(NĚKOLIK VZPOMÍNEK NA NEZAPOMENUTELNÉHO ZPĚVÁKA I SLÁVISTU)
Jak již bylo uvedeno, 16. dubna se navždy odmlčel hlas Standy Procházky (toto umělecké familiární jméno zpěvák vždy rád používal). Zemřel tak v úctyhodném věku 96 let (narodil se v Mostě 7. 9. 1919) a nejen numerolog jistě připomene mimo jiné i onu přesmutnou událost z jeho života. Prožil totiž velkou tragédii, když velezrádné Parkinsonově chorobě podlehl ve 48 letech jeho syn, rovněž Stanislav, také oblíbený zpěvák. Dožil se tak přesně poloviny věku svého tatínka!
Standa Procházka byl odmalička nadšeným fanouškem milované Slavie a kde mohl, pomohl. Nejen při samotném vzniku Odboru přátel, ale i při akcích Slávisté Slavii či na nezapomenutelných Slávistických karnevalech. Tehdy si i mladší společně zazpívali třeba jeho Anduličku, Ale ne, Konvalinky či Hej, panímámo! Do dějin Slavie se zapsal nezapomenutelnou hymnou „Naše věčná Slávie“. Bylo to na podzim 1976 a fotbalová Slavia slavila 80 let své existence. Poprvé tam tehdy zazněl popěvek do té doby odstaveného Jaromíra Vomáčky „Slávie, Slávie, den ode dne lepší je, Slávie, Slávie, ta nás všechny přežije!“, ale i ona hymna, kterou i dneska Tribuna Sever ráda uvádí v život! „Naše věčná Slávie, od malička už je v srdci mém! Odznak její krásný je, nosím ho jak pravý diadém! Bican, Čambal, Plánička, Ženíšek, Puč, Vodička! Kdo by neměl tahle jména rád? Když nás proslavila tolikrát! Slávie, Slávie, ve svém znaku hvězdu má, Slávie, Slávie, to je barva bíločervená!“
Vynikající zpěvák, který byl vždy právem oblíben, ať již vystupoval v četných kavárnách a kabaretech, ale i s orchestry Karla Vlacha i Karla Valdaufa, rád přicházel i mezi obyčejné slávisty! Za všechny připomeňme jeho návštěvy populárního Maikolandu, kde vždy po skončení ligových klání pořádali lounští přátelé rozloučení se sezónou. Přijela někdy až stovka slávistů z Loun a okolí, hudební doprovod zajistili převážně také Lounští. Chvíli se třeba napjatě čekalo, ale Standa se nakonec vždy objevil! Vázalo jej k tomu i dlouholeté upřímné přátelství s amatérským imitátorem Janem Maikem, ale i společné severočeské srdíčko s Lounskými (vždyť z Loun je to do Mostu pouhých 25 kilometrů). A stejně se vždy vše stočilo k povzdechu, že ten svým způsobem krásný starý Most musel ustoupit těžbě uhlí. Na prosby o zpěv však odpovídal negativně s odkazem, že už má léta. Ale jak zazněly první tóny, chopil se mikrofonu a už se show rozjela. Tu sledovali i četní průchozí kolem červenobílého plotu Maikolandu (fotografie z lounské kroniky snad hovoří za vše – jistě poznáte nejen Standu Procházku a Jana Maika, ale i věrného přítele Jana Maika i Maikolandu Josefa Verbíře, který rovněž nedávno zemřel, jakož i organizátora nejen výjezdů Louňáků do Maikolandu př. Marka).
Dalo by se toho napsat ještě hodně, ale jedno je jisté. Ten, kdo Standu při některé akci zažil a třeba i osobně poznal, bude navždy vzpomínat na jeho písničky a přednes s pravým českým muzikantským i slávistickým srdcem a hrdostí!
Dobi
