkem 30.let se vytvářel slavný rakouský Wunderteam (pro ne-němčináře uveďme dva možné překlady – zázračný tým nebo tým zázraků), který odjížděl na MS 1934 do Itálie jako jeden z favoritů. Ale podobně, jako pak Čechoslováky ve finále, je zastavil v semifinále proti Itálii proradný švédský sudí Ivan Eklind, doslova pohůnek diktátora Mussoliniho. Zklamání bylo obrovské a Rakušané pak podlehli v boji o bronz i Německu. Připomeňme však, že ve finále nastoupilo za ČSR 8 hráčů Slavie, a tak nemohl šikovný útočník, navíc, jak psal i tehdejší tisk, „Čech jako poleno“, uniknout pozornosti zejména slávistů! Hned byly vyvinuty snahy o příchod Pepiho do Slavie, který se také tomuto nápadu nijak nebránil. Ale řekněme, že jednání byla nadmíru složitá, ne-li nemožná. Pepi pak v rámci taktické strategie přestoupil na 2 roky do konkurenční Admiry Vídeň, odkud se zdál transfer jednodušší, ale ani to nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se vše dotáhlo a 15.dubna 1937 Pepi překročil československou hranici u Břeclavi! Ale více než 4 měsíce směl jen trénovat, než se vše dořešilo. První zápas pak sehrál za Slavii 27.srpna 1937 na Kladně, ale Slavia prohrála 0:1. Pak už ale, jak pravil jeden pamětník „sázel góly jak sedláci na Vysočině brambory do země“ bez ohledu na kvalitu i historii soupeře. Vše nakonec vyvrcholilo jediným vítězstvím Slavie, coby korunního prince Středoevropského poháru, v roce 1938, k němuž v boji s Ferencvárosem Budapest (v Praze 2:2, v Budapešti 2:0) přispěl brankou na 1:1 v Praze i Pepi Bican! Bohužel nemohl pomoci při červnovém MS ve Francii. Vina však plně padá na liknavost tehdejších funkcionářů fotbalového svazu, kteří nedokázali vyřešit potřebné formality… Ani tehdy to nebyla podle pamětníků na svazu žádná sláva. Slavia vyhrála STEP 11.září 1938. To již Daladier leštil „zrady zvon“ pro následné jednání v Mnichově a Chamberlain věřil, že předhozením Československa do chřtánu Hitlera zachrání v Evropě mír… Vše dopadlo jinak a Bican mohl zářit jen v protektorátní lize (uveďme mimo jiné, že ve Slavii vytvořil vynikající dvojici s Vlastou Kopeckým a důsledkem jejich spolupráce byly nádherné branky, kdy hlavně Pepi zakončoval; v jednom ze článků o roce 1947 jsme si připomněli, že se v tomto roce stal králem střelců se 43 brankami a druhý v pořadí zaostal o 17 gólů, což hovoří za vše!). Ale příliš dlouho lépe nebylo ani po osvobození, přesněji po Únoru, kdy jej hlavně fanatický Gottwaldův zeť Čepička, propagátor výhradně vojenského sportu, označil za příklad č. 1 buržoazního sportovce a Pepi byl vypuzen do „ocelového srdce republiky“, do Vítkovic a teprve v roce 1953 se směl vrátit do Slavie, vlastně už Dynama, s nímž absolvoval po skončení aktivní kariéry koncem rok 1955 už jako trenér i památný zájezd do jižní Afriky na podzim roku 1956! Vedle trenérské práce se věnoval i aktivní účasti v XI. internacionálů a propagační činnosti milovaného sportu hlavně mezi mládeží!
Jeho hrob po jeho smrti (12.12.2001) na Vyšehradě byl vybaven krásnou bustou, na jejíž tvorbu přispěli i řadoví slávisté, zejména členové OP a je pravidelnou zastávkou při Slávistických Dušičkách. Byla zde i snaha pojmenovat po něm některé objekty na stadiónu v Edenu. Ale nepochopitelné reakce jeho syna Ivana, to je žel už jiná kapitola. Smutná! Velmi smutná!
Dobi
/článek nebyl redakčně upraven/