Na čerstvě nalajnované hřiště na Královské louce, která již brzy povýšila na Císařskou, vběhli borci v sešívaných košilích a černých svetrech. Ještě spolu neodehráli jediný zápas a už měli nevyřízené účty.
Před rokem totiž polovina týmu Slavie, hrající pod hlavičkou Malostranského fotbalového kroužku, nasázela Spartě 5 branek. Navíc nesportovně soupeři nedovolila alespoň symbolický čestný úspěch. Míru hořkosti násobil i fakt, že Sparta se právem považovala za průkopníka českého fotbalu v Praze. V zádech měla Maxe Švagrovského, majitele největšího obchodu se sportovním vybavením, chlubila se i „prvním zahraničním trenérem“, což byl prodavač právě v obchodě Švagrovského. A porazila je parta gymnaziánů, kterým ještě ani nezačaly růst vousy! Čtenáři, srovnej obě nejstarší zachované fotografie obou týmů a soustřeď se na kníry – ano, tady jasně vítězila Sparta.
A byla tu i další nespravedlnost. Zatímco si sparťané ordinovali fotbalový dril na vojenském cvičišti na Invalidovně, na kopci nad nimi si slávisté vesele kroužili na velocipédech. Když ale přišlo na první turnaj, který měl korunovat letité úsilí Sparty, najednou jí v cestě stála Slavia, která „přes noc“ postavila tým z nejlepších hráčů tří pražských škol.
Prestiž turnaje, ve kterém se pražská S premiérově potkala, byla obrovská. Na vítěze čekala sada 11 zlatých odznaků. Mediální pozornost byla taktéž nebývalá.
Před samotným zápasem se na louce podařilo zkasírovat 121 návštěvníků. Hřiště ale ve skutečnosti lemovala několikanásobná hradba těl, jak vzpomíná budoucí hvězda sešívaných Jindřich Baumruk. Tomu se podařilo probojovat k lepšímu výhledu až poté, co se nejprve splašili diváci a následně i policejní kůň. Ano, už tehdy se utkání hrálo pod policejním dozorem strážníků na koních. Spíše než nepokoje v publiku se očekávaly útoky košířských (nefotbalových) chuligánů, kteří měli ve zvyku tréninky a zápasy fotbalistů rušit, metat kameny, ba i zlomyslně odnést brankové tyče.
Přemotivovaná Sparta, dav diváků oddělený od hřiště pouhým drátem, nervózní policie na koních – vlastně je zázrak, že se utkání vůbec dohrálo! Mela to i tak byla veliká, zejména poté, co Sparta dokázala „prohnat míč brankou“. Regulérnost gólu neuznal předchůdce VARu – tzv. „třetí poločas“. Bývávalo tehdy dobrým zvykem, že se po utkání sešli oba kapitáni s rozhodčím a shodli se na oficiálním výsledku. Tak tomu například bylo i v prvním zápase Slavie s AC Praha, kdy sešívaní dali 6 branek, ale domluvena byla regulérnost jen u pěti.
Neznáme tehdejší pravidla natolik, abychom mohli říct, jestli mezi kapitány a rozhodčím musela být jednomyslná shoda. Nebo stačilo-li, aby s brankou nesouhlasil kapitán týmu, který ji obdržel. Třeba u penalt platilo, že byla „na požádání“, tedy že kapitán postiženého týmu musel s jejím zahráváním souhlasit. Jednomyslné to ale asi nebylo, protože Sparta na protest z turnaje vystoupila! Stejně demonstrativně opustila turnaj i AC Praha. Ta dokonce zápas proti Kickers ani nedohrála.
To, že se míč prokutálel za brankovou čáru až po hvizdu, potvrdil i Karel Nedvěd, o jehož objektivnosti nemůže být pochyb. V tomto utkání oblékal sešívaný dres, ale už na podzim nosil na hrudi „S“ Sparty. Nedvěd také vzpomínal, že se ve hře po sporném momentu pokračovalo na žádost samotných hráčů, kteří chtěli hrát dál. A to věru nebylo snadné, neboť hřiště bylo plné diváků, kteří „v rozčílení po brance“ překonali drát.
Kdo se tedy potuloval po hřišti? Nezapomínejme, že tehdy ještě neexistovali fotbaloví fanoušci v dnešním slova smyslu. Byli to „pouze“ diváci, zvědaví na nový druh sportu, ovšem, z povahy fotbalu, stranící jednomu z týmů. Vběhli na hřiště „prasparťané“ radující se z gólu? Proč by ale odmítali opustit hřiště? Nebo je pravděpodobnější, že hřiště obsadili „praslávisté“, kteří protestovali proti unfair momentu? Vzhledem k tomu, že se góly uznávaly až po zápase, tak varianta třetí, tedy protestujících „prasparťanů“ proti odvolání branky, padá.
Premiérový turnaj sice polovina startujících nedohrála, ale to nebránilo zástupcům všech 4 týmů, aby se svorně sešli v restauraci U Choděrů na vyhlášení výsledků. Rivalita šla stranou a všichni si slíbili, že odehrají co nejdříve další turnaj.
A od té doby je to stále stejné. Jen co emoce vyprchají, hlavy vychladnou, už se těšíme na další pokračování. Alespoň mi slávisté to tak s milovaným derby máme.
Miroslav Pomikal
