UNIVERZITA SLAVIA VYRAZILA NA BĚLEHRAD 1976 A ZA UKRADENÝM TITULEM 

STANISLAV HRABĚ, DUŠAN HERDA A KAROL DOBIAŠ V ZAJETÍ VZPOMÍNEK

12295597_997890056899753_250514166_oJe určitě důležité najít rovnováhu mezi aktualitami a vzpomínkami na dávnější minulost. T ou minulostí už je pro mnohé i rok 1976, což je vlastně zjednodušeně řečeno, dvě generace zpět. Ale jsou případy, které si zaslouží trvalé vzpomínky, protože se nezapomenutelně zapsaly do naší historie, nejen té sportovní.

12279564_997890083566417_120607358_oNaše fotbalové národní mužstvo, ať už se jednalo o to ještě československé nebo později jen české, si na mistrovstvích celkem třikrát pověsilo na krk stříbrné medaile – v roce 1934 a 1962 na MS a v roce 1996 na ME. Ale jen jednou jedinkrát stálo na stupni nejvyšším – 20. června 1976 v hlavním městě tehdejší Jugoslávie – Bělehradě. Na jaře příštího roku to tedy bude již dlouhých 40 let a sportovní novinář Stanislav Hrabě, profesor Univerzity Slavia, sepsal spolu s Josefem Káninským knížku plnou vzpomínek „Bělehrad 1976 – Evropské zlato za všechny miliony“.

Prezentace právě této knížky byla v pátek 20. listopadu 2015 tématem semináře Univerzity Slavia. Nad vzácnými dobovými dokumenty vzpomínali na bělehradské zlato (a ukradený slávistický titul v témže roce)jak jeden z autorů, tak další povolaní hosté. Řadu nových informací ocenili nejen pamětníci, ale určitě všichni, kteří se o historii, a to i tu fotbalovou, zajímají. Těmi povolanými hosty byli totiž přímí účastníci ME Dušan Herda a Karol Dobiaš. Dušana Herdu, dlouholetého hráče Slavie, kam přišel z Topoľčan v 17 letech, známe i z řady akcí našeho OP, ze zdařilého vyprávění při nejedné z besed na odbočkách, ale i z pravidelné účasti na tradičních Dušičkách. U osoby Karola Dobiaše panovala možná trochu obava, vždyť se Slavií neměl nikdy nic společného! Ale již první slova pronesená jeho neopakovatelnou českoslovenštinou rozptýlila i ty sebemenší obavy. Živé vyprávění, líčení historek skutečných i možná méně pravděpodobných, někdy i peprných, dokázalo, že volba byla nadmíru dobrá! Karolko přiblížil nejen atmosféru finále ME, ale přidal i vzpomínky ze svého působení v Trnavě či v Bohemians. Závěrečná autogramiáda pak potvrdila, že večer zaujal všechny!

12287114_997890090233083_1457839016_oVzpomínalo se na celou atmosféru tehdejšího ME, jehož finálová část neměla ani 16 či dokonce 24 účastníků, ale pouze čtyři! A dějinnou pozoruhodností je, že tři státy z těchto čtyř už v původní podobě neexistují! Po krvavém rozpadu Jugoslávie vzniklo postupně šest států (s Kosovem vlastně sedm!), západní Německo se v roce 1990 rozšířilo o „soudruhy z NDR“. Rozpadlo se i Československo. S bratry Slováky ale vzpomínáme hlavně na vše dobré, co společný stát přinášel a důkazem je vlastně i účast obou hráčů původem ze Slovenska na tomto semináři. Základem mužstva, které trénoval slovanista Vengloš a Václav Ježek, byl kádr tehdejšího Slovanu Bratislava se sehranými dvojicemi a trojicemi, zejména s fotbalovými „dvojčaty“ Masným a Švehlíkem, kvůli čemuž se Franta Veselý dostával na hřiště až v prodloužení. Ale jeho vstup do sestavy na začátku prodloužení při semifinále s Holanďany hraném v chorvatském Záhřebu, byl fenomenální – nejprve filigránsky přihrál Nehodovi a na konečných 3:1 zvýšil sám. Záhřeb a i jeho (stále fungující) stadion Maksimir skrápěl po celý den déšť či spíše liják. Poznali to i tehdejší turisté, kteří se právě vraceli z pobytu na Jadranu a z rádií v autobusech sledovali statečný boj Čechoslováků, aby pak byli směrem na Varaždin pozdravováni nadšenými domácími fanoušky, kteří věřili, jak pak sdělovali i při zastávce na parkovišti, ve slovanské finále! Jugoši však závěr zápasu se západními Němci nezvládli, což ale bylo vlastně dobře, protože v srbském Bělehradě našli Čechoslováci doslova domácí prostředí. Průběh zápasu a hlavně penaltový rozstřel na bělehradském stadionu Marakana  jsou již legendární, stejně jako fantastický Panenkův dloubák!

Zajímavý byl i jeden z dotazů v diskusi, proč se stadion nazývá Marakana. Bělehrad byl hlavním městem celé Jugoslávie a byla snaha vytvořit z města na soutoku Sávy s Dunajem jednu z významných metropolí. Tomu odpovídala i výstavba, kde nesměl chybět stadion. Ten byl dokončen v roce 1963, a protože nejen kapacitou přes 100 tisíc diváků připomínal slavné Maracanã, tak si tuto přezdívku získal a dodnes zachoval. I když instalací sedaček klesla jeho kapacita na 55 tisíc diváků a nese oficiálně jméno slavného domácího fotbalisty Rajko Mitiće a je sídlem Crvene Zvezdy.

12295093_997890170233075_659988218_oNesmíme však opomenout ani druhé téma semináře – ukradený titul! Ročník 1975/76 byl strašně vyrovnaný, vždyť vítězný Baník měl jen 37 bodů, tedy v tabulce pravdy jen +7 bodů, Slovan a Slavia na stupíncích pod ním o bod méně (za výhru ještě nebyly 3 body)! Ve Slavii vytvořil trenér Jareš kompaktní tým, který byl nakonec hlavním favoritem. Ztratil však důležitý bod na VSS Košice, ale před posledním kolem byla Slavia v čele o bod před Baníkem a dva body před Slovanem. Baník však mířil do Plzně, které už o nic nešlo, a přidáme-li navíc fakt, že „ocelovému srdci republiky“ vládli takoví straničtí funkcionáři, jako byl nechvalně proslulý Mamula, tak bylo jasné, že Baník svou šanci nebude chtít pustit. Za finále byl přirozeně označen zápas Slovan-Slavia, kdy se Slovanisté při výhře mohli dostat před Slavii, ale na první místo jen při nevýhře Baníku. Ten však hned od začátku vedl a záleželo na tom, zda Slavia uhraje na Tehelném poli aspoň bod. Na utkání byl povolán zahraniční sudí Rudi Glöckner. Tento soudruh z NDR udělal největší chybu (úmyslně, neúmyslně?), když před půlí neuznal regulérní gól Segmüllera. V závěru pak dal Slovan dva góly, ale nepomohlo to ani jemu, Baník si to už pohlídal. A proč ukradený titul? Nahlas se šeptalo o tom, že motivační peníze kdosi odcizil, zprivatizoval či ukradl… Ale kdo hodí kamenem? Po 39 letech? Nebylo to poprvé ani naposledy! Cinklá jara v 90. letech a v začátku 21. století čí třeba lumpárna protežované Dukly na Slavii, kdy nastoupila v roce 1977 v Edenu v červenobílých dresech a rozhozená Slavia se musela převlékat. Ale nejhorší byl závěr ročníku 1965/66, kdy Slavia byla jako nováček stále na čele a na dálku v posledním kole bojovala se Spartou, která hrála v Košicích. Na oba zápasy byli nasazeni rozhodčí-důstojníci (v Edenu Fencl), a tak Slavia prohrála 0:1 brankou z vymyšlené penalty a mistrem se stala Dukla… A den nato začínal XIII. sjezd KSČ!

Byl to zase jeden moc hezký univerzitní večer. Něco padlo přímo v plénu, další myšlenky pak při diskusi v kuloárech. Ty vzpomínky jsou pro mnohé stále živé, pro ty mladší určitě poučné.

                                                                                                                                                                                                      Dobi

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..