Malý pohled zpět. Píší se první dny poslední třetiny osudného roku 1938. Z pohraničí přicházejí zprávy o řádění henleinovců, ale i o obrovském nasazení všech, kteří s vlasteneckým zápalem budují špičkové vojenské opevnění naší vlasti. Ve vnitrozemí panuje snaha o udržení rysů běžného života. Začal nový školní rok, pokračuje fotbalová liga i populární Středoevropský pohár, STEP. Ten byl v Evropě více než významnou soutěží. Jeho finále bylo naplánováno na 4. a 11. září a Slavia byla při tom. Už za ni nenastupuje legendární brankář František Plánička. Ve čtvrtfinálovém zápase MS 1938 s Brazílií dochytal remízové utkání (1:1) se zlomenou rukou a brzy bylo nejen jemu jasné, že to byl konec jeho slavné kariéry. Opakované utkání již Čechoslováci prohráli 1:2 a byli vyřazeni. Slavia však měla kvalitní náhradu a tou byl Alexa Bokšay.
Čtvrtého září byl tedy na programu první finálový zápas STEP v Praze, kde Slavia hostila na vyprodaném strahovském stadiónu (50 tisíc diváků) maďarský celek Ferencváros Budapešť. Slávisté pevně věřili, že už konečně protrhnou smůlu, kdy jim často konečné vítězství uniklo o vlásek, kvůli čemuž získali i přezdívku Korunní princ STEP. Ale po skončení prvního finále odcházeli fanoušci zklamáni. Remíza 2:2 nedávala příliš nadějí do odvety, která se hrála týden nato v metropoli na Dunaji. Slavia však vyhrála 2:0 a hrdinou se stal brankář Bokšay, který tak vstoupil do povědomí fanoušků a do srdcí slávistů! Při triumfálním návratu sešívaných vlakem do Prahy mávaly premiantům po cestě davy. Mnozí lidé tak na chvíli zapomněli na politickou situaci, leč ze snění je vytrhla za 18 dní mnichovská zrada „spojenců“!
Začalo dusno. Brankář Bokšay absolvoval vojenské cvičení u 36. pěšího pluku a týkal se jej i mobilizační poplach. Další měsíce a roky nebyly vůbec časem radosti. Fotbalová liga však zůstala jedním z mála potěšení a Bokšay zas oporou vítězící Slavie!
Vítězství ve STEP je dodnes mnohými považováno za největší úspěch v historii fotbalové Slavie! A kde se výborný brankář vlastně vzal? Pro vysvětlení se musíme vrátit o více než 100 let zpět, do roku 1918. To skončila 1. světová válka a na stranu poražených se přiřadilo i Rakousko-Uhersko. Velké územní ztráty utrpělo Maďarsko. Sedmihradsko připadlo Rumunsku, nově vznikající stát Srbů, Chorvatů a Slovinců, budoucí Jugoslávie, získal severní příhraničí. A při jednáních nelenilo ani československé trio – TGM, Beneš a Štefánik. Podařilo se mu přesvědčit mocnosti, jak je pro nově vzniklý stát Čechů a Slováků důležitý levý břeh Dunaje, a především historické město na rozhraní tří států – Preßburg/Pozsony/Prešporok, které pak od roku 1919 neslo z historie vycházející jméno Bratislava; to již bylo metropolí Slovenska! A Čechoslováci vyšli vítězně i z jednání o malém území pod Karpatami, které bylo vedle maďarské menšiny obýváno malým slovanským národem Rusínů! Vládnoucí ruka Čechoslováků se pak projevovala v řadě směrů, třeba administrativní střed metropole Užhorod dodnes připomíná některé úřední budovy v Dejvicích! I na Rusi se hrál fotbal, několikrát se nejlepší klub Rusj Užhorod pokoušel i o postup do ligy a povedlo se mu to až v roce 1936. Jádro klubu tvořili učitelé, k ligovým zápasům často létali, a tak získali přezdívku Létající učitelé. V lize však Rusj Užhorod vydržel jen jednu sezónu, ale šikovného brankáře Bokšaye si všimli funkcionáři Slavie a nástupce Františka Pláničky byl objeven!
Nahlédneme-li do Bokšayova životopisu, potvrzuje místo, kde Alexa přišel před 110 roky (27. března 1911) na svět, složitou historii kraje už jen svým proměnlivým názvem – Veľké Lazy, Nagyláz, dnes ukrajinsky Velyki Laz… Brzy se však košatá rodina přestěhovala do Užhodoru. Alexa měl dvanáct sourozenců, jeho strýcem byl známý malíř Josif Bokšay. Alexa, stejně jako tři jeho bratři, vystudoval na učitele. Skoro každý kluk v té době, tedy i malý Alexa „honil na ulici mičudu“. I všimli si jej funkcionáři klubu Rusj. Ten hrál regionální soutěž východního Slovenska a Podkarpatské Rusi, v roce 1933 vyhrál mistrovství Slovenska! Zájem projevila Sparta, ale tatínek přestup striktně zakázal. Až v roce 1938 spojil svůj osud s Prahou, ale prostřednictvím Slavie! Vedle vítězství ve STEP se stal čtyřnásobným mistrem ligy (1940 až 1943) a dvakrát vítězem Českého poháru (1941, 1942). Za Slavii nastoupil v 98 zápasech, z toho ve 33 ligových. Po zranění v roce 1940 se dokázal vrátit, v roce 1943 se však opět vážně zranil a svoji kariéru ukončil. Později jsme jej vídali v brance při utkáních staré gardy a do posledních chvil i v hledišti na Slavii! Za svoje úspěchy a práci pro Slavii byl odměněn plaketou J. W. Maddena. V brance uvolnil místo svým nástupcům Deršákovi a Finkovi a plně se mohl věnovat záslužné profesi učitele, nejvíce na Praze 6.
Ale s fotbalovým prostředím se zdaleka nerozloučil. Vedle pedagogické činnosti trénoval žáčky Slavie, po válce reprezentační dorost a nakonec ve 4 zápasech i na čas reprezentační mužstvo. Vedl i trenérské kurzy.
Po vzniku Odboru přátel se aktivně zapojil do jeho činnosti, zejména při besedách s fanoušky, výjezdech na odbočky a propagaci Slavie vůbec. Možná nedoceněná zůstala jeho činnost organizačně-jazyková, zejména při Memoriálech Vlasty Kopeckého. Před Listopadem měly kluby povinnost družby s některým klubem z „tábora míru a socialismu“. Při STEP v roce 1970 se Slavia utkala s Vasasem Budapešť, slovo dalo slovo a družba s „železáři“ byla na světě. (Vas znamená maďarsky železo a přípona as představuje pracovníky s daným materiálem.) Vasas byli pravidelným účastníkem Memoriálu Vlasty Kopeckého, Alexa Bokšay se o ně vždy perfektně staral. Jeho maďarština byla vynikající!
Alexa Bokša nás opustil 27. srpna 2007 ve věku 96 let. Jeho bohatý život, úspěchy i lidské vlastnosti popsal spisovatel Tomáš Pilík v knížce Alexa Bokšay: Gentleman trávníků a školních tříd. Přesně takový byl hrdina historie slávistického fotbalu, od jehož narození právě uplynulo 110 let.
Dobi