Koncem března si česká kulturní veřejnost připomněla významné jubileum spisovatele Bohumila Hrabala, nejpřekládanějšího českého autora 20.století. Naštěstí se objevilo mnoho pamětníků i současníků člověka, který obohatil pokladnici české literatury vynikajícími díly, které se staly i podklady stejně nádherných filmů – Postřižiny, Obsluhoval jsem anglického krále, ale především prvního českého oscarového filmu, Ostře sledované vlaky.
Tímto dílem se třeba naplnil jeden z nezapomenutelných citátů umělce – „Češi jsou smějící se bestie!“, ale třeba i tragédie této zemičky mezi Šumavou a Beskydami, kdy hrdina Ostře sledovaných vlaků Miloš Hrma vzpomíná na svého dědu, hypnotizéra Viléma, který se 15.března 1939 postavil do cesty okupačním tankům a začal je hypnotizovat sugestivní myšlenkou: „Vraťte se zpět, obraťte se!“ A v dalších řádcích se cituje, že skutečně se první nacistický tank zastavil a čekal. Ale pak se rozjel, dědu přejel a – „německé armádě již nestálo nic v cestě!“ Jedna z tragédií českého národa popsána stručně, ale nadmíru výstižně! V této souvislosti dvojnásob vystupuje ostuda studentů nymburského gymnázia, kteří téměř spontánně odmítli doplnění názvu svého gymnázia o jméno slavného spisovatele, že prý o něm nic nevědí. Tuto nehoráznost krásně zkritizoval František Ringo Čech, mimochodem také věrný celoživotní slávista!
Bohužel jsme se nikde v oslavných jubilejních vzpomínkách nedočetli, že Bohumil Hrabal byl i velkým slávistou. Hledali jsme v pamětech a konečně našli článeček, který je po hrabalovsku vyznáním i výzvou, která je tak platná i dnes, vždyť musí být i dnes připomínkou každému, kdo obléká ten nejkrásnější dres na světě, sešívaný dres SK Slavia Praha :
SEŠÍVANÁ GRATULACE
Kdybych měl mladým hráčům Slavie vysvětlit, co je podstatou secese, vzal bych je do Národního divadla na Dvořákovu Rusalku. Kdybych měl mladým hráčům Slavie říct, jaká byla sportovní móda v secesi, v té době, kdy byla založena Slavie, ukázal bych jim na jejich dres, který se pořád ještě dneska nosí. A pak bych dodal, že tomuto secesnímu dresu fandil pan Ruis, violista Dvořákova kvarteta, které šíří slávu české, a tedy i světové hudby po kontinentech. A řekl bych těm mladým hráčům Slavie, že nejslavnější český centrforvard Franci Svoboda nosil ten slavný dres tak, jako dnes ti mladí hráči Slavie, že Franci, když umíral, tak jej navštívili dorostenci Slavie a on jim řekl… Hoši, važte si toho dresu, je to pro Vás čest jej nosit, a když umřel, tak byl pochován v tom dresu, který tolik miloval. Když Franci odjížděl na zájezd do ciziny, tak vždycky si k slávistickému dresu přibalil i smoking, aby reprezentoval Slavii i společensky… Pan Ruis, ten, kterému bylo šedesát let, tak kdykoliv jede s Dvořákovým kvartetem, bere si s sebou do kufru frak, aby v tomto dresu reprezentoval kdekoliv českou i světovou hudbu, aby vždycky s sebou nesl to svoje slávistické srdce, kterému bylo před týdnem šedesát…
Přeji mu ze srdce, aby ještě řadu let hrál s Dvořákovým kvartetem, aby dál chodil na Slavii, aby dál chodil ke Zlatému Tygrovi a dál svým přátelům vyprávěl, co je podstatou hudby, ale aby dál i po prohraném zápase věřil své Slavii. Proto, ať žije pan Ruis, ať žije Dvořákovo kvarteto, ať žije Slavie Praha, ta, která si obléká krásný secesní dres.
V Kersku, leden 1988
A pro ty, kteří jsou na tom s povědomím podobně jako dnes neblaze proslulí nymburští gymnazisté, připomeňme, že:
Bohumil Hrabal, původním vlastním jménem Bohumil František Kilián (příjmení Hrabal převzal po otčímovi) se v dětství přestěhoval s rodiči na Nymbursko a kraji zůstal s určitými přestávkami věrný, stejně jako pražské Libni poblíž legendárního automatu Svět. Vyzkoušel řadu profesí, které se víceméně odrážejí v jeho díle (sběrna, výpravčí , Poldovka), i když vystudoval reálku a posléze práva.
Jaroslav Ruis, *17.ledna 1928 v Praze, je spoluzakladatelem Dvořákova kvarteta a významným představitelem české violové školy. V odkazech je uváděn jako pedagog, kulinář, milovník dobrého piva a fotbalové Slavie
Dobi + Vavř