Jak se přihodí, že „rodilý“ sparťan začne trénovat ve Slavii?
Je to jednoduché, vybral si mě Karel Jarolím a pustili jsme se do práce. Předtím jsme totiž spolu rok a půl trénovali FC Synot v Uherském Hradišti a fungovalo to. Karel Jarolím viděl, že jsem spolehlivý asistent, tak si mě vzal i do Slavie.
Ve Slavii pak přišlo krásných sedm let, i když ten konec zrovna nejlepší nebyl.
Vždycky jsou chvíle hezké a chvíle horší. Takový je fotbal a já s tím nemám žádný problém.
Nejlepším zážitkem asi byla Liga mistrů…
Samozřejmě. Tituly a Liga mistrů, pro to se fotbal hraje.
Titulů jsi získal šest ve Spartě, dva v Edenu. Ceníš si některých víc?
Cením si, že šest jsem jich udělal jako hráč a dva jako asistent trenéra. Tečka.
Jako hráč jsi odehrál jistě bezpočet krásných zápasů, ale určitě rád vzpomínáš hlavně na svůj gól vstřelený v listopadu 1991 v nultém ročníku Ligy mistrů Barceloně na Camp Nou?
Jasně. Neuvěřitelný a největší hráčský zážitek a ještě gól! To se přihodí jen málokdy. Srovnával jsem na 1:1, a přestože jsme nakonec 3:2 prohráli, bylo to něco neopakovatelného. Ještě rád vzpomínám na domácí zápas s Dynamem Kyjev v témže ročníku, kdy jsem dal nečekaný gól přímo z rohu.
Vraťme se do Slavie. Při trenérských rošádách v ligovém ročníku 2011/2012 jsi v jednu chvíli začal trénovat B-tým.
V béčku jsem odkoučoval dva zápasy, pak přišel Franta Straka a chtěl mě zpátky, tak jsem na to kývl. Trénovat první mužstvo Slavie, to se každému nepoštěstí.
Bylo pro tebe přeřazení do béčka překvapením?
Překvapení ano, ale já jsem s tím neměl žádný problém. Rád pracuji s mladými hráči, a že to tak dopadlo? No to je prostě fotbal!
Od léta letošního roku ses stal hlavním trenérem FK Čáslav. Proč zrovna tam?
Někdo tam v můj prospěch trochu lobboval a oslovil mě potom nový manažer týmu. Já jsem nabídku akceptoval a splnil si tak sen trénovat jako hlavní kouč. Je to úžasná práce, protože si člověk řídí všechno sám a může si vytvořit tým podle své představy.
V Čáslavi máš určitě nějaké cíle.
Já jsem optimista a hlavně realista. Vím, že tým není vůbec špatný, čas a výsledky ukáží, jak na tom je a co můžeme zvládnout.
Srovnávat prostředí v regionálním klubu se Slavií asi není možné, ale zkus to.
Slavia je pojem české kopané, Čáslav pak menší ambiciózní klub s útulným stadionkem. Jsem moc rád, že jsem aktuální nabídku dostal a mohu si tak vyzkoušet práci hlavního trenéra. Věřím, že čáslavskému týmu mám co dát, a že budeme hrát hezký fotbal s příznivými výsledky.
Na Slavii budeš vzpomínat v dobrém?
Samozřejmě, jenom pozitivně, i když zde byly nějaké problémy, ale to život přináší. Některé chvilky byly hodně krušné, ale díky podpoře skvělých lidí, kteří Slavii nenechali padnout – myslím teď hlavně Mirka Platila – jsme to zvládli. Teď už se bude určitě blýskat na lepší časy a Slavia bude stoupat vzhůru. Já osobně jsem šťastný, že jsem mohl v Edenu být. Bylo to pro mne neuvěřitelných sedm roků.
Zmínil jsi bývalého generálního ředitele Platila, jedněmi zatracovaného, druhými hájeného. Já myslím, že tady udělal kus práce.
Bezpochyby. Řada lidí na něho bez znalosti všech souvislostí křičela, ať se pakuje. Za to, co udělal pro Slavii, si takový odsudek nezasloužil.
Blížíme se k závěru našeho povídání, tak skočme do rozšafnějších vod – kdy vlastně vznikla tvoje přezdívka?
To už je hodně dávno, mohlo mi být tak pět šest let. V televizi běžel americký seriál Méďa Béďa …no, a už to bylo…
Tak ti, Béďo, přeju, abys v novém angažmá zažil leccos pěkného.
Děkuju.
Ptal se Jan Čapek, redakčně upravil Vlastimil Váňa.
Petr Vrabec