Je nás už nemnoho, kteří na vlastní kůži prožívali vše dobré i zlé s naším Odborem přátel Slavie od samých počátků nebo od dob těsně po jeho založení a snažili se aktivně zapojit podle svých možností do jeho činnosti a pomoci všude tam, kde se dalo. Jedním z nich je určitě Zdeněk Ročeň!
Byl jedním z benjamínků, ale i spoluorganizátorů první generace vlajkonošů. Jeho chvíle však přišla hlavně až s generací druhou. Její nástup lze situovat do roku 1969, kdy z několika důvodů poklesla aktivita slávistů z generace první neboli Vlajkonošů 1965 (ti se naštěstí opět poslední dobou aktivizovali a při posezeních vzpomínáme na společné či jednotlivé zážitky). Řada z nich totiž zrovna odešla na vojnu, dost jich také vyhnaly důsledky 21. srpna 1968 kamsi daleko za hřeben Šumavy. My další, do té doby neorganizovaní, jsme se scházeli sice v tehdejším kotli, který býval přímo naproti hlavní tribuně, ale 90. minutou vše skončilo či občas pokračovalo jen průvodem na Václavské náměstí. Toto vakuum vadilo i výboru OP a svolalo na nezapomenutelnou „dřevěnku“ po jednom zápase v roce 1969 vlajkonoše z kotle. Představil se nám Milan Smeták, který byl jako nejmladší člen výboru OP pověřen, aby vše zorganizoval. Bylo nás sice méně než původních vlajkonošů, ale aktivity byly minimálně stejné. Zdeněk byl Smetákovým nejvýznamnějším pomocníkem. A poté, co byl Milan Smeták pověřen jinými náročnějšími úkoly ve výboru OP, padl výběr právě na Zdeňka Ročně a také na mne. V následujících volbách jsme pak oba byli do výboru zvoleni a výrazně omladili jeho věkový průměr. Dodnes věřím, že to byla výborná volba. Naše povahy se spíše doplňovaly než shodovaly, ale k dobru věci. A tak se opět rozvíjelo jak vlastní fandění, tak i jeho širší zázemí. Vznikala nová parta, která se opět semkla v jednolitý celek. V různých formách již v ČBL nebo zde na webu byly publikovány například vzpomínky na nedělní sportování, pochody do Prčice, zájezdy spojené s poznávačkou (nepřekonatelný asi bude výjezd do Žiliny v únoru 1976 a návštěva Jánošíkovy Terchové a výstup na prozářený, sněhem se třpytící Fatranský Kriváň) či třeba zájezdy na hokej, kdy jsme pečovali o již také zmiňovaného postiženého „inženýra“, věrného to fanouška.
Nezůstalo však jen u organizace výjezdů a dalších akcí vlajkonošů (např. pomoc kopané žen či brigády na úpravách stadionu nebo hlavně při výzdobě sálů „Fučíkárny“ před karnevaly), ale vymýšlely se další akce – besedy, kam rád přicházel i Martin Růžek a další osobnosti OP i mužstva Slavie, večírky v klubovně tenisu, již uvedená účast na pochodu Praha – Prčice ve slávistickém. Ale Zdeněk dokázal vymýšlet další akce a doslova mobilizovat. Ze skromných začátků na školním hřišti na Vinohradech se postupně rodil největší turnaj v malé kopané v celém Československu, který probíhal od dubna až do prázdnin za velké pozornosti médií, ale i za přítomnosti Martina Růžka, Františka Pláničky, Ládi Ženíška či Oty Hemele a dalších slavných osobností. I když zpočátku neviděli všichni rádi, že nejen konkurujeme, ale vysoce převyšujeme nařízené akce tehdejšího SSM (Socialistického svazu mládeže). Faktem je, že se Zdeněk chvíli zlobil, když výbor OP zařadil tuto akci i mezi spartakiádní masové akce a získal tak nejen nějakou korunu, ale především uznání mocných a odrazil tak různé pochybnosti o účelnosti OP a získal „body“ za to, že OP dělá i v této oblasti něco pro veřejnost! A i díky tomu se celému turnaji začalo říkat ročeniáda, což nikdo nebral pejorativně, ba naopak, nejen jako uznání výborného nápadu, ale i obětavosti organizátorů právě v čele se Zdeňkem!
Po nuceném odchodu nezapomenutelného Františka Šulce ze sekretariátu OP na základě nesmyslného příkazu OV KSČ Prahy 10 jej Zdeněk přibral do slávistického ragby, kde pomáhal celých 18 let, ale i do činnosti Sokola Krč a zajistil tak, že „papá“ Šulc se mohl věnovat i nadále aktivní funkcionářské činnosti. A ani po Listopadu jeho slávistické srdce nezůstalo chladné. Byl zvolen do „korbelovského“ výboru FO. Vše se jevilo v růžových barvách, ale v červnu 1993 pan Korbel náhle odchází a výbor stál před problémem, jak nejen nastavenou laťku udržet, ale jak vůbec z problému se zdarem vybruslit. Víceméně vše zůstalo na třech statečných, hlavně na předsedovi výboru, jímž byl internacionál Ota Hemele. Ten prohlásil „Slavii padnout nenecháme!“ Ale do nejisté a náročné práce se nikomu moc nechtělo. Př. Hemele tak určil direktivně – Miloš Krucký bude manažerem sportovního úseku a jednatelem zodpovědným zejména za ekonomiku pak Zdeněk Ročeň, který musel vyřešit a také vyřešil zajištění náročného rozpočtu. Dějiny potvrdily správnost tohoto kroku, Slavia se nejen konsolidovala a mužstvo se nerozprodalo, ale stoupala výkonnostně vzhůru a lví podíl na spanilé jízdě Evropou a především titulu po 49 letech v roce 1996 měla i obětavá práce těchto lidí!
Po vzniku fotbalové a. s. převzal Ročeň funkci vedoucího sekretariátu OP, k čemuž si přibral i funkci ve vedení kopané žen. Na sekretariátě OP zdárně pokračoval v cestě, kterou nastoupili vedle Vladimíra Váchy i oba Františkové – Šulc a Hampejs. Z hlediska ekonomického se po vzniku a. s. ukázala jako stěžejní nutnost zaregistrování ochranných známek OP (název, znak-emblém, vlajka), což se podařilo Zdeňkovi zajistit i s finanční podporou velkého slávisty Josefa Mixy, i když jednání nebyla vůbec jednoduchá a odpor některých funkcionářů Slavie vůči OP nebyl vůbec zanedbatelný.
Nezapomenutelné byly Zdeňkem organizované autobusové zájezdy za evropskými poháry, vždy vzorně připravené „Spanilé jízdy Evropou“, kdy dokázal doslova vybláznit řadu pomocníků, z nichž za všechny jmenujme vedle Karla Vavřiny letošního devadesátníka př. Pšeničku. Opět mohu vše posuzovat i z pohledu autora článků o zájezdech, když jsem v řadě případů měl na starosti program na leteckých zájezdech a čtenáři se pak těšili na naše reportáže a dojmy z obou typů zájezdů na stránkách slávistických tiskovin, kde oba články nikdy nestály proti sobě, ale vždy se krásně doplňovaly.
Zdeněk byl i dlouholetým vedoucím slávistické „rekreačky“ – fotbalové XI OP. Tehdy bývalo mužstvo složeno výhradně z vlajkonošů! Výsledky nebyly vždy excelentní, jako se daří XI FO-OP dnes, o to více se utužila parta slávistů, kteří jen symbolicky odložili v šatně svoji slávistickou vlajku a vyměnili ji za dres a kopačky! Nezapomenutelné zážitky přinášely naše každoroční zájezdy k přátelům do Chotěbuzi (Cottbusu) v někdejší NDR, ale Zdeněk dokázal vyjednat i kontakty třeba s družstvy na západ od Šumavy! Stál i u zrodu dnes již tradičního Setkání slávistů v roce 2001 v Bělé pod Bezdězem. Nikdy nechtěl ustoupit určité formě nátlaku některých funkcionářů a. s., a tak se v roce 2003 raději vzdal funkce vedoucího sekretariátu OP. Ke škodě své, ale jistě hlavně celého OP!
Zdeňku, dovol mi, abych Ti jménem všech čtenářů našeho webu, jménem všech slávistů popřál vše nejlepší k Tvému jubileu, hodně zdraví, radosti ze Slavie i životní spokojenosti!
Míša Dobiáš