Před 40 lety se psal rok 1968 a na malou chvilku se národ nadechl. Kupovali jsme několikero novin, protože každé byly jiné, žádné tzv.zglajchšaltované. Ani o Slavii jsme toho do té doby vlastně moc nevěděli, jen tušili, co náš milý klub postihlo. Bombou byl článek Jaroslava Šálka na poslední stránce tehdejší Mladé fronty z 31.března, kde je na první stránce právě oslavováno zvolení Ludvíka Svobody prezidentem ČSSR.
Vzhledem k tomu, že se jedná o souvisle shrnutá fakta a souvislosti, přetiskujeme jej do Červenobílých listů celý:
Z hřiště na Letné už nezbyla ani tříska, mužstvo se rozuteklo, mnoho funkcionářů se vzdalo nebo byli donuceni k odchodu., „reakční“ jméno Slavia zmizelo z tabulky, ale pořád je tu ono největší dráždidlo – červenobílé dresy. Dráždidlo, které nedává spát, jako by velitel ponechal bezmocným zajatcům i jejich prapor, aby si jej vztyčili nad hlavy a opájeli se hrdostí.
Zabavte je, všechny do jednoho, zničte nebo obarvěte, jen ať se v tom už, proboha, neobjeví na hřišti!
Člen revizního oddělení DSO Dynamo (rozuměj: dělnické sportovní organizace) Adamec přijíždí ihned do Edenu s autem vykonat nařízení. Snad ani nedomýšlí, že je to poslední součást akce vymazat Slavii ze skutečnosti. Nakládá několik garnitur, červenobílé košile velké, menší i nejmenší, žákovské. „Přivezem vám jiné, také sešívané, ale místo té bílé tam bude modrá.“ Mizí i bílá tílka s červenou hvzdou na prsou, možná, že je mezi nimi i ono, v němž vítězil a prohrával Evžen Rošický (novinář a slávistický atlet, který zahynul rukou kata za heydrichiády; paradoxně byl nahrazen jeho známý memoriál Memoriálem Josefa Odložila, pozn. red.)…To bylo v roce 1952, toto poslední dějství pogromu na jednu z nejslavnějších našich sportovních jednot.
Rehabilitace ve sportu je obtížnější než v jakékoliv jiné oblasti života, je-li vůbec možná. Z pětasedmdesátiletých dějin Slavie (v roce 1968 slavila Slavia 75 let, pozn.red.) teď nelze vymazat potupnou kapitolu 1948-68 a prohlásit výsledky, bezprostředně závislé na dlouhodobém likvidačním procesu, za anulované. Nelze vymazat trojí sestup Dynama do II.ligy, nelze zapomenout na smích, jaký sklízely po léta dresy, kdysi uctívané v Pešti, Turínu, Barceloně. Třebas v Hrdlovce, Čelákovicích, Děčíně, Táboře a jinde. Nelze vůbec vyčíslit obrovské materiální škody, jež Slavii za oěnch 20 let postihly. Ovšem dědictví toho všeho sklízí Slavia dodnes. Na cestě za fakty a lidmi se však nezrodil rehabilitační spis, spíše tři kapitoly pro milovníky černého humoru
Kapitola první: Zmizte z Letné, překážíte!
6.května 1945 zapálili ke kapitulaci se připravující vojáci Wehrmachtu tribunu Slavie. Jen tak – prostě na rozloučenou s Prahou a s válkou. Tedy tečka za utrpením, které Slavia prožila za okupace: 2 800 000 Kč válečné škody. Náhrada vaškerá žádná. Jen s velkým úsilím a obětavostí členstva se v letech 1947-1951 rodí nová tribuna s moderním vybavením. Stála skoro 7 miliónů, na což půjčil stát 3 milióny, soukromé půjčky činily 2 milióny. Zadlužení vzrostlo skoro na 5 miliónů. Necelých 14 dní před dokončením stavby se na Letenské pláni začali objevovat civilisté a důstojníci s nákresy v rukou – funkcionáři Slavie je s obavou pozorovali mezi prkny ohrady. Ne bezdůvodně. Jednoho dne vešli na hřiště a širokými rozmachy rukou rýsovali, co kde bude, jak bude vypadat okolí Stalinova pomníku. Stadión Slavie byl v onom okamžiku odsouzen k zániku. Technický referát v čele s inž Kolátorem vydal příkaz k likvidaci Letenské pláně – a Slavia se podřídila. Ve chvíli, kdy jedna firma dokončovala v útrobách tribuny kuchyni s moderní restaurací, trhali brigádníci prkna ze sedadel tribuny urychleně připravované ke kolaudaci. Během několika týdnů zmizelo fotbalové hřiště s tribunou a veškerým zařízením, běžecké dráhy, cvičné hřiště pro fotbal, házenou, hřiště pro pozemní hokej, dva kurty pro košíkovou, 12 tenisových dvorců, 13 dvorců pro odbíjenou. A samozřejmě šatny, byt kustoda. 16 500 000 Kč.
Náhrada? 600 000 Kč a slib, že do konce roku 1951 bude vybudován městem fotbalový stadión v Edenu, později ostatní příslušenství. Bláhové sny!
DNEŠNÍ POKLADNÍK SLAVIE MRÁZ: Nastalo období tragické romantiky. Mužstvo trénovalo na místě bývalého hřiště, často mezi kočárky s maminkami, rekvizice byly roztroušeny po celé Praze. Kustoda nastěhovali do osamělé bývalé klubovny Mitasu v Edenu, Tam se pralo prádlo, vodu nosili v konvích přes celé staveniště. Starou pikolou jsme zabezpečovali zápasy, které jsme hráli na Spartě. Do Vršovic pro dresy, pak na Spartu, po zápase do sokolovny na Letné a zpět do Vršovic. Později se jezdilo trénovat do Tróje, a tak se jen změnila trasa. Veškeré prosby o pomoc – marné.
Výstavba v Edenu pokračovala pomalu a navíc měla všechny znaky tehdejšího šlendriánství, neodpovědnosti: Když bylo konečně hřiště otevřeno v září 1953 (zápasem Dynamo v. Křídla vlasti), nastaly další svízele. Lidé se brodili ke stadiónu bahnem, špatná krytina propouštěla za parna asfalt a došlo k znečištění oděvů diváků na tribuně, trávník, neodborně položený na jílu, nepropouštěl srážkovou vodu a odumřel. Oplocení skýtalo divákům možnost vcházet bez placení, obsluhovat kotelnu pro vytápění by bylo hazardováním se životem (dodnes), promáčejí se stěny, neboť vodovod zaváděli nejspíše pekaři nebo malíři pokojů. Není rozhlas, telefon. Veškeré intervence a vyčíslování škod, které jednotě nadále vznikají, jsou zbytečné, mnohde dokonce považované za troufalost. Vrcholem tragikomedie je intervence u prezidenta Antonína Zápotockého. Nechal vše přešetřit, ale jeho aparát pak přednesl resumé: ukažte nám dekret, jímž jste byli z Letné vystěhováni. Ukažte nám dokumenty s příkazem o likvidaci hřiště na Letné. Žádné však neexistovaly (!!!), a proto byly intervence neoprávněné!
Kapitola druhá: Zachraň se, kdo můžeš!
Sjednocení tělovýchovy přineslo velké změny. Slavia Praha VII, pak sloučení s Dynamem (dříve SKEP), protože každý klub musí být spjat s továrnou, podnikem. Dynamo Slavia při RPR. Unikají Bican s Buchtou do Vítkovic, Hampejs do Teplic, Kocourek a Trojan do Zlína. Někteří jsou na vojně – Slavii zbývá šest ligových hráčů. Doplňují je noví ze SKEP. Reorganizace a experimenty nekončí. Rodí se fantastický výmysl – založení DSO (Tatran, Baník, Spartak, Dynamo atd.). Vzniká ATK. Den před zahájením jarní ligy přichází příkaz generála Jandy, předsedy SVTVS, tehdejšího Státního výboru pro tělovýchovu. Špičkoví hráči musí okamžitě pod péči armády. Předseda fotbalového oddílu Holeček drží v kapse průkazy hráčů a říká: Vydám je jen přes mou mrtvolu. Jde o Ipsera, Trnku, Hemeleho. Moc je však silná. V neděli nastupují všichni tři za ATK, nové průkazy vydal generál Janda. Na tři roky zmizely opory. Ipser se sice vrátil, ale jeho start za Slavii v Liberci znamenal kontumační prohru 0:3. Ačkoliv měl průkaz Dynama a byl zaměstnán v Energovodu. Je zbytečné psát o Bicanovi a jeho pozdějším souboji (po návratu do Prahy) s Čepičkou, ministrem národní obrany. „Pro Bicana, typického představitele buržoazie, nesmí být v našem životě místa.“ Bican dostal lopatu a krumpáč.
V červenci 1951 jela zájezdová jedenáctka Prahy do Nového Boru. Byl to pouťový zápas, dostali nějaké sklo. Zápas nebyl ohlášen, což byla chyba. Ale tresty? Antonín Bradáč a Vlasta Kopecký doživotně diskvalifikováni, mezi dalšími potrestanými byli Kareš, Šmejkal, Trnka, Hemele, Ipser, Žďárský, Hampejs, Vlk – a někteří ze Sparty. Tehdejší vedení Dynama – jako jediné – žádalo nejpřísnější tresty pro své hráče. Příkladně! Očistíme! „Kdybychom měli sestoupit do třídy „ň“, budeme dodržovat směrnice!“ – hřímal tehdy předseda Kolář, náměstek ministra zdravotnictví, který byl do Dynama dosazen.
Předsedové a funkcionáři byli totiž dosazováni. Kandidátka se rodila všude jinde než v jednotě. Především na OV KSČ. Slavia nesměla být puštěna z dohledu. Odborníci bojovali skrytý, většinou marný boj s figurami dosaženými zvenčí. Sekretář vystavoval členský průkaz novému předsedovi jednoty v den, kdy byl „zvolen“. Náčelník dráhy Vavřich se stal metodikem, ač nikdy do tělovýchovy nedělal. Za rok byl předsedou, odešel pro machinace na dráze. Na jednu členskou schůzi byla připravena protikandidátka. Byl to vlastně odboj. Schůze se nekonala, dveře zůstaly zavřeny, mluvilo se i o milici, jestliže se členové nerozejdou. Vyhrála kandidátka oficiální a Dynamo šlo brzy opět do II.ligy.
Kapitola třetí: Boj o barvy, jméno, čest
KAREL SEHNOUTKA, dnes osmašedesátiletý, člen Slavie od roku 1920, čtyřicet let inventárník fotbalu. Hned to odpoloedne, co razie skončila, jsem vzal 24 dresů, které se mi podařilo ukrýt, odvezl jsem je sem na Letnou, do tohoto bytu. Manželka rychle ušila velkou prošívanou pokrývku na tyto manželské postele, a do každého čtverce jsme zašili pečlivě složené dresy. Na věčnou památku, protože jsme nevěřili, že budou ještě k něčemu. (Pozn. Staří manželé mne v této chvíli žádali, abych to snad ani nezveřejňoval, aby z toho ještě nebyl jednou malér.). Ale jednoho dne, bylo před Velikonocemi, snad v roce 1955 nebo 1956 (r.1956, pozn.red.), nás v sobotu v půl dvanácté v noci vyburcovali z postele dva funkcionáři Slavie a řekli: Rychle, kde jsou ty dresy, zítra v nich nastoupíme, ať se děje, co se děje! Byla to hrůza, manželka párala deku a do rána šila na dresy čísla…
Dynamo v nich také nastoupilo na velikonočním turnaji; jistě vzpomínáte. Nikdo to nečekal a ovace jim uspořádali i všichni sparťané. Když se do nich hráči oblékli a vešli do sparťanského podchodu, zůstal tehdejší předseda DSO Dynamo Štětina jako přimrazen. Za hráči křikl. Tohle bude stát někoho krk! Naštěstí nestálo.
Bylo by možné vyprávět dále tuto tragikomedickou pohádku. O tom, jak od roku 1959 bojovali slávisté o návrat jména – za zády vedení jednoty, jak bylo už mnoho funkcionářů i na OV KSČ pro, ale nerozhodl nikdo. Jak byla během čtyř dnů svolána v roce 1964 do Holešovic mimořádná členská schůze údajně „ke spartakiádě“, na níž nynější předseda Jiří Vrba přednesl dlouhý projev o spartakiádě a v závěru navrhl přejmenování na Slavia Praha, což členové s nevylíčitelným nadšením odhlasovali a splnili podmínku podle naštěstí nedokonalého odstavce v řádech ČSTV o názvech jednot. Jak soudruh Janoušek, odpovědný pracovník za tělovýchovu na ÚV KSČ, řekl novinářům na semináři v Nymburce, že k přejmenování může dojít jen přes jeho mrtvolu. Novináři se rozhodli rychle zprávu o Slavii zveřejnit, tenista Pavel Korda se ji dočetl v Budapešti a rozplakal se na ulici – a soudruh Janoušek to přežil a dokonce je nadále ve své funkci.
Bylo by toho mnoho k vyprávění. Ale černý humor je těžko stravitelný. Proto už raději přestaňme.
Tolik celoživotní slávista, novinář Jaroslav Šálek, 31.3.1968
Pevně věřím, že zvláště nyní, v době 40.výročí uveřejnění tohoto článku jsou tyto řádky i v ČBL na svém místě. Sluší všechna fakta připomenout a určitě informace i doplnit těm, kteří to vše spoluprožívali a třeba pomáhali zakládat odbor přátel. Většina z nich ale bude asi novinkou i pro ty, kteří jsou našimi mladšími přáteli nebo se organizovanými slávisty stali až později. Článek vychází v době, kdy na místě víceméně edenského provizoria je otevírán supermoderní stánek, konečně důstojný stadión, který bude pýchou slávistů a vlastně splněným snem i těch, kteří snili o modernizaci prostor na Letné, kde jejich tužby během minut zhatili ti, kteří jen a jen plnili příkazy mocných. Uvědomme si to vše proto dvojnásob v těchto dnech. Vzpomeňme na všechny, kteří slávistickou kárku dotáhli až k dnešním dnům, kdy se horor blíží ke šťastnému konci. Buďme jim vděčni, buďme vděčni odboru přátel! Organizaci, která má nesmrtelné zásluhy v minulosti, ale chce být živou a životadárnou dnes i v budoucnu!
4.4.2008 Dobi