S přelomem let 2017 a 2018 nesmíme zapomenout na FRENŠTÁT!

S nástupem letošního podzimu se věrní slávisté museli smířit s další smutnou zprávou, a to o smrti velkého slávisty – ve věku 84 let (*29.8.1933) nás navždy opustil Antonín Knězek, z Frenštátu pod Radhoštěm, nepřehlédnutelná postava hnutí našich odboček. A vzpomínají na něj s úctou nejen ti, kteří při některé akci OP nebo na fotbale jím byli pozváni nezapomenutelným výrokem ve valašském nářečí „Tož, dame kalyšek?“ Vždy odněkud vykouzlil mainkou lahvičku „božské valašské medicíny“, aby dokázal, že malinké množství tohoto švestkového pokladu z rázovitého Valašska neškodí, ale léčí, což jistě nejen př.Knězkovi  přispělo vždy  ke vždy dobré náladě a optimismu a zřejmě nejen zdraví duševnímu, ale i fyzickému. Potkávali jsme jej nejen v hledišti Edenu, ale i při výjezdních akcích OP Slavia, zejména na Setkáních slávistů! Turistům pak pronajímal pokojíčky v domku pod Beskydami a ti také pěli jen chválu!

Ve valašském Frenštátě byla založena jedna z prvních odboček OP na Moravě, ale za „potemnělých dob“ zanikla. Až koncem 80.let se objevilo duo přátel Vencl-Moc a odbočka se nejen obnovila, ale hned se i raketově rozvíjela. A časem se k nim z původní odbočky  připojil především Tonda Knězek a brzy se stal další významnou postavou obnovené odbočky, jejímž vrcholem byl Memoriál Vlasty Kopeckého v roce 1990, vlastně předposlední klasický Memoriál s bohatým doplňkovým programem, jaký se už povedl jen o 2 roky později Žirovnickým…. Lounský Memoriál (to OP prakticky neexistoval) 1993 byl vlastně jen jednodenním turnajem a tradice pak žel navždy skončila… Vedle poznávacího programu, zábavy i besedy byla významným bodem frenštátského memoriálu i návštěva delegace účastníků u olympijského vítěze Jiřího Rašky, celoživotního slávisty, jehož připomínku připojujeme níže. A Tonda Knězek se při přípravě i realizaci velmi aktivně zúčastnil a poté, co jíž zdravíčko a nakonec i Smrt kmotřička nedovolily pokračovat v díle onomu tandemu obnovitelů odbočky, převzal její otěže na svá bedra on a díky němu se o „Frenu“ stále vědělo! Čest jeho památce!

Při vzpomínkách na Frenštát si tak nelze nepřipomenout Jiřího Rašku (*4.2.1941), od jehož úmrtí (+20.1.2012) uplynulo letos v lednu to nejkratší, tedy pětileté jubileum.  Při každém rozhovoru z něj čišelo, že to je nejen věrný slávista, ale především Člověk s velkým Č a rovný chlap. Nejinak tomu bylo i při každém přímém setkání s tímto vzácným sportovcem. Možná už nikdo dnes netuší, že i ZOH se pořádaly v přestupném roce, až na konci staletí se začaly ZOH pořádat do „vloženého“ roku uprostřed mezi roky přestupnými, tedy „letně-olympijskými“  (zanedlouho tak budeme sledovat reportáže z jihokorejského v Pchjongčchangu). Nebyl to však jediný rozdíl. Tehdy hodnocení skokanů  na lyžích sestávalo ze dvou částí – z délky skoků a bodového hodnocení stylu, který byl nepominutelnou součástí bilance. I když Jurovi třeba nějaký ten centimetřík chyběl, tak vše převážila kvalita jeho letu vzduchem, to byla vždy neuvěřitelná elegance souhry letícího lyžaře s okolními horami! Ale dost záleželo na sudích (a zde jako slávisté víme své…), a tak se pravidla později měnila. Ten nádherný styl cesty vzduchem si vždy zasloužil to nejvyšší hodnocení našeho Jury, ale i on doplatil na velkém můstku na proradnost sudích, kteří jeho styl podhodnotili a musel se sklonit před Bělousovem ze SSSR. Takže „jen“ stříbro, které přidal ke zlatu ze středního můstku, k čemuž připočtěme i  další úspěch ČSSR – bronz krasobruslařky Hanky Maškové.

Ale vrcholem byl hokejový turnaj, který probíhal zároveň i jako MS. Vlastně se blíží už 50.výročí všech těchto událostí (ZOH ve francouzském Grenoblu probíhaly od 6. do 18.února 1968). Pamětníci jistě nezapomenou na zápas se SSSR, který naši vyhráli 5:4. Dlouho se tradovalo, že po vstupu Sovětů na hokejovou scénu jsme je museli nechávat z vděku vyhrávat, ale především zde byl nepředstavitelný dril až k sebezničení, který zavedli trenéři Tarasova a později pak Tichonov,  který navíc připomínal jakousi snad až nenávistnou mumii. Ale i Tarasov („bububu“) měl k sympaťákovi hodně, hodně  daleko! A na 4:2 zvýšil reprezentant Jožo Golonka z Bratislavy  a nikomu z pamětníků nevymizí z hlavy obrázek, když Jožo klečí po svém gólu na ledě a směrem k sovětské střídačce tluče hokejkou o led. Další scénky, kdy přijel k sovětské střídačce a „zahrál jim hokejkou na housličky“, už se asi nedochovaly, ale každý pamětník si dovede představit, co to s Tarasovem-bububu udělalo. Prohra ČSSR s Kanadou i remíza v posledním zápase se Švédskem pak nakonec způsobily, že zlato patřilo přece jen Sovětům a Čechoslovákům „jen“ stříbro. Ale na ten zápas s naší výhrou 5:4 se nedá zapomenout!

Golonka by měl 6.ledna 2018 oslavit svoje osmdesátiny. Byl až nesmiřitelným slovanistou, ale když oblékl československý dres s lvíčkem, většího vlastence by mezi Aší a Humenným jen těžko někdo hledal!

Takže i toto si v souvislosti s Jurou Raškou musíme po půlstoletí připomenout!

Dobi

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..