Zpráva o náhlém úmrtí Františka Veselého nás všechny doslova šokovala. Člověk, který doslova a do písmene prezentoval slogan, že muži nestárnou, že na svoji dlouhou soutěžně aktivní kariéru navazoval později i účastí při nesčetných zápasech staré gardy či při obyčejných „pouťácích“, náhle zemřel. Zradilo ho srdíčko, slávistické srdíčko! A to ještě necelé dva dny předtím, ve sváteční den 28.října byl obdivován v severočeské Bílině – kde jinde, než v dresu na hřišti!
A protože měl k Odboru přátel více než blízko, řekli jsme si, že se na našich webových stránkách i na stránkách Červenobílých listů nemůžeme omezit jen na prostý výčet čísel, faktů a citací, ale přidat i pár vzpomínek, připomínek jeho největších úspěchů! Protože většina dnešních slávistů pamatuje nezapomenutelného Frantu jako aktivního hráče, všichni pak jako živou legendu Slavie! A nejinak tomu bylo i 28.října v Bílině! Naposledy!
Zpravodajská povinnost nám velí uvést některá základní čísla a údaje z jeho kariéry. Byl synem Františka Veselého I., který si v dresu Slavie díky svému zvláštnímu běhu vydobyl přezdívku „Kachna“ a otcem Františka Veselého III., který bohužel nedotáhl všechny představy o hvězdném pokračování slávistické dynastie, i když i on zaznamenával úspěšné zápasy za Slavii a přidával krásné góly! Ale František Veselý II. byl prostě jedinečný! Žil střídmě, nepil ani nekouřil, vše věnoval milovanému fotbalu i Slavii. O to více snad překvapila jeho nečekaná smrt!
S fotbalovým míčem se velmi brzy skamarádil a v Holešovicích byl hned hvězdou dětských plácků. A v 10 letech se objevil ve slávistických žáčcích i díky dnes už rovněž legendárnímu trenérovi Emilu Seifertovi. To se však málem stalo Slavii osudným. Situace ve Slavii (vlastně v Dynamu) nebyla zdaleka komfortní, a tak v roce 1962 odchází E.Seifert do Dukly a mezi jinými přibírá s sebou i Františka Veselého. Slavia se malé hvězdičky bez lítosti vzdává, aby získala neperspektivního, ale vychvalovaného útočníka Dvořáka (i tehdy tu a tam platilo, že zajímavá posila je vítanější než odchovanec…). Franta za pár týdnů tam dorostl do věku vojenského a tehdy povinné vojenské služby, kterou si přirozeně začal odkrucovat na dukelácké Julisce. A občas naskočil i do základní sestavy a asi nejnezapomenutelnější byl jeho start v utkání Poháru mistrů evropských zemí proti (západo)německé Borussii Dortmund, které za jeho výrazného přispění Dukla vyhrála senzačně 3:1 a po prohře 0:4 doma sahala po postupu!.
Slavia se mezitím potácela na chvostu moravské skupiny II.ligy a většina slávistů naříkala. Naříkala ale jen s rukama v klíně. Nedávno jsme však oslavili 45.výročí Odboru přátel a jeho představitelé naproti tomu konali!. Dynamo se ve II.lize zachránilo, hlavní opory Lála a Nepomucký zůstaly a na poslední chvíli spisovatel Pavel Hanuš sehnal aspoň dvě posily – tehdy ostravského veterána Františka Šindeláře a z Motorletu Františka Uldrycha. Mužstvo tak bylo posíleno personálně, především však psychicky a druhá liga už nebyla jen křížovou cestou, ale brzy vykrystalizoval na čele soutěže 1964-65 tandem Plzeň-Dynamo, který zaznamenal jedinou změnu, už se v říjnu zcela legálně hovořilo o tandemu Plzeň-Slavia (díky moudrosti tehdejšího předsedy celé Slavie Jiřího Vrby se našla klička v předpisech a Slavia se vrátila ke svému jménu!). Podzimní soutěž vyhrála o chloupek Plzeň, o slávistické góly se dělili hlavně Šindelář s Uldrychem! Bylo jasné, že toto by nemuselo stačit! A tak OP opět jednal a jednal!
Málokterý ročník (dávno již zaniklého) zimní turnaje (dnes již zaniklé) Tatry Smíchov u Železničního mostu v Praze kdy přilákal takové návštěvy, jako tomu bylo na úsvitu roku 1965! I za třeskutých mrazů se tribunky staré Tatrovky plnily hlavně natěšenými slávisty, kteří se radovali z výkonů útoku Veselý, Kadraba, Šindelář, Píša, Uldrych (tehdy se uváděly sestavy ještě ve schématu 3-2-5) a útok 3 Frantů a 2 Pepíků budil naděje. Byl tu Josef Kadraba (nedávno bouřlivě pozdravovaný v Edenu), kterého jeho „Kladýnko“ bez problému pustilo, přibyl i někdy trochu kontroverzník, ale především bojovník a bavič Josef Píša, pro kterého starty v dresu Bohemky (pardon: Spartaku Praha Stalingrad) již nebyly tím pravým ořechovým, a útok byl doplněn i navrátilcem Františkem Veselým. Jeho přestup byl asi nejsložitější. Dukla byla tehdy výstavní skříní československého fotbalu (sklánět se musela i Sparta!) – Dukla, jako vojenský klub měl nadstandardní podmínky srovnatelné s tehdejším profesionálním fotbalem na Západě a navíc možnost si ukázat na kteréhokoliv hráče – na vojnu musel prakticky každý a nebylo problémem přemluvit nejen morálně slabší jedince k podpisu „na furt“! Jen díky tomu mohlo ale vzniknout slavné mužstvo s Masopustem, Pluskalem i Novákem, které bylo jádrem vicemistrů světa 1962 a šířilo slávu naší kopané po světě i Evropě!
Ale i proto se vše obcházelo dlouhodobým studiem hráčů, kteří uměli aspoň o trochu víc než jen „čítať a písať“. Ti dostávali zákonný odklad a navíc museli po promoci do uniformy jen na rok oproti tehdejším 24 měsícům! Z dnešního pohledu asi škoda pro mnohé, že tehdy ještě neexistovala plzeňská právnická fakulta…Takže „furťáctví“ hrozilo i Frantovi, který navíc do Dukly přišel ještě jako dorostenec. Ale moudří mužové z řad OP si poradili i s tímto. Frantovi skončila základní prezenční služba a podařilo se vyjednat, že za velmi kulantních podmínek byl do Slavie jaksi zapůjčen, aby se pak po roce vše stvrdilo i formálně a definitivně! Na dlouhých více než 15 let – Franta ve Slavii skončil až v roce 1980 a po celá léta přinášel radost, dá se říci, vlastně dvěma generacím slávistů! Rychlost, typické úniky a kličky, filigránské centry přiváděly v zoufalství nejednoho obránce soupeře! Vedle Franty doslova omládl Kadraba, těžil z něj i Píša, bystré pravé křídlo bylo prospěšné i pro dirigentskou taktovku Šindeláře a volnější prostor měl i na levém „brku“ Franta Uldrych! Není divu, že „druholigová“ jarní sestava 1965 bojovala do posledního kola i napřesrok, a to o titul – a nikdo nám nevymluví, že o zasloužený primát přišla především zákulisními nekalými čachry!
Franta Veselý odehrál za Slavii spoustu krásných utkání. Celkem 920, z toho 404 ligová, při nichž vsítil 61 branek! Ve Slavii tak působil v letech 1953 až 1962 a 1965 až 1980, tedy až do 37 let!. V aktivní kariéře pak pokračoval ještě v Rakousku – nejprve ve vídeňském Rapidu (1980-81), poté ve Sparkasse Zwettl (1981-83) a nakonec opět ve Vídni, ve First Vinna; tam ukončil v roce 1984 svoji bohatou kariéru)!
Přiznejme si, že tu a tam přišel některý z trenérů či funkcionářů s názorem, že Franta je už starý a neperspektivní a snažil se zakomponovat do sestavy novu hvězdu, která však zhasla dříve, než zazářila! Uvedu podle mne jedinou výjimku – Zbyňka Hotového, který přišel z Mostu a z nástupce se stal parťákem na křídle levém – taková křídla neměl v tom čase v lize nikdo!
Když procházím bohaté a krásné dějiny naší milované Slavie a směl bych vybrat 3 nejvýznamnější zápasy historie, neváhal bych ani minutu! Na první místo bych postavil zápas Slavia-Plzeň v roce 1965 (renesance již pomalu odepisované Slavie), na druhé pozici bych měl odvetu Slavia-Ajax v roce 2007 (konečně splnění už málem marného snu o postupu do Ligy mistrů) a pak už dnes vzdálený triumf ve Středoevropském poháru v roce 1938 po výhře na Ferencvárosi v Budapešti! A právě u té „jedničky“ byl Franta výraznou osobností! A podobně by to bylo i s nejvyšším poschodím symbolické Síně slávy Františka Veselého. Zařadil bych sem následující 3 utkání:
„Finále“ druhé ligy ročníku 1964/65 – Slavia-Plzeň 4:1
Takový zápas už II.liga u nás nikdy nezažije! Vyprodaný Eden očekával korunovaci úsilí o renesanci, o obrození, o znovuzrození Slavie. Jarní tažení Slavie druhou ligou sice změnilo šance Plzeňanů na spíše jen teoretické, přesto se Eden zaplnil do posledního místečka kapacity 42 tisíc diváků! Tleskalo se, jásalo se, vzpomínalo se i přísahalo! Nadšení fanoušci vstoupili ve vší počestnosti po zápase na trávník a odnášeli miláčky do kabin na ramenou. A že největší „rvačka“ byla o Frantu Veselého, je nasnadě.
Marseille – prosinec 1969 – baráž o postup na MS v Mexiku ČSSR-Maďarsko 4:1
Franta Veselý a reprezentace – to není z našeho pohledu určitě jedna z nejšťastnějších kapitol Františkovy kariéry. Možná, že někdo opět zmíní naši ubrečenost, možná, že jsme až příliš velkými patrioty. Ale nikdo nám neupře, že v řadě věcí máme pravdu. Podíváme-li se na sestavu národního mužstva z přelomu 60. a 70.let, téměř vždy najdeme na pravém křídle jméno Veselý! Ale při podrobnějším zkoumání zjistíme, že před ním bylo častěji uvedeno „B.“ než „F.“. Bohumil Veselý měl totiž jednu velikou a nepominutelnou přednost, hrál za Spartu!…. Těžko někdo dnes posoudí, zda byl o tolik lepší než nás Franta, ale každý slávista od Aše tehdy až po Čiernou nad Tisou (i tehdy měl Franta četné obdivovatele i na Slovensku) to považoval za křivdu. Právem! Nakonec pomohly k návratu Franty do dresu se lvíčkem dvě události – sparťanský Bohouš byl v jakémsi tureckém obchoďáčku chycen ochrankou s košilí, kterou prý odebral, ale nezaplatil – jak to vše bylo, už se asi nedozvíme! Ale k tomu se objevil trenér Marko, který jeho potenciál znal a dovedl jej ve vhodnou chvíli vhodně využít! Kvalifikace na MS´70 v Mexiku se tehdy nevyvíjela dobře a naděje ČSSR klesala a klesala. A potvrzovalo se to i při rozhodujícím zápase kvalifikační skupiny o postup na Letné, kdy Čechoslováci hostili Maďarsko, které museli porazit. Zápas hraný v posvíceneckém údobí, v době, kdy po okupaci r.1968 normalizace nabírala na intenzitě a lidé se opět zavrtávali do prostorů svých bytů, chalup, hospod, ale i hledišť stadiónů. A snad i to bylo pozitivem pro zápas s Maďary. Z beznaděje byla na Letné vykřesána naděje, mužstvo strhnul Andrej Kvašňák a nároďák vyrovnal na 3:3, což znamenalo právo na baráž (už ani nevím, jaká pravidla to tehdy nařizovala, ale jelo se začátkem prosince do Marseille). A tam moudrý trenér Marko nominoval Frantu do základu a ten jej nezklamal. V přístavním městě sladké Francie řádil a zářil. Nejprve si vynutil penaltu, kterou proměnil Kvašnák, pumelicí pod břevno zvýšil na 2:0, 2x nastřeli břevno a vybojoval i trestňák, který proměnil neomylný Jožko Adamec.
To, že v Mexiku už nároďák nezazářil, nelze z dnešního pohledu vyčítat trenéru Markovi a o to méně hráčům! Byla to divná doba a pokud aféry nebyly, vyráběly se!
Jugoslávie – červen 1976 – Čechoslováci jsou mistry Evropy!
Ať se to komu líbí či ne, největším úspěchem fotbalu v naší kotlině je a asi nadlouho zůstane úspěch vybojovaný v roce 1976 v tehdy ještě jednotné, Titově Jugoslávii. Tehdejší model ME byl naprosto odlišný od těch dnešních, a tak si závěrečný turnaj mohla dovolit i Jugoslávie, kde pomalu dodýchával titovský model organizací samosprávy podniků „OOUR“. Finále se zúčastnila pouze 4 mužstva vzešlá z kvalifikací. Naši vyřadili Angličany a Rusy (pardon, Sověty) a získali právo účasti ve finálové skupině ve dvou nejvýznamnějších městech tehdejší Jugoslávie, chorvatském Záhřebu a srbském a celojugoslávském Bělehradě! Dnes už nepřipadne nikomu podivné, že nemohl cestovat každý fanoušek, který si vzpomněl. Mimo země východního bloku (Maďarsko, Rumunsko,Bulharsko či NDR) byly další požadavky (u Polska a Svazu sovětských socialistických republik – SSSR zde byla další zpřísnění), na Západ a do Jugoslávie (kde všude platila i možnost „one way tiket“ – jet jen tam a nevrátit se, „zdrhnout za kopečky“) byla nutná tzv. výjezdní doložka a tu nedostal zdaleka kdekdo! I proto byla obec fanoušků Čechů a Slováků doputovavších přímo z vlasti poměrně malá!!!
Trenéry úspěšného mužstva byla tehdy dvojice Ježek-Vengloš. Do týmu byli nominováni i 3 slávisté – vedle Franty Veselého i Paľo Biros a Dušan Herda! Slavia těsně před odjezdem nešťastně prohrála titul (Bůh ví, jak se vše tehdy odehrálo???), a tak byl v Edenu smutek. Ale jugoslávská výzva byla tu! Podobně jako Slavia dopadl i bratislavský Slovan, ale ten měl na pravé straně vynikající „dvojčata“ Masný – Švehlík a bratislavský Marián Masný tak nakonec celkem logicky dostával přednost! Bude Franta zase jen opomíjenou dvojkou? Ne tak úplně!
Odpusťte mi, prosím, i malou osobní vzpomínku. V první polovině června 1976 jsem se po létech snažení opět dostal do milované Jugoslávie a brzy všichni poznali, že mé dvě největší priority končí „slávie“ – Slávie a Jugoslávie! (Lingvisti i právníci prominou!). No, a celý pobyt jsme s místními o fotbale diskutovali a vše probírali. Tehdejší červnový monzun se projevil naplno a lidově řečeno, od oběda 16.června lilo a lilo! V autobuse měli řidiči naštěstí puštěné rádijko, silné a věrné! A vše jsme sledovali. Normální konec zápasu – 1:1! A do prodloužení nastupuje Franta Veselý!!! Na 2:1 nahrává Nehodovi, pojišťující gól střílí sám! K Záhřebu se blížíme, když zápas končí! A za Záhřebem nás předjíždí jedno auto za druhým a mávají a ukazují na prstech trojku (zápas skončil 3:1!). A na parkovišti spolu s Chorvaty skandujeme „Veseli, Veselý“. Osobně jsem se ujistil v tom, jak nás tam měli rádi!
Kam se to ale hrabe na bělehradské finále v neděli 20.června 1976! I ten večer většina z nás seděla „jen“ doma u televize a na závěr obdivovala Panenkův „dloubák“. Ale co vše bylo předtím? Jugoši nešťastně podlehli den po našem postupu v semifinále Němcům, a tak bylo jasné, že sejde ze slovanského finále a že na Marakana budeme mít doslova domácí prostředí. Pár Čecháčků i Slováčků tam také bylo. Stejně jako fanoušků – potomků matky Germanie. Ale zvláště pro Srby je Němec i nadále nepřítelem č.1 a kde jinde a kdy jindy najdeme (nejen v cizině!) takové domácí prostředí, jaké jsme měli v roce 1976 v Beogradu! (o to více mě osobně trápí všechny excesy kolem zápasů Slavia-CZ Bělehrad či Sparta-Záhřeb či pár stížností na povýšenost několika číšníků či recepčních kdesi na Jadranu – potřebujeme toto všechno na pokažení našeho dlouholetého lidského, všeslovanského, upřímného přátelství???)
K našemu zklamání Franta opět nebyl v základní sestavě, Švehlíka zase podporoval Marián Masný. A vše se zdálo jasné! Naši vedli do poslední minuty! Ale pak se opět projevila německá houževnatost a naši západní sousedé v posledních vteřinách vyrovnali! A přišlo prodloužení a s ním i příchod našeho Franty na hřiště! I on tak byl aktivním účastníkem i finále! I on byl na hříšti při historickém dloubáku svého kamaráda Panenky!
A dovolte mi ještě jednu malou vzpomínku. S Frantou jsem zažil řadu besed na odbočkách, seděl s námi po několik let při schůzích výboru Fotbalového oddílu a vždy se našla volná chvíle na některou z nekonečné databáze nádherných vzpomínek z bohatého fotbalového života Františka. Pro mne však bylo nezapomenutelným setkání krátce po ME´1976. Dostal jsem za úkol připravit pro tehdejší Zpravodaj Slavie rozhovor o dojmech z mistrovství a litoval jsem, že mám k dispozici jen 4 sloupečky. Snad si starší členové OP článeček s nadpisem HRÁČ S ČÍSLEM ŠESTNÁCT ještě najdou (Franta hrál na ME s číslem 16, tradiční sedmičku měl na dresu Marián Masný)! A za vše uveďme Frantovu vzpomínku na událost kdesi u pumpy ve Švýcarsku při dovolené po ME. „Zabouchl jsem si klíčky v autě a zřízenec, který mi pomáhal z nesnází, stále vyjadřoval úctu a obdiv k československému fotbalu. Daroval jsem mu fotografii s podpisem, on se na ni podíval a začal nezapomenutelnou směsicí několika jazyků – Brávo, Čeko, ó, Nummer sechszehn, piccolo, brávo!
Budiž toto malé vzpomínání takovou minikytičkou k památce naší nezapomenutelné legendy! A to jistě nejen za čtenáře našeho webu www.fo-slavia.cz, ale i Červenobílých listů!
V upřímné pokoře a úctě k památce Františka Veselého
RNDr.Michal Dobiáš
1.místopředseda OP