V bohaté, téměř 128leté historii Slavie bychom jistě našli řadu dní, které lze právem označit jako Den D. Určitě sem patří 11. září 1938 – den budapešťské odvety finále STEP, kdy po domácí remíze Slavia vybojovala výhrou 2:0 poprvé a naposledy Středoevropský pohár! Nebo dny, kdy slávistický dres poprvé oblékli třeba František Plánička, Josef Bican či František Veselý. Nebo i kuriózní událost z 1. května 1996. Do té doby platilo, že poslední mistrovský titul získala Slavia v roce 1947; v roce 1996 tak šlo již o půst dlouhý 49 let! A tato devětačtyřícítka (přece 7×7=49!) se ukázala být šťastnou. Po většinu sezóny byla Slavia na prvním místě, na jaře zůstal jediný soupeř v boji o titul – Sigma Olomouc. První máj si vysloužil několik přízvisek i tradic. Svátek práce s ještě dobře známými nepovinně povinnými manifestačními průvody, lásky čas s povinností políbit milovanou osobu pod rozkvetlým stromem, nejlépe třešní… Nevím, jak kdo v tom roce ten den trávil, ale naše autobusy vyrazily do tehdy slavné fotbalové vesnice u Vyškova, do Drnovic. Vesnička byla předvolebně vyzdobena, při zápase zahovořil z tlampačů na stadionu i Václav Klaus. My jsme však přijeli s jediným cílem – konečně prolomit osud a výhrou „v Drnkách“ zajistit s předstihem kýžený titul. Avšak vývoj zápasu byl zcela proti našemu přání i očekávání, Slavia zcela propadla a prohrála 0:3. Stíhači z Olomouce zajížděli tehdy na Slovácko, do tamní metropole, do Uherského Hradiště, kde se domácí klub tehdy ještě pyšnil hrdým názvem Slovácká Slavia, ale byl již odsouzen k sestupu. Pár nadšenců „do Hradišča“ zamířilo (zápas se hrál až po skončení naší drnovické ostudy), my ostatní jsme smutně nasedli do autobusů a ubírali se pomalu směrem ku Praze. V autobusech mnozí naladili tranzistoráčky s fotbalovými reportážemi a vzrušení stoupalo. Rodila a zrodila se senzace, slováčtí slávisté své pražské sestře pomohli a Olomouc porazili! Slavia tak už nemohla být dostižena! Nadšení slávisté zastavovali u motorestů, kde probíhaly první oslavy a kde je dojížděl i autobus s hráči, slavilo se pak i na stadionu, hlavním dějištěm byl dnes už legendární traktor za dřevěnkou! A samozřejmě i všechny hospody a hospůdky zejména v okolí Edenu! V tom roce Slavia pronikla až do semifinále poháru UEFA, a tak dlouhá léta prokletí mohla být snad načas zapomenuta!
Léta prokletí, jak se zpívá v jedné ze slávistických hymen! Kdo by si je ten den nepřipomněl? Protože Slavia byla nejen 49 let bez titulu, ale ve 4 ročnících dokonce v nejvyšší soutěži chyběla! Kdysi jsem četl bonmot, že všechny velké převraty v naší vlasti ve dvacátém století nějak souvisely s čepicí. Po vzniku ČSR byly ulice zaplaveny čepicemi Masaryčkami, nazvanými podle modelu, který si prezident TGM oblíbil. Po Listopadu naopak zaplnili historická místa v Praze „čepičáři“, kteří nabízeli sovětské vojenské papachy. A Únor 1948? Jednou ze šedých eminencí nového režimu byl Gottwaldův zeť, generál Alexej Čepička, který mimo jiné zasáhl i do sportu. Pro něj existoval jediný vhodný klub, ATK, později ÚDA a Dukla. Naopak jméno Slavia mu bylo solí v očích. I to byl jeden z důvodů prvního sestupu klubu Dynamo Slavia z I. ligy v roce 1951, kdy byli klíčoví hráči povoláni do zeleného sukna nebo potrestáni za pouťový zápas. Tehdy se sestupovalo přímo do krajských přeborů! Ten pražský náš klub vyhrál; obraz doby dokreslují i názvy jeho soupeřů: Loděnice, Meopta Košíře, Posista, Instalační závody, Jawa, Pozemní stavby, Dukla Karlín, Pražský průmysl masný, VŠ apod. Slavia však svoji skupinu vyhrála, nezaváhala ani v kvalifikaci a do ligy se vrátila. Horší byly další čtyři roky prokletí od roku 1960. Dlouhodobě byla na jaře 1961 zraněna velká opora – brankář Jonák, mladíček Kopečný jej nedokázal nahradit. Ale návrat z A skupiny II. ligy hned v roce 1962 byl opět rychlý, začátek nové sezóny pak přímo skvělý – výhra 2:1 nad Sokolovem neboli Spartou vlila do žil optimismus. Ale toho postupně ubývalo a Dynamo nakonec sestupovalo z posledního místa ligy a bylo na podzim 1963 zařazeno do složitější druholigové moravské skupiny, kde dokonce bojovalo o záchranu. To už ale na jaře příštího roku proběhly první akce Slávisté Dynamu a došlo tak k položení základů pro zářijový vznik Odboru přátel Slavie – vloni jsme si připomněli 55. výročí jeho založení. Dynamo se na jaře 1964 ve II. lize zachránilo a v průběhu podzimu 1964 už bojovala o postup přejmenovaná TJ Slavia! Velkým diplomatickým úspěchem bylo i zařazení do české skupiny A II. ligy. Zde pak vykrystalizoval tandem kandidátů na postup – Slavia a Spartak Plzeň ZVIL (závody Vladimíra Iljiče Lenina, jak se Škodovka tehdy jmenovala). V Plzni Slavia ještě pohrála 0:1, ale ztráta na lídra nebyla hrozivá. Odbor přátel se více než aktivně zapojil do hry – podařilo se mužstvo stabilizovat a díky OP i posílit vynikajícími hráči, hlavně do útoku – Píšou, Kadrabou a navrátilcem z vojny Frantou Veselým. Celé jaro pak bylo ve znamení dostihů Plzně se Slavií. A vše se vyvinulo tak, že 12. června 1965, tedy před 55 lety, byl na pořadu rozhodující zápas Slavia vs. Plzeň. Den D jako hrom! Beznadějně vyprodaný tehdejší Eden zaplnilo 42 tisíc diváků (některé prameny uvádějí dokonce 44 tisíc), převážně vybavených slávistickými symboly. Fanshopy byly tehdy věcí neznámou, ale klub připravil papírové oficiální vlaječky celé TJ Slavia Praha – bílé se známou červenou hvězdou na jednom cípu stojící. Vlajkonoši samozřejmě mávali svými vlajkami, které – jako dnes – vycházely z klubových dresů – tedy červenobílé s červenou hvězdou v horním bílém poli. Ten den Eden zažil postupový koncert! Mužstvo nastoupilo ve složení (sestavy se tehdy uváděly ve schématu 1- 3 – 2 – 5):
Ledecký – Lála, Hildebrandt, Smolík – Beran, Nepomucký – Veselý, Kadraba, Šindelář, Píša, Uldrych. Trenérem byl František Ipser, branky Slavie vstřelili Kadraba, Lála, Šindelář a Veselý, čestný úspěch hostí zaznamenal ex-Jihočech Miloslav Ziegler, který pak na konci roku přestoupil do Slavie, za niž sehrál řadu dobrých utkání, aby se pak na konec kariéry vrátil do Plzně…
V Edenu a zdaleka nejen tam propuklo obrovské nadšení. V tisku se poté objevila fotografie transparentu vyrobeného nezapomenutelnou první partou vlajkonošů: SLAVIA – NOVÁ KREV ČESKOSLOVENSKÉHO FOTBALU!
Je zajímavé listovat v dobových záznamech, probírat se vzpomínkami a tak trochu i korigovat, co o té době někde napsali a zveřejnili. První setkání slávistů, fanoušků Dynama s cílem diskutovat o budoucnosti klubu proběhlo ve Slovanském domě 23. března 1964, toho roku jsme se i dočkali zářijového založení našeho Odboru přátel, jakož i návratu historického jména. Tehdejší předseda TJ Dynamo Praha Ing. Vrba hledal všemožné způsoby, jak nahradit ono „čepičkovské“ Dynamo opět Slavií. Nevyšel pokus o sloučení se školní TJ Slavia Vršovice (název Slavia byl „přidělen“ resortu školství), ale důkladné začtení se do tehdejších řádů přineslo výsledek. Při běžné schůzi obvodní organizace ČSTV k přípravě spartakiády byl navržen i bod Přejmenování a podle tehdejších řádů se jednalo o tzv. „fait accompli“ – schváleno – vstupuje v platnost. Takže celý rok 1964 vlastně položil – základy obrody Slavie a sportovně přinesl i onen 12. červen 1965. Od ročníku 1965/66 už je Slavia stálým účastníkem I. ligy!
Je zajímavé, když si pamětník ověřuje svoje vzpomínky a materiály na internetu, že občas narazí i na evidentní nesrovnalosti. Objevilo se tam například tvrzení, že k návratu jména Slavia došlo již v roce 1963, nepřesné údaje se vyskytují i o založení OP nebo o počtu diváků na zápase s Plzní. Ale přitom si člověk vybaví i další vlastní vzpomínky – třeba na výčet Dukel, se kterými se Slavia utkala ve II. lize, kdy jí soupeřem byli nejen vojáci z Tábora, ale i Písku či Tachova a druhou ligu si poté zahrála třeba Dukla Žatec nebo Dukla Jičín… Kde je jim dnes konec? I to je kus pozapomenuté historie.
Připomněli jsme si jedinou ligovou vesnici Drnovice (Blšanům byl mj. navrácen statut města s městským znakem!). Ale kdo si dnes vzpomene, že nejvyšší soutěž se hrála i v Lázních Bohdaneč, Benešově, Otrokovicích, Chebu, před válkou třeba i v Žatci (k tomu Užhorod, Baťovany/Partizánske či Považská Bystrica, které dnes leží v zahraničí…) nebo že naším soupeřem ve II. lize byla krkonošská Úpice, jihomoravské Ratíškovice, poblíž Prahy se nacházející Čelákovice (při zavřeném hřišti za chování diváků tam pak v lize Slavia nacházela azyl), z naší skupiny B II. ligy v roce 1964 postupující Otrokovice nebo Děčín, kterému rok předtím dokonce postup do ligy „vyfoukl“ Motorlet? V Děčíně, přesněji v levobřežní části Podmokly, je stadionek přímo pod hlavním nádražím a při cestě do tehdy spřátelené NDR tu probíhala důkladná hraniční kontrola a někdy měli cestující i to štěstí, že se dole u Labe odehrával druholigový zápas! Dnes se „město lodníků“ může pochlubit pouze I. B třídou. Do zmíněné postupové sestavy nastoupila i posila právě z Děčína Josef Beran, poctivec, o kterém se říkalo, že kopne třeba i do špalku, aby zabránil soupeři rozvinout akci. Likvidační zákrok ostravského hráče jej pak v lize nadlouho vyřadil ze hry a do původní formy se už nedostal. A ve výčtu našich soupeřů v postupové sezóně 1964/65 najdeme i jméno klubu Baník DPG (Důl Prezident Gottwald) Hrdlovka, kde Slavia pouze remizovala 1:1! Hrdlovka (německy Herrlich) se nacházela 2 km od Oseka a zanikla z důvodu těžby uhlí jako desítky obcí na Severu (jistě si čtenář připomene třeba nedávno zaniklé Libkovice či Kralupy u Chomutova). Doufejme, že naše druholigová historie je navždy uzavřena!
Po téměř 55 letech (přesně bez 5 dnů) se aktéři slavného druholigového zápasu opět utkali v boji o první místo! Tentokrát ale o lepší výchozí pozici ve finiši (ještě 2 kola základní části a 5 kol nadstavby) kvůli pandemii koronaviru přerušené I. ligy. Bezbrankový výsledek zachoval 8bodový náskok sešívaných, kteří nevyužili žádnou z několika po gólu volajících šancí. Velký rozdíl mezi oběma zápasy však byl při srovnání počtu diváků. V roce 1965 se ve starém Edenu tísnilo oněch zmíněných asi 42 tisícovek, letošní zápas Slavia-Plzeň musel být kvůli pandemii odehrán bez diváků! Všichni doufají, že nadstavbový zápas obou týmů, díky lepšímu tabulkovému postavení Slavie opět v Edenu, bude možno sledovat už na vlastní oči!
Dobi