Vášeň aneb Blue is the Colour

Je sobota 20. října 2020. Zrovna jsem se vrátil ze zápasu na Horkách. Domácí hráli s Víchovou a prohráli 2:3. Ten malý stadionek je pro mě snad zakletý. Hraje se na něm typický vesnický fotbal se spoustou soubojů. Vrátil jsem se domů pěkně zhnusený a celou noc nemohl usnout, hlavně kvůli písknuté penaltě a věcech, které po tom následovaly. On má obecně každý na určitou situaci svůj úhel pohledu a já jako rozhodčí to musím rozhodnout. A co udělám při převalování? Začnu psát. Píšu pro sebe, ve svém nitru si potřebuji některé věci utřídit. Rád bych se ještě hned v úvodu zmínil o webu bezfrazi.cz. Čtu ho pravidelně a dá se říci, že mě hodně inspiroval k napsání Vášně. Asi bych měl začít úplně od začátku.     

 Kluci šli po škole hrát fotbal a já se přifařil. Tak nějak podvědomě jsem fotbal vždycky vyhledával i v televizi. Taťku jsem tahal, aby se mnou někam šel, nebo se jel podívat. Vzpomínám si, když mi byly čtyři, dostal jsem od rodičů pod stromeček svoje první kopačky a pak jsem v nich několik nocí skutečně spal, což je mimochodem jedna z mých nejranějších vzpomínek. Jo a o rok později mě přivedli k postýlce mé nově narozené úžasné sestřičky Peťky.

Začínal jsem ve své rodné Jilemnici relativně pozdě. Asi až v osmi letech. V Jilemnici si matně vzpomínám na několik tréninků a asi dva zápasy. Jeden byl se Semiláky a remizovali jsme 1:1. Hrálo se ještě na šířku hřiště, měli jsme žluté dresy, střídalo se hokejově, takže jsem si taky trochu zahrál. No, spíš jsem tam pobíhal bez ladu a skladu, jako všichni ostatní. Zbytek mé profesionální kariéry (dá-li se to tak nazvat) je spojen s Poniklou, kam jsem se s rodiči a sourozenci přestěhoval v deseti letech. Z Jilemničáků si vzpomínám na své bývalé spoluhráče Milana Klápu a Vítka Pivoňku. Možná proto, že se s nimi ve fotbalovém prostředí setkávám dodnes. Taky se často potkávám s kluky, které jsem začal pískat jako žáky a dnes už jsou z nich chlapi. Tím si uvědomuji, jak už jsem vlastně starej.

 V Poniklé jsem tedy hrál do konce svého žákovského věku. No hrál. Pokud se nás sešlo jedenáct, seděl jsem na lavičce. Vzpomínám si, že jednou, to mi bylo asi třináct, měli jsme jet do Rokytnice nad Jizerou a já se ani nevešel do auta. Deprimuje mě to? V žádném případě, člověk musel uznat, že ostatní byli prostě lepší. Poctivě jsem chodil na tréninky, zažíval atmosféru v kabině. Když jsem tedy hrál, pohyboval jsem se většinou v záloze a zcela nečekaně jsme měli žluté dresy.

I člověk sedící na lavičce si ale spolu s Andym Warholem může zažít svých 15 minut slávy. No, i když v mém případě to bylo spíše 30 minut – tedy tehdejší žákovský poločas. Bylo to na podzim v sezóně 1996/97 a bylo to ve Vysokém nad Jizerou. Původně jsem si myslel, že na ten zápas vůbec nepojedu, neboť mi vyřezávali pihu. Nějak se nakonec omylem stalo, že jsem nastoupil v základní sestavě a vstřelil dvě branky. I když vstřelil: spoluhráč Roman trefil tyčku, míč se ke mně odrazil a já stál před prázdnou brankou, do které jsem pak balon lehce dokopl. Jo a Kuba (tvůj táta) z obrany volal, že to snad není možné. Bylo. A druhý gól padl tak, že spoluhráč a náš kapitán David centroval a ode mě se míč prostě odrazil do sítě. Chvilku jsem si ten zápas zahrál i ve 2. poločase a nakonec jsme vyhráli 6:0.

Následující sezónu 1997/98 jsme měli celkově velmi úspěšnou, neb se nám podařilo vyhrát celou okresní soutěž, což jsme zopakovali i o dva roky později. Tenkrát jsme hráli rozhodující zápas ve Studenci a s velkým štěstím jsme tam vyhráli 2:1, když se Romanovi podařilo jako vždycky utéct obraně a dát góly. Já jsem tu sezónu měl taky velmi plodnou. Zahodil jsem hromadu šancí a hlavně zápas ve Vysokém se mi v tomhle směru velmi povedl. Pokaždé není posvícení. To Vysoké mi bylo v životě nějak osudné. Po většinu doby nás trénoval pan Patočka a já na něj nedám dopustit. Byl přísný, ale spravedlivý a musím uznat, že ukočírovat bandu puberťáků, kterými jsme tenkrát byli, nebylo vůbec jednoduché. Tak nějak se kolem nás pohybovali pánové Svatý, Václavík, Skalský, Kraus.

Dokonce mě v té době jednou zkoušeli v brance, když náš brankář Michal odcházel do dorostu. No, zkoušeli. Na tréninku postavili do jedné branky mě a do druhé spoluhráče Tomáše Malíka. Dostal jsem nějaké góly a bylo po kariéře. Tak si říkám, že to Tomáš dotáhl až do chlapů a dodnes mi za to vlastně nepoděkoval. Budu mu to muset někdy připomenout. Jo a jednou jsem měl asistenci v domácím zápase s Víchovou. Zastavil jsem balon, který jsem přihrál spoluhráči Marku Kaňkovi, ten obešel obránce a skóroval. Zápas jsme prohráli 6:1 a pro mě měl zvláštní význam. Byl to jeden ze dvou zápasů, na které se byl na mě podívat taťka. Utkání mi dokonce natočil na kameru a je to jediný zápas, který jsem měl takhle zdokumentovaný. Do té doby, než mi byl k věčné škodě přemazán romantickou komedií. Tak nějak probíhala moje žákovská kariéra.

Na střední škole jsem fotbal bohužel nehrál. Studoval jsem v Mladé Boleslavi Na Karmeli knihkupeckou školu, bydlel na internátě a domů jezdil jen na víkendy, které jsem však využíval hlavně na ježdění po fotbalech. V roce 2002 jsem třeba zkoušel chodit na tréninky ponikelských chlapů, když je chvilku trénoval pan Mašek. Bylo mi však naznačeno staršími hráči, abych nechodil, tak jsem to akceptoval. Byl jsem pomalý, bál se chodit do soubojů, do party jsem narozdíl od žáků taky nezapadl. Co jiného, než akceptace mi taky zbývalo, že? Jaké byly moje další kontakty s ponikelským fotbalem, pomineme-li funkci rozhodčího? V roce 2012 jsem sepsal článek o 40 letech fotbalu do obecního časopisu Pod Horami. To mě hodně bavilo, historie a psaní. Dost mi s tím tenkrát pomohl pan Václavík. Když pak v rámci oslav hráli proti družstvu Radiožurnálu, tak jsem střetnutí i pískal. Na veškeré přípravné zápasy mám pískací monopol. Občas pomoc na plese u prodeje alkoholu. Nějaká ta brigáda na hřišti, když jsem byl v Poniklé a měl volno. V roce 2019 jsem se dokonce na výroční schůzi nechal zvolit do revizní komise.

To jsem teď ale trochu přeběhl čas, takže rychle zpátky na střední školu Na Karmeli a do období s ní spojené, které považuji za docela zásadní ve svém životě. Koukal jsem tehdy na fotbal v televizi, hlavně tedy na českou ligu, ale když se objevil i zahraniční, také jsem nepohrdl. Nebo jsem si vzal kolo a vyrazil na nějaké hřiště v okolí. Když o tom tak přemýšlím, já poznával z okolí hlavně hřiště. Tak si říkám, že ani nevím, proč jsem přestal jezdit na kole. Asi jsem zlenivěl a měl bych to co nejdřív obnovit.

Vzpomínám si, že v roce 2003 jsem takhle absolvoval pět fotbalů za víkend. Ale to byl i na mě extrém a rozhodně jsem to neprovozoval každý týden. Podle mě je důležité, aby měl člověk takzvaný všeobecný rozhled. Proto jsem se někdy projel na nějaký hrad či zámek nebo si doma četl, dospával se, chodil za holkami, do hospody s kamarády. Užíval si, jak to k mému tehdejšímu já tak nějak patřilo.

A z čeho se skládal můj fotbalový život přes týden? Chodil jsem si zaběhat do lesoparku Na Štěpánku. S kluky jsme hráli fotbal na antukovém hřišti za internátem. Občas jsem byl plavat a každý den si kupoval deník Sport. Zrovna nedávno jsem přemýšlel, zda bych něco na tomto období změnil. Možná, že kdybych si tolik nekupoval Sport, mohla později moje vysokoškolská studia v Hradci Králové (obor Archivnictví – historie) dopadnout jinak. A možná jsem mohl s pískáním fotbalu začít dřív. Ale nač se hrabat v minulosti, když ji člověk stejně nedokáže změnit.

Na střední došlo k ještě jedné významné změně. První dva roky jsem střídal spolubydlící na pokoji, až ve třeťáku nás dali dohromady s Pavlem. Také sportovním fanatikem, který mě poprvé přivedl do sázkové kanceláře Fortuna. Tak nějak jsem doufal, že by se mi ten deník Sport mohl aspoň v tomhle hodit. No zase nehodil. Na střední jsem tomu propadl fakt dost, chodili jsme sázet denně, studovali statistiky hráčů a týmů.  Většinou jsme právě sázeli na fotbal.

Postupem času jsem sázení omezil, i když úplně ze svého života nevyškrtl. Teď sázím, když mám čas a jdu kolem sázkovky.

Období středoškolských studii mělo úžasné vyvrcholení na přelomu června a července roku 2004. Po maturitě se mě naši rozhodli odměnit, fakt jsem se před ní dost nadřel. A jak jinak v mém případě než fotbalem. Hrálo se Mistrovství Evropy v Portugalsku, a naši mě tam poslali. A Češi tam hráli úžasný fotbalpod vedením Karla Brücknera a kapitána dříče Pavla Nedvěda.  Nejlepším střelcem turnaje se stal s 5 brankami Milan Baroš. Páni, jak já je hltal. O Barošovi mám dokonce dvě autobiografie.  Byl jsem na čtvrtfinále s Dánskem, to jsme vyhráli 3:0, a pak na semifinále s Řeckem. Prohráli jsme nešťastně 1:0 gólem v prodloužení a já poprvé a dosud naposledy na fotbale brečel, a to ne proto, že jsem měl lístek i na finále. Spíš proto, že mi naše porážka přišla jako hrozná nespravedlnost. Fotbal a vlastně ani život často není spravedlivý, ale já se řídím heslem „s poctivostí nejdál dojdeš“. Oba zápasy se hrály na stadionu místního FC Porto Estádio do Dragão, týmu, který ten rok vyhrál Ligu mistrů. Mezi zápasy jsem se válel týden u moře a získal  nové fotbalové přátele. Byl na výletě v Lisabonu, kde je nádherný hrad.

Když jsem se zmínil o té reprezentaci: další velký zážitek mám až z 26. března 2019, kdy v Edenu hrála Brazílie. Ano, jednalo se o přípravný zápas a naši prohráli 1:3, ale pro mě to byl takový bonbónek, na který jsem vzal kamaráda Jardu z práce. Nepředpokládám, že bych ještě někdy viděl bývalé mistry světa naživo. Naši branku dával David Pavelka, ale nejkrásnější bylo, jak Brazilci uměli zpracovat míč. Ti snad měli lepidlo, míč jim vůbec neodskakoval od nohy. Našim se za celý zápas nepodařilo soupeře přejít v souboji jeden na jednoho. Já bych to dokonce nazval jistým stylem umění, i když jiného, než se prezentoval například Andy Warhol nebo Karel Gott.

U moře jsem byl znovu v roce 2010, i když to nebyl zájezd primárně zaměřený na fotbal, ale spíš na památky, hlavně tedy na Andalusii. Ale když už jsem byl v Madridu, Barceloně a Seville na výletě, tak jsem si přece nemohl nechat ujít prohlídku místních stadionů. On už jen ten pocit, když si sednete na střídačku prázdného stadionu Nou Camp, kde hraje domácí zápasy FC Barcelona. Představa, že na mě v tomhle divadle píská 100 000 diváků jako na Messiho, je úchvatná, leč v mém případě nereálná. Dalších skoro 100 000 míst je v Santiago Bernabéu v Madridu, kde hraje své zápasy Real Madrid. A nejmenší byl Estadio Ramón Sánchez Pizjuán pro 35 000. Kdybych jen věděl, jak se mi právě FC Sevilla a Barcelona promítne v budoucnu do mého fanouškovského života, to bych zíral. 

Tak mě k Portugalsku a Španělsku napadá ještě jedna věc. Každý člověk má občas slabší chvilku, kdy potřebuje být sám, srovnat si myšlenky, jako já na začátku této práce. Mně pomáhá, když si vezmu knížku o mistrovství Evropy nebo světa. Z nakladatelství Olympia jsem si je kupoval od roku 1996, kdy se hrálo Mistrovství Evropy v Anglii a naši na něm získali nečekané stříbrné medaile, všechny a je jasné, že Portugalsko v nich hraje prim. Člověk tak nějak vzpomíná, co ho v té době trápilo, čím se zabýval a vlastně si uvědomí, jak byly jeho tehdejší starosti z dnešního pohledu malicherné. 

Vlastně jsem si i zpětně pořídil knížku o MS ve Španělsku v roce 1982 a zlatý jugoslávský Bělehrad 1976, kde naši, tehdy ještě Čechoslováci, slavně vyhráli nad Západními Němci na penalty 3:2 a Antonín Panenka dával svůj slavný Vršovický dloubák. U těchto knížek jsem si zase uvědomil, jak je ten svět proměnlivý i z geografického hlediska. Nic z toho už dnes neexistuje. Na druhou stranu mi tam dost chybělo jakési vtáhnutí do děje.

Ono by asi nebylo úplně od věci, kdybych teď rozebral, jak to bylo s mým dojížděním na fotbal. Poprvé jsem taťku uprosil v září roku 1994. Dost mi s tím tehdy pomohl strejda z Bratříkova. Tak jsme vzali pana Soukupa a jeli na 1. kolo tehdejšího PVP (Pohár vítězů pohárů) do Jablonce nad Nisou. Hrála tam tehdy Viktoria Žižkov se slavným Chelsea FC, týmem z Londýna, a hráli 0:0. Tím samým výsledkem skončil na stejném stadionu zápas naší reprezentace s Islandem, na který jsme s taťkou vyrazili o dva roky později. Když o tom tak přemýšlím, tak londýnská Chelsea se už v tu dobu stala mým oblíbeným zahraničním klubem. Vždycky jsem jí přál, hledal si její výsledky. To se ještě víc prohloubilo v roce 2004, kdy do ní přestoupil můj oblíbený český hráč brankář Petr Čech. V tomto roce jsem si také koupil CD s historií Chelsea, které má v mé knihovně zvláštní místo. Když o tom tak přemýšlím, tak si mě Chelsea možná získala i svým krátkým názvem.

V roce 2000 jsem poprvé vyrazil do Prahy na Spartu. Vzal mě tam strýc Pavel a já si nevzpomínám, na jaký to bylo zápas. Člověk asi skutečně to špatné ze své hlavy vypouští nebo se o to alespoň maximálně snaží. Ne, že bych byl nějaký zarytý sparťan, spíš sparťan na objednávku. Strejda, taťka i většina kamarádů byli sparťani, tak jsem se přifařil. Na fotbal jsme chodili tak dvakrát do roka, když jsem se dostal do Prahy. V létě jsem většinou chodil na brigádu k němu do nakladatelství Volvox Globator v Praze. Sparta hrála nejlepší fotbal u nás, vyhrávala i v evropských pohárech. Vlastně si vzpomínám na jeden zápas z jara roku 2004, kdy Sparta porazila Viktorii Žižkov 3:1 a trénoval ji emocionální František Straka, se kterým máme zkušenosti i my na Slavii. Dva góly dala z neodmávaných ofsajdů a celkově jí rozhodčí velmi nadržovali, což v té době bylo tak nějak nepsaným pravidlem. A naposledy jsem na Spartě byl v tom samém roce v létě, v posledním předkole Ligy mistrů, kdy hrála s Ferencvárošem Budapešť a zvítězila 2:0 v prodloužení. Branky dali Luděk Zelenka a Jiří Homola.  Dá se říct, že i v evropském poháru byly okolnosti řekněme zvláštní. I jako Čech jsem odcházel s pocitem, že jí prostě rozhodčí pomohl. Ono je asi logické, že se člověk snaží zapomenout na to špatné. Jako já na své sparťanské období, tak na trénování Františka Straky v sezóně 2011/2012 ve Slavii.  Radši si připomínám to krásné, např. Portugalsko 2004, zápasy Slavie v Lize mistrů na podzim 2019.   

Teď možná trochu předběhnu čas: Když poznám někoho nového, tak po úvodních zdvořilostních frázích se občas dostaneme k fotbalu. Načež následuje otázka, jestli beru úplatky. Hlupáci. Nikdy jsem žádný úplatek nevzal, on mi ho ve skutečnosti ani nikdo nenabídl, takže se asi nemůžu bít v hruď, že bych úplatek nevzal.  Na takové úrovni, jako se pohybuji já, se úplatky nedějí. Nebo jinak: Člověk se toho z kuloárů dozví spoustu, teď jde jen o to, zda tomu chce věřit či ne. Zažil jsem zápas na jaře 2011, kdy jeden tým bojoval v předposledním kole o záchranu a druhý už měl jistý postup výš. Tým, který hrál o záchranu zcela nečekaně zvítězil 1:0, což se tak nějak vědělo už v týdnu před zápasem. To byla dohoda mezi týmy. A takových zápasů bylo víc.

Raději ty týmy nebudu jmenovat, ještě by mě mohl někdo žalovat. Prožil jsem si to jako asistent rozhodčího a myslím, že jsem obstál se ctí. Ono to spíš je tak, že ve fotbale je naprosto stejné množství korupce, jako v celé naší společnosti. A to, že si ve výsledku na pár korun za odpískání zápasu jako rozhodčí zcela legálně přijdu (většinou přinesou i klobásu) není přece můj problém.  

A pak se všechno změnilo. Byla to středa 17. dubna 2005 asi okolo půl dvanácté. Dokonce si vzpomínám, že to bylo v Univerzitní knihovně v Hradci Králové. No a já si tam po historických skriptech o antice půjčil deník Sport, že si ho jen tak prolétnu. Teď už jsem si ho nekupoval denně a vlastně mi poprvé pomohl. Na straně 3 a 4 byl velký článek o korupci v českém fotbale a v hlavní roli Sparta. Tady nejde o to, že se, jako je v naší zemi zvykem, nic nedokázalo, ale ve mně se něco zlomilo. Vnitřně tomu říkám místo a chvíle přerodu. Ono celé tohle období bylo takové zvláštní. Velmi dobře ho popsali Jiří Lábus a Petr Čtvrtníček ve své dnes už legendární hře Ivanku, kamaráde, můžeš mluvit? Byla o hlavní postavě tehdejší úplatkářské aféry Ivanu Horníkovi, manažerovi Viktorie Žižkov, který dříve pracoval pro Spartu a vlastně byl jediný, kdo byl za korupci skutečně odsouzen spolu s týmem 1. FC Slovácko. Na chvíli šel do vězení, nesměl pracovat ve fotbale, aby se do něj za nějaký čas vrátil.

A pak přijde podzim 2020 a máme tady zase korupci. Tentokrát spojenou se svazovým místopředsedou Romanem Berbrem a znovu rozhodčími, které neoficiálně řídil. A člověk zjistí, že systémy z roku 2005 jsou vlastně pořád stejné, spousta jmen se nezměnila. Miroslav Pelta, Jaroslav Starka… Radši pryč od toho, člověku už je z toho fakt špatně.

Když o tom tak přemýšlím, je spousta fanoušků, kteří mají ke Spartě nebo jiným českým klubům takový odpor, že jim nefandí ani v pohárové Evropě. No, takhle daleko jsem to nikdy nedopracoval. Jsem přeci Čech, a to je víc, než jakému klubu fandím, ne? Byl bych moc rád, kdyby mi to někdo dokázal vysvětlit.  

A kdo je největší soupeř Sparty? Slavia Praha s jejími krásnými červenobílými dresy, které si mě hned získaly. Vše se v mém životě děje postupně, má to své zákonitosti a ze všech neúspěchů (řidičák, vysoká škola) se snažím poučit. Ještě v květnu jsem si zajel do Prahy na Slavii a vrátil jsem se mírně řečeno rozpačitý. Tedy, tady asi nešlo přímo o kvalitu zápasu Slavie versus Baník Ostrava, ta byla celkem vysoká a Slavie ho vyhrála 1:0, ale spíš o stadion na Strahově, který byl mírně řečeno hrozný. Člověk musel jet dlouho metrem a pak autobusem. Nefotbalový, okolo hřiště atletická dráha. Málo diváků, asi 3 500.

A co se nestalo: Slavia začala brzo nato reálně stavět stadion. Dvacet let se o tom hovořilo a najednou se začalo fakt stavět. Stavbu jsem poctivě sledoval na internetu, vystřihoval si fotky, které mám dodnes schované a nastudoval si i historii klubu. Stadion byl otevřen v květnu 2008 zápasem proti Jablonci nad Nisou. Slavie ho uhrála remízu 2:2 a získala tím mistrovský titul. Na tenhle slavnostní zápas jsem bohužel nesehnal lístek, dostal jsem se až v říjnu na zápas proti Viktorii Žižkov s výsledkem 3:1. Jedenáct tisíc lidí byl veliký zážitek a Slavie si mě získala. Navždy? To je v mém případě asi diskutabilní, ale já říkám, že ano. Nic na tom nemění ani mé vědomí, že si poslední dobou hodně čtu obecně o fotbale (o korupci) a dost sleduji francouzskou ligu.

Asi bych se měl zmínit o nejsilnějších zážitcích spojených se Slavií. Tak ten nejhorší už si myslím, mám doufám za sebou. Stalo se to 19. srpna 2013 a prohráli jsme doma 0:7 s Teplicemi. Byla to největší porážka v historii a já jsem ten zápas vydržel sledovat až do konce, po kterém jsem šel dokonce hráčům poděkovat. Po výhře, po prohře, vždycky jsme s váma, to je častý chorál na Tribuně Sever, kam chodí nejvěrnější vlajkonoši. A ten nejlepší zápas? Co by mohlo překonat 14. březen 2019, kdy jsme porazili Sevillu FC 4:3 po prodloužení. Úchvatný zápas, na kterém jsem byl s kamarádem Martinem. Koupil jsem si speciální šálu, tričko, odznáček. A koho dostala Slavie v dalším kole?

No přeci Chelsea FC. To už nemůže být náhoda, ale spíš karma, ze které mě samotného až trochu mrazí. Kdo teď čeká happy end, bohužel. Přes svoji enormní snahu se mi nepodařilo sehnat lístek ani na domácí zápas, ani na ten londýnský. Část stadionu byla uzavřena kvůli výtržnostem fanoušků. Házeli dýmovnice, zpívali neslušné chorály. Bezmozci to jsou! Slavia dvakrát prohrála, doma 1:0 a v Londýně 4:3. Jak se říká, padla se ctí. Tak snad Slavia ještě někdy na Chelsea narazí, že by třeba v Lize mistrů? Když jsme u té karmy: pokud mám čas a náladu, jedu i na výjezd s fanklubem na venkovní hřiště. Byl jsem v Ostravě, Jablonci nad Nisou a naposledy v Teplicích, kde je moc hezký stadion. Slavie tam vyhrála 5:1 po super výkonu a alespoň částečně tak splatila onen historický debakl, o kterém už tady byla řeč. Jak to často říkal hokejový trenér Ivan Hlinka: „Hlavně se z toho neposrat“. Člověk by se ve svém životě neměl zbláznit ani z porážky, ani z vítězství. A já dodávám, že člověk by si měl plnit svoje sny. Takže si dávám závazek, že si našetřím, a do Londýna se na Chelsea vypravím. Bude to moje taková komunistická pětiletka. Když o té Chelsea vlastně přemýšlím, tak se sám sebe ptám, proč jsem si tak oblíbil Petra Čecha. Možná to má něco společného s tím, že je jen o málo starší než já, takže jeho profesionální kariéru jsem sledoval vlastně od začátku v Blšanech. Já hlavně oceňuji, že je to člověk, který má vlastní názor (i když jsem se s ním někdy neztotožnil) a neschovával se za obecné fráze, typu míč je kulatý, jdeme zápas od zápasu a podobné, kterými se to ve fotbale jenom hemží. A to samé můj další oblíbenec Jaromír Jágr. Spoustě lidí se to nelíbí, ale já oceňuji jejich „koule“, když se dokážou vyjadřovat například i k politickým (ekonomickým) věcem. Jaromír Jágr často mluví i o své pravoslavné víře.

Když jsem si v roce 2012 kupoval v Praze byt, měl jsem dvě podmínky.  Abych to měl přibližně stejně daleko na Arkády Pankrác, kde pracuji už od roku 2009 ve svých milovaných knížkách jako skladník, někdy i prodavač, ale i do Edenu na Slavii. Výsledkem byl byt na pražském Spořilově, ze kterého se na obě místa dostanu do 15 minut. Občas se jen tak seberu a projdu se k Edenu, obejdu celý areál, navštívím muzeum. A na podzim 2019 jsem si splnil se Slavií vlastně ještě větší sen. Mohla za to z velké části moje důvěrná kamarádka Eliška, která mi přes firmu Emil Frey, ve které pracuje, shání veškeré lístky. Slavia se dostala do Ligy mistrů a já jsem viděl všechny tři domácí zápasy – Borussii Dortmund, Barcelonu FC a Inter Milán. Krásná skupina, super týmy, jen je škoda, že v ní nebyl žádný tým z Anglie a že Slavia získala pouze 2 body. Jasně, viděl jsem naživo Lionela Messiho spolu s Christianem Ronaldem. Závěrečný tlak bohužel k bodům nevedl, ale stejně! Slavie tlačila Barcelonu. Viděl jsem Romela Lukaka, horu svalů, který vlastně nejde odstavit od míče a k tomu je velmi pohyblivý. Ale na mě stejně udělal největší dojem zápas s Borussií Dortmund i přes porážku Slavie 2:1.    

Byla středa 2. října 2019, kdy se ten zápas v Edenu odehrál. Ten den zemřel Karel Gott a 15 minut před zápasem jako vzpomínka na něho zazněla Včelka Mája. Půl minuty česká verze, Češi zpívají a další půl minuty zní z amplionů německá verze. Češi pokračují, Němci se přidají a ta chvíle, kdy stadion splyne specificky v jedno, byla neopakovatelná. Tady nejde o to, zda je člověk fanoušek Karla Gotta nebo ne, spíš o to, že ten člověk opravdu nežil zbytečně. Já už teď tuším, že při mém pohřbu se nic podobného nestane, i když pohřeb v Edenu bych vážně neodmítl, třeba při poločase Ligy mistrů.  A mně se snad ještě víc líbil ten mimooborový přesah, který fotbal někdy nabízí.

A když už jsem se z toho šoku dostal, z amplionu se ozve hymna Ligy mistrů. Tuhle nejkrásnější písničku jsem slyšel poprvé naživo. No, co bych zapíral, prožil jsem 20 minut, kdy jsem brečel jako želva. Ze zápasu samotného mě nejvíc zaujal Jardon Sancho, 19letý anglický mladík, neskutečně rychlý. Dokonce ho v článcích porovnávali s Usainem Boltem. Jasně vím, jak rychle běží Bolt na Zlaté tretře v Ostravě 60 metrů, ale v reálu má člověk pocit, že je to ještě rychlejší, než když se dívá v televizi.

Ještě jeden silně emocionální zážitek mám se Slavií a rokem 2019 spojen. Bylo to v sobotu 2. listopadu 2019 a Slavie hrála doma s Baníkem Ostrava a zvítězila 4:0. Motorová myš Tomáš Souček dal 2 góly, a to ještě zahodil penaltu. Jo, to je ten, co teď hraje v Anglii za West Ham United spolu s dalším bývalým slávistou Vladimírem Coufalem. Eliška mi totiž sehnala lístek do VIP sektoru. Vzal jsem kamaráda z Hanspaulky Sergeje. Jídlo bylo super – švédské stoly, obsluhovali nás v prostorách muzea, kde byla spousta artefaktů z Ligy mistrů. Mnoho pohárů, dresů, originál zlatého míče Josefa Masopusta za rok 1962.

Jinak atmosféra v sektoru byla zvláštní. Možná to bylo v mém případě tím, že jsem tam byl asi jediný v slávistickém dresu. Když padl gól, tak jsem byl jeden z mála, kdo vyskočil a začal řvát jako protržený. Když začal zbytek stadionu zpívat chorály, tak jsem se samozřejmě připojil. Ostatní osazenstvo bylo zaražené, fotbal byl pro ně spíše kulisou k uzavírání ekonomických kontraktů a osobních známostí. Vlastně Richard Krajčo ze skupiny Kryštof se ke mně ve skandování připojil. Rodák z Havířova, měl na sobě samozřejmě dres Baníku, ale to mu dokážu odpustit. Ohromný sympaťák. Byl tam teď už s manželkou Karin Krajčo Babinskou (nyní čtu její knížku Hvězdy na cestě a dlouho jsem nečetl takhle dobrou českou literární prvotinu). Další sympaťák byl celoživotní velký slávista František Ringo Čech, ale s ním jsem se znal už delší dobu a dá se říci, že jsme spolu párkrát pokecali.

A jaký z tohoto zážitku mám závěr? Člověk má asi podvědomě v sobě tužbu se dostat do VIP, ale pak zjistí, že mezi „plebsem“ je mu v hledišti nejlépe. A jestli bych si to někdy zopakoval? Jo, ale nejspíš bych vyměnil Elišku za Sergeje.  A celkově, že rok 2019 byl na fotbalové zážitky výživný, jako žádný jiný.

A teď bych se nakonec asi opravdu měl zmínit o své kariéře rozhodčího ve velkém fotbale. To se musím vrátit do pro mě osudového období roku 2005, tedy období mého sparťansko-slávistického přerodu. Tak nějak jsem pocítil tužbu se do fotbalu zapojit, jinak než jenom pasivním sledováním. Poslal jsem email, absolvoval vstupní pohovor, napsal testy (tam mi vlastně taky pomohl deník Sport) a bylo to.  

Začínal jsem máváním žáků, kdy první zápas byl zcela nečekaně v Poniklé, kde hrálo její družstvo A proti B (kde jsou ty doby, kdy v Poniklé byli dva žákovské mančafty) a za 14 dní jsem jel již na svoje pískání žáků. Bylo to v Rokytnici nad Jizerou a musím uznat, že to bylo příšerné. Hráli s Bozkovem a skončilo to 0:0. Dostal jsem ohromně vynadáno a doma byly slzičky. Znám spoustu mladších kluků, kteří dostali poprvé pořádně vynadáno a skončili s pískáním. Velká psychická odolnost je opravdu potřeba. A pak je pár rozhodčích, se kterými to táhnu celou dobu. Otec a syn Přikrylové ze Sytové, Milan Mašek a Pavel Liška ze Semil, Pavel Dytrych z Dolní Branné, kterého považuji za jediného opravdového kamaráda, kterého mi fotbal přinesl.

Těch vynadání bylo ze začátku fakt hodně. Dneska už se směji, že jsem v Košťálově musel prchat ze hřiště a stejně jsem dostal facku, nebo že mi ve Studenci vytrhli praporek a zápas byl následně ihned ukončen. A víte, co je zvláštní? Že ani v těch nejvypjatějších chvílích jsem si neřekl, že skončím s pískáním. No co, žádný učený z nebe nespadl a diváci na tribuně s pivkem v ruce a klobásou to vidí stejně nejlíp. Jako bych to neznal ze svých fanouškovských let. V téhle době mi hrozně pomohl kamarád Mára Pecina, se kterým jsem toho prožil fakt hodně. V podstatě jsem ho do pískání v první fázi uvrtal. Tak nějak jsme se navzájem podporovali, a nakonec to vždycky nějak šlo.

A ještě jedna osoba má pro můj pískací život neocenitelný význam, a bez které by to fakt nešlo. Moje úžasná mamča, i když vlastně celá moje rozvětvená rodina. Jestli něco fakt dodnes nezvládám, tak to je řízení auta. Jemná motorika, to není moje silná stránka. A když nejedou vlaky nebo nejedu s kolegy, kteří mě odvezou, kdo mě vždy zachrání? Možná tohle všechno píšu taky proto, abych své rodině poděkoval, i když slovo díky je v tomhle případě vlastně hrozně málo.

Postupně to šlo přeci jen trochu nahoru i s mým pískáním. Asi za půl roku jsem pískal svůj první zápas chlapů. Bylo to v Zálesní Lhotě, kde hrál Košťálov a skončilo to 3:3. A od té doby mám každý hrací víkend jasný. Z komise mě pošlou tak na dva nebo tři zápasy. Žáci, dorost, muži. Pískání, asistent, mě to je jedno. Nikdy jsem neměl ambici se drát někam výš (i třeba formou úplatku). Proč taky, nepovažuji se za příliš ambiciózního člověka, navíc jezdit po celém kraji by mě nenaplňovalo a otevřeně přiznávám, na to ani nemám. Jsem tlustý a pomalý. Navíc mam již delší dobu určité psychické problémy a přiznávám, moji nejbližší to se mnou někdy fakt nemají jednoduché. Ale dost těch depresivních poznámek, i takhle je to vlastně hrozně fajn. Můj vrchol byl, že jsem asi pět let jezdil na čáru B třídy mužů (nejnižší krajská soutěž). I když tam to bylo spíš o tom, že i na kraji měli nedostatek rozhodčích a my z okresu jsme jim jezdili vypomáhat. Jen pro zajímavost uvádím, že v průměru jako hlavní rozhodčí naběhám 6 km, jako asistent 4 km. Ukazují mi to chytré hodinky, co jsem si v roce 2015 pořídil a doteď je používám.

Jo a v roce 2012 jsem si přibral fotbal i v Praze: malý, na ¼ velkého hřiště. Hanspaulka se ta soutěž jmenuje. Asi proto, abych toho fotbalu neměl moc. Snažím se mu věnovat dva dny v týdnu. Do něho mě uvrtal kamarád Láďa z nakladatelství Oikoymenhe. Dokonce jsem s dalšími kamarády založil oddíl Lunochod 1. MFK. Asi tři sezóny jsem za ně hrál, kluci chtěli postupovat do vyšší ligy, což se jim postupně daří. Tak jsem přenechal svoje místo jiným a začal se věnovat své pískací kariéře, která mě i víc naplňuje. Jestli je to těžší, než pískat velký fotbal? No, řekl bych, že na Hanspaulce není tolik stresu jako na velkém fotbale a můžu na něm lépe použít zkušenosti získané z velkého fotbalu. Tak si říkám, že pokud by se náhodou stalo, že budu muset ukončit velký fotbal (nebo už by o mě na komisi nestáli), jen si rozšířím Hanspaulku a život půjde dál.

Ještě v jedné věci mi fotbal velmi pomohl. Rozšířil jsem si okruh svých známých. Nejsem hospodský typ, to radši sedím doma a čtu si. Na druhou stranu, co se týče opravdových přátel, tak se tam skutečně objevil jen Pája Dytrych. Máru jsem znal i předtím. I když i s Pavlem a Márou se v jedné věci dost rozcházíme. Já jsem se postupem doby naučil nekritizovat rozhodčí, ani při těch největších přehmatech, spíš je podvědomě obhajuji. Prohráli jste? Tak jste asi byli horší, než soupeř. Jo a Mára už s pískáním taky skončil. Asi v roce 2016. Nějak se nepohodl na komisi rozhodčích. Podrobnosti nevím a upřímně jsem po nich ani nepátral. Dnes přiznávám, že mi Mára v jedné věci opravdu chybí. Vždycky jsme spolu přátelsky laškovali (štengrovali se), co kdo píská, a tak. Teď přiznávám, že mě to vlastně posouvalo kupředu a drželo v neustálé pohotovosti.

A víte, jakých hráčů si nejvíce vážím? Unesu, když dostanu při zápase vynadáno (emoce jsou kořením fotbalu), ale když si po zápase podáme ruce a usmějeme se na sebe, je všechno OK. Na druhou stranu, po zápase v Košťálově mi vynadali za údajně špatně písknutou penaltu opravdu hodně vulgárně.  No, teď si vzpomínám, že takhle vulgárně vynadáno jsem nedávno dostal i v Horní Branné. A největší chvála? Už párkrát se mi v životě stalo, že mi vedoucí manšaftu po zápase řekl: „Na tebe se vlastně nedá zlobit, když člověk vidí, jak máš rád fotbal a co všechno mu obětuješ.“ Až sám si teď s hrůzou uvědomuji, jak moc je můj život s fotbalem spojen, a co všechno v něm ovlivňuje a nejspíš ještě dlouho ovlivňovat bude.

Poznámka skoro na konec, i když rozhodně ne okrajová! Jasně, byla doba, kdy jsem i já hrál hry na počítači. Takové hlavní období bylo v roce 1999, kdy jsem mastil hokejovou NHL. Dostal jsem ji od rodičů k Vánocům a bylo po olympiádě v Naganu. Hrál jsem dlouhodobou soutěž 82 zápasů, pak play-off. To jsem ani nestihl odehrát, protože naši koupili nový počítač a mně se nepodařilo rozehranou hru do nového přenést. Tak jsem skončil, i když jsem dlouhodobě suverénně vedl základní část. Porážka přišla pouze ve chvíli, kdy jsem si zvedl obtížnost. To mě štvalo, dostával jsem velké příděly. Pak jsem ještě hrál Jogy Mario Bros. V tom jsem byl rodinný přeborník a hráli jsme ho na televizi.

 Ale o to tady nejde: V době covidové, ale už i před ní se mi zdálo, že se zbytečně propagují počítačové hry v novinách i na internetu. Podle mě by měla tato média primárně podporovat sportování dětí venku. Ano, mohu mít rád Slavii, ale nikdy bych nedal přednost tomu jít na Slavii, před odpískáním fotbalu a pohybu.  Teď si uvědomuji, jak moc mi ty (ne)odpískané penalty hrozně v covidu chyběly, čímž se oslím můstkem vracím na začátek a mám Horka vyřešená.   

Ono je vlastně jedno, zda člověk hraje divadlo, tančí či jezdí na kole. Důležité je, aby se jednalo o plnohodnotnou náplň volného času, který by člověka vnitřně naplňoval, a aby celé víkendy neproležel na gauči. Pokud se k tomu přidá i náplň, co se týče práce, je to ještě víc fajn, což se mi také naštěstí v knížkách podařilo. Důležité je, aby barák vnitřní náplně stál na pevných základech a pro mě je tímto „barákem“ fotbal. Je to má vášeň aneb Blue is The Colour, což je hymna Chelsea.

                                                                                       Martin Janda (autor je členem Odboru přátel Slavie)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..