JEŠTĚ JEDNA VZPOMÍNKA NA JANA MAIKA – TENTOKRÁT Z KRONIKY ODBOČKY V BRANDÝSE NAD ORLICÍ

Úmrtí př. Jana Maika muselo zarmoutit každého, kdo nechodí na fotbal se jen vykřičet či, nedej Bože, se třeba i poprat, ale zejména každého takového slávistu, který vidí ve Slavii a v jejím Odboru přátel něco více. Historii nejstaršího českého klubu, přátelství, myšlenku slovanské vzájemnosti, sepětí s kulturou, slušnost a vzájemnou úctu nebo třeba i špetku humoru, i když se často v případě Slavie jedná o ten Čechovovský Smích skrze slzy.

Snad mi laskavý čtenář odpustí ještě jeden článeček, kterým bychom se chtěli rozloučit s tím vším, co kdy bylo a jak vše probíhalo, když byl př. Maik v plné síle. Když třeba každoročně přijížděl jeden či dva autobusy s natěšenými Louňáky, k nimž se přidala nejen místní kapela, ale i vždy svěží a obětavý Standa Procházka, kdy celou zahradou zavoněly makrely a klobásky. Kdy v plné slávě přijeli členové odbočky z Hradištka u Štěchovic, kdy si symbolicky podávali ruce náhodní projíždějící nebo cíleně auta plná slávistů, kteří si zajeli do Libiše, aby zhlédli ten krásný unikát. A třeba se mohli i pozdravit s oblíbenými fotbalisty či internacionály. V poslední době to býval třeba JUDr. Ján Luža, který si vždy našel příležitost, aby z daleké Bratislavy svého přítele navštívil a pozdravil. Př. Maik byl určitým vzorem i pro četné odbočky, které si podle něj budovaly třeba jen malé zákoutíčko. Například uveďme rožďalovickou klubovničku nebo výzdobu některého salónku oblíbené hospůdky!

Když jsem hledal, který dokument by stručně a výstižně popsal dojmy z návštěvy Maikolandu, nemohl jsem opomenout kroniku odbočky v Brandýse nad Orlicí. Její členové už po dlouhá léta věnují týden své dovolené putování na kolech. Projeli tak už snad všechny kraje naší milé vlasti, zavítali i na silnice na Slovensku, v Německu, Rakousku i Maďarsku. A v létě roku 2005 na týden zavítali na sever Čech,  aby se přesvědčili, že ti, kteří na severní Čechy nedají dopustit, mají v něčem pravdu. Říp, Louny, historické Litoměřice,  údolí Labe Porta Bohemika… Středem pro své hvězdicové výlety se pro ně stalo malebné Mšené Lázně a pohled do mapy byl jasný – vždyť Libiš zase není tak daleko. Slovo dalo slovo a na jedno odpoledne malý peloton Brandejšťáků zavítal i do Maikolandu.

Vše popsal a nafotografoval pro brandýskou kroniku př. Vondrka, který už také žel není mezi námi, ale navždy tak  zdokumentoval, jak to při návštěvě malé cykloexpedice v roce 2005 vypadalo. Ještě poznáte i věrného pejska Rexíka, který už také někde v nebíčku olizuje svému páníčkovi vždy milou ruku, jakož i některé nezapomenutelné momentky z návštěvy. Předejme však nejdříve slovo př. Vondrkovi:

“ Dobře najedeni i napojeni, i když jen Staropramenem pouhých 10°, pokračujeme do Libiše a jsme tam za chvíli. Na Jendu Maika jsme se pozeptali v první hospodě a odpověď zněla: to je ten slávista, tak pořád po hlavní, to nepřehlédnete. Taky že jo. Už z daleka září naše barvy, červená a bílá. Ani zvonit jsme nemuseli, Jenda nás už očekával. Těžko vyjmenovat, co je tam červenobílého, jednodušší je konstatovat, že všechno; i ten komín. Usadili jsme se do stínu „slávistické restaurace“ a povídali se sympatickými manželi Maikovými, přirozeně hlavně o Slavii. Docela nás dojalo, když nás všechny Jenda obdaroval vlastnoručně vyrobenými dózami na kávu, jak jinak, ve slávistických barvách. My se revanšovali publikací o Brandýse a lahvinkou ostřejšího nápoje. Stejně jsme ale měli pocit, že jsme zůstali dlužni. Kolem třetí jsme se rozloučili, ještě musíme něco ušlápnout.“

Ano, takto vypadala jedna z četných návštěv Maikolandu…

Dobi

no images were found