Pětatřicetiletý Martin Poustka ve Slavii pracuje třetím rokem. Nejprve působil v oddělení scoutingu pod Františkem Ciprem. V minulé sezoně trénoval s Petrem Karochem Slavii U16, poté byl asistentem Pavla Řeháka u slávistické rezervy. Hlavním koučem béčka se Poustka stal po odchodu Řeháka do Saúdské Arábie. Patří mezi odborníky pro práci s mládeží, vedl juniorské pražské výběry. Rozhovor s ním vedl Jan Čapek.
JČ:
Tak Martine, začínal jsi se žáky v Motorletu ? Nebo jaký byl tvůj začátek ?
MP:
Moje trenérská kariéra začala v návaznosti na moje zranění. Při posledním letním přípravném utkání před vstupem do nové sezóny jsem si v souboji s brankářem spřetrhal vazy v koleni. Jezdil jsem pak na Motorlet pouze k vykonání tzv. předoperačních rehabilitací, (tzn. pokusit se zachovat nebo jestě zlepšit svaltsvo před operací). A protože je fotbal moje životní láska, tak jsem nevěděl, jak u něho i v době svojí sportovní nefunkčnosti zůstat. Naskytla se mi příležitost se spoluhráči z tehdejšího divizního Motorletu, kteří už trénovali mladší přípravku. Museli jet na vlastní mistrák a nevěděli, kdo půjde s jejich mužstvem. A tak jsem jim řekl: „Hele kluci, já jsem zraněný, nemám co dělat, já půjdu.“ Na zápas jsem se těšil, klukům jsem přivezl čokoládu a při předzápasové přípravě jsem jim povídal o filmu Kokosy na sněhu a zarputilých jamajských bobistech. Kluci tehdy vyhráli 9 : 0 nad Podolím a mě to trénování moc chytlo. Tehdy jsem měl poprvé v týmu i Nika Salašoviče, který je nyní taky tady ve Slavii. Hned při rozcvičce jsem v něm viděl veliký potenciál a talent, a tak jsem z něj udělal kapitána a tímhle zápasem jsem vstoupil do své trenérské dráhy. Vzápětí jsem šel na studium B licence, v Motorletu pokračovala moje kariéra dál u těch nejmenších. Po roce jsem začal se Zdeňkem Mikušem dělat i asistenta staršího dorostu, takže jsem měl dvě funkce, trenér u dětí a zároveň asistent u dorostu. Léta plynula, udělal jsem si A licenci, mezitím jsem měl svoje mužstvo, ročník 95, se kterým jsem putoval od mladších žáků až ke starším a současně jsem se stal i trenérem pražského výběru kategorie 95, kdy mě oslovil Pavel Trávník. Tam jsem také našel svoje uplatnění. Během studia UEFA Pro licence jsem dostal nabídku pracovat ve Slavii. To byla úplná bomba. Říkal jsemsi „Oslovil mě klub mého srdce, budu pracovat s Frantou Ciprem a navíc v Edenu“. Dá se říci, že přechodem do Slavie jako trenér, kde jsem letos druhou sezónu, jsem zkompletoval svoji trenérskou strukturu, protože ve Slavii jsem začal trénovat mladší dorost v první polovině a ve druhé půli loňské sezóny dospělé jako asistent v Béčku. Tím pádem jsem za svoji devítiletou trenérskou kariéru prošel od mladší přípravky až dneska k chlapům, úplně všechny kategorie.
JČ:
Tak jsi mi odpověděl skoro na všechny otázky, které jsem ti chtěl dát. Ještě se můžeš zmínit o skautingu pod Ciprem. Byl jsi v zahraničí?
MP:
Ano, byl jsem v zahraničí. Nejzajímavější to bylo dvakrát v Ghaně na černém kontinentu Afriky. To pro mě byla veliká zkušenost, nejen fotbalová. Nicméně tohle exotické pozorování zatím nemělo žádný podstatný význam pro Slavii. Hráči tam běhají zajímaví a byl bych rád, kdyby se na to podařilo někdy navázat podobným stylem, jako Sparta zhodnotila Bonyho Wilfrieda. Takových kluků jsem tam viděl celou řadu a myslím, že by stálo za to, mít alespoň jednoho takového, především z té Ghany. To jsou anglicky mluvící lidé a tudíž by neměl být takový problém s dorozuměním. Ghaňané jsou pro svoji disciplinovanost ostatními africkými státy nazýváni „afričtí Němci“. To znamená, že jsou ostatními vnímáni jako disciplinovaný národ. I toto je důležitý aspekt, pro následnou adaptaci afrického hráče a plnění jeho evropských povinností. Nepotkal jsem se tam s žádným násilím. Lidé tam jsou sympatičtí a příjemní. Myslim si, že Ghana patří k dobře se rozvíjejícím zemím, nejen v kultuře, ale i ve fotbale, což dokázali na mistrovství světa, kde se dostali skoro až do bojů o medaile. Co se týká skautingu, tak si nemůžu vynachválit spolupráci s Františkem Ciprem a hlavně s Petrem Bartoníčkem. Franta je pro mě člověk, který mi dal řadu cenných informací a rad, kerými se řídím i ve své trenérské praxi. Ten člověk má pořád svému okolí, mužstvu co dát, protože má velký přehled, inteligenci a rozumné rozhodování. Petr je člověk na svém místě a umí velice dobře pracovat s informacemi ohledně hráčů snad po celém světě. Bohužel, jedinými produkty tohoto skautského oddělení byly tehdejší reprezentati U21 Makedonie resp. Mali Mirko Ivanoski a Bassirou Dembele.
JČ:
Nemáte problém s věkem ? Myslím, že jste jedna z nejmladších dvojic, která působí u prvního týmu.
MP:
Myslím že ne. Naopak, myslím, že jsme si sedli a věřím, že až v těžkých dobách se pozná, jak nám to funguje. Zatím si fungování za těch pár dnů nemůžu vynachválit. Nejsme určitě nejmladší trenérská sestava. Vemte si Olomouc, mladý trenér Psotka, mladý asistent Martin Kotůlek. Jsou to taky kluci ve věku 35 až 40 let a podobně to máme i my tady.
JČ:
Máte pro nejbližší dobu nějaké zvláštní priority?
MP:
Pokusit se porazit Spartu, abychom zaprvé vrátili fanouškům správnou náladu a chuť a samozřejmě držet se té nastavené koncepce, která spočívá v přípravě mladých hráčů na to, aby mohli hrát za prvoligovou Slavii. To je i moje velká role, abych pomohl mladým talentovaným hráčům, kterých je ve Slavii hodně, aby měli tu cestu snadnější. Oni musí stále pracovat, bez toho to nejde. Úlevy nejsou v tréninku, ale spíš po komunikační a lidské stránce ty mladé hráče správně nabuzovat a pracovat s nimi, abychom měli nové Tomáše Necidy, Marky Suché a další, nerad bych někoho zapoměl. To se však nestane okamžitě. Všichni včetně fanoušků musíme být hodně trpěliví, ale je na čem stavět. Trenéři mládeže Slavie odvádí dobrou práci a v budoucnu bude kam sáhnout. Máme ve Slavii řadu mladých reprezentantů a navíc celou řadu mladých talentů, kteří se stále vyvijí a rozvijí a jejich čas teprve přijde.
JČ:
Gratuluju ti k raketovému vzestupu. Marně si vzpomínám na Pavla Trávníka, myslím, že to bylo něco podobného.
MP:
Moc děkuju. Také jsem o tom tak přemýšlel, jestli je to zdravé až takhle rychle se posouvat. Musím říci, že práci v B-týmu jsem si užíval, bavila mě a byl jsem připraven tu nastavenou cestu realizovat dál. Cítil jsem, že kluci ožili, pracovali a táhli jako jeden tým. Doufám, že se to podáří ještě posunout dál a ti mladí kluci budou moci hrát za Slavii.
JČ:
Děkuju za rozhovor a přeju mnoho úspěchů.
MP:
Taky děkuju.
[nggallery id=130]