Petr KAROCH – jedna z ikon slávistické mládeže

Každý, kdo sleduje současný vývoj ve Slavii a momentální možnosti a naděje vzestupu, uvědomuje si dvojnásob, jak důležitá je tato činnost pro budoucnost Slavie. Je pravdou, že u mládeže se téměř pravidelně projevuje pravidlo toku sinusové křivky, kdy se objeví ročníky slabší, aby je pak vystřídaly periody plné hvězdiček, nadějí a v důsledku i hvězd velkého významu.

Možná, že ne vždy se dařilo s daným potenciálem náležitě hospodařit a talenty využívat ku prospěchu Slavie (nešlo jen o reprezentanty Marka Suchého či Tomáše Necida, ale o desítky dalších hráčů, kteří vyrostli do solidní ligové úrovně a místo toho, aby přinášeli radost a naději našim trochu pošramoceným dušičkám, úspěšně hájí barvy našich soupeřů… Zvláště český Sever se dnes hemží odchovanci Slavie a opírají se o jejich umění i návyky získané pečlivou výchovou ve slávistické mládeži! To však žel už nikdo neovlivníme a i to bývá tématem nejednoho dopisu, příspěvku či dotazu slávistů, které stav trápí stejně jako všechny nás, nejvěrnější z věrných. A často ani pořádně nevíme, kdo že to za onou možná až příliš skrytou obětavou činností stojí.

Neúnavný autor rozhovorů pro náš web, Jan Čapek, požádal o několik myšlenek a postřehů Petra Karocha (*20.12.1962), který obětavě, ale  úspěšně „sedí na dvou židlích“ – jako dlouholetý sekretář slávistické mládeže a zkušený trenér v kategoriích našich nadějí. Jistě Vás budou zajímat jeho postřehy a názory, zvláště nyní, kdy se s tímto trenérem budeme setkávat u našeho dorostu!

(Dobi)

Petře, jste docela sportovně založená rodina,  dcera sportuje, jak to zvládáš, co na to manželka ?

No tak mi jí fandíme, dělá orienťák od sedmi let a k tomu teď přibrala další sporty, jako je horolezectví, rafting a voda. Samozřejmě to podporujeme a jsme rádi, že je tak aktivní

Ty jsi jako mladý kluk začal s trénováním mládeže a brácha hrál fotbal.

No, já jsem chtěl  taky hrát fotbal, stejně jako bratr (o rok mladší Pavel to dotáhl i do mládežnických reprezentací a jeho kariéra je spojena především s pražskou Duklou, s níž oslavil i mistrovský titul, ale oblékl i dres Dynama ČB a Slavie; dnes je fanouškům známý především jako úspěšný televizní spolukomentátor, pozn. red.) , ale nesloužilo mi zdraví, tak jsem dostal nabídku od Milana Bokšy dělat tady sportovní třídy, to bylo ještě za komunistů. Tím jsem začal.

Nezačínal jsi tady s trenérem Vojáčkem ?

Já jsem přišel na místo pana Jareše, který měl na starosti sportovní třídy. To bylo v roce 1987, on končil a předal mi to. Pak ještě asi dva roky to tehdy běželo ještě pod patronací ČSTV. Po roce 1990 jsem začal dělat přímo pro Slavii, to už nebylo pod střechou ČSTV.

Kromě trénování jsi začal dělat sekretariát a pak jsi měl jako spolupracovnici paní Dubskou.

Já jsem tady začínal jako trenér sportovních tříd, to je to, co teď dělá Mirek Jíra, a po smrti Karla Kovandy, který tady dělal sekretáře mládeže mi bylo nabídnuto, abych to dělal po něm. Ale přesně si nevzpomenu, který to byl rok a ani si nevzpomenu na rok, kdy sem přišla Alena Dubská.

Přibliž trochu tu práci, jak se to dá skloubit ? Trénování s prací na sekretariátu, které je víc než dost.

Práce na sekretariátu probíhá většinou dopoledne nebo večer, někdy i v sobotu, v neděli. No, a odpoledne jsem se věnoval manšaftu při trénování. Je pravda, že Alena Dubská, když někam jedu nebo trénuji, hraji utkání, turnaje, jsem na soustředění, tak mě v mnoha směrech dokáže zastoupit, umí mi pomoci.

Za tu dobu se tu vystřídalo hodně sportovních ředitelů, určitě máš někoho, s kým se dobře spolupracovalo.

Mám pocit, že sportovní ředitelé  za těch téměř 24 let, co jsem tady, se o mládež moc nezajímali, takže jsem s nimi ani moc nespolupracoval. Změna nastala až s příchodem Honzy Říčky, který měl o mládež velký zájem. Zajímal se, jak trénujeme, jak dobří jsou tu hráči, doplňování družstev. To vše začal ve větším měřítku až Honza Říčka. Dušan Uhrín mladší, Šetrle a další, na které si vzpomenu, se většinou starali jen o dospělé manšafty a mládež je moc nezajímala.

Zaujal mě ročník, kde byli Milan Černý, Nečas,  Necid a další. To bylo asi to nejlepší, co ti prošlo rukama.

U mě určitě. Tenhle ročník 88- 89. To byli na dlouhou dobu nejlepší hráči. Že se povedli tak, aby hráli ligu buď za Slavii nebo za Jablonec, Liberec a podobně, to je úctyhodné a čekáme, že se to povede někdy znova, ale obávám se, že k tomu asi už v takové míře nedojde.

Vzpomeneš si trochu na dobu Borise Korbela. Byl tady nějaký pozitivní vstup?

Pozitivní vstup byl v tom, že v té době byly peníze, takže se Slavia rozvíjela, byla schopná nakoupit hráče, vytvořit lepší podmínky, ale je to hodně dávno a já už si nepamatuju, jaký byl jeho vztah vůči mládeži. Mám pocit, že mládež tady pořád strádá, její podmínky nejsou na úrovni a jestli byly tehdy, nevím. Vím, že áčko bylo na Strahově a mládež využívala pět hřišť, zatímco teď tady má dvě.

Dají se někteří mladí hráči vyzdvihnout nebo máš někoho, na koho jsi obzvlášť hrdý ?

Z hráčú, které jsem trénoval, to asi dotáhl nejdále Marek Suchý, ale myslím, že všichni hráči narození v  těch zmiňovaných ročnících 88-89 mají velkou úroveň. V těch žácích se těžko dalo poznat, kdo to dotáhne dál. Já na ně působil v žácích a pak už je to vždy na nich. Ty důležité roky, kdy procházejí dorosteneckými kategoriemi, a následný přechod do dospělého fotbalu nezvládnou všichni stejně dobře a podle toho to potom vypadá.

Co takhle talenti, kteří to nedotáhli až do konce a upadli v zapomnění, vzpomeneš si na někoho ?

Pro mě největší talent byl z toho úplně prvního družstva, které jsem trénoval, teď si nevzpomenu, který to byl ročník, byl to Jirka Procházka, levonohý hráč, vynikající střelec, rychlostně vybavený, bohužel to neměl srovnané v hlavě a někdy kolem šestnáctého roku to zabalil a pokud vím, tak fotbal na vrcholové úrovni určitě nehraje.  Jestli na nějaké nižší, tak to nevím, ale byl to velký talent.

Po více jak 23 letech začínáš trénovat dorost, dřív ses tomu bránil.

Já jsem se tomu nebránil. Ze začátku mě samozřejmě zajímali žáci a přípravky. Když jsem prošel s těmi ročníky 87 a 88 celou tu žákovskou kategorii od jejich začáků až k přechodu do dorostu, tak od té doby uvažuju, o tom, že bych do dorostu šel, ale vždycka jsem narážel na nepochopení sportovních ředitelů, ať to byl Michal Šrámenk nebo Honza Říčka.

Moc trenérů tady nevydrží, snad jedině Pavel Vyhnal, je to tak ?

Ono záleží na tom, jak ti trenéři tu svoji trenérskou kategorii berou, jestli berou žáky anebo dorost jako předstupeň k tomu, aby se fotbalem živili u dospělých, nebo jestli to berou jako svoje poslání trénovat žáky, tak podle toho to i vypadá. Navíc, někteří trenéři mají jiné představy, než měli jejich nadřízení sportovní ředitelé ve Slavii, takže jsme se třeba i rozcházeli. Fakt je rozdíl mezi tím, jestli to někdo dělá jako odrazový můstek pro trénování dospělých hráčů nebo jestli to dělá proto, že tam třeba začínal jeho syn a on s ním jde dál. Souvisí to také s povoláním trenérů, protože někdo to dělá na vedlejšák, někdo se tím chce živit a v tom jsou velké rozdíly.

Myslím, že jsi měl také nabídky z jiných klubů a i když finanční stránka nebyla nejlepší, přesto jsi zůstal.

Já jsem dostal nabídka z několika klubů, ale většinou to bylo v době, kdy jsem měl tady na Slavii rozdělanou práci, třeba osm let s tím ročníkem 87-88. Ty jsem chtěl dotáhnout do A-žáků a zajímalo mě, jak to s nimi dopadne v té žákovské lize, takže jsem nechtěl odcházet. Ty nabídky, co se týká financí, ty rozdíly nejsou tak velké, aby pro mě byly natolik důležité, abych kvůli tomu měnil zaměstnání.

Petře, já ti moc děkuju, myslím, že to bude fanoušky zajímat, neustále si píší o informace i kolem mládeže, tak jednou k tomu také došlo.