Patřím k lidem, kteří v případě, že jsou požádáni o uvedení nějakého „nej“, přichází často do rozpaků. Jako původní profesí matematik uznávám pouze fakta měřitelná a netroufl bych si vyhlásit nejlepšího herce či zpěváka, natož určit, kdo byl třeba největším slávistou. Platí to samozřejmě i ve sportech, kde se bojuje o branky, body a vteřiny a výsledky se pak čistě matematicky vyhodnocují. Ale i náš jazyk má možnost vybrat neutrálnější vyjádření – jeden z nejlepších, největších, nejúspěšnějších… Naopak třeba u zeměpisných údajů, kde je změřeno a dokázáno, že nejvyšším bodem naší vlasti je vrchol Sněžky (1603 m.n.m) – do roku 1992 jsme se učili, že se jedná o 2655 m vysoký Gerlach v Tatrách -, nejníže položeným bodem naší vlasti je Hřensko (115 m) na Labi při hranici s Německem, nejvyšší betonovou stavbou u nás je 233 m vysoká televizní věž na Bukové hoře v Českém středohoří, nejšikmější věží je věž kostela Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Labem, která se ve špičce odchyluje o 201 centimetrů od svislé osy (důsledek bombardování na konci války), nejdelší sedačkovou lanovkou ve střední a východní Evropě bez mezistanice je lanovka vedoucí od krásného kostela v Krupce-Bohosudově k nádherným rozhledům na Komáří vížce. Nejzápadnějším městem u nás je samozřejmě Aš, nejjižnější bod ČR hledejme u Brodu, ale ten nejsevernější je u osady Severní patřící k obci Lobendava ve Šluknovském výběžku.
Bystrý čtenář jistě pochytil, že řada z těch „nej“ se nachází v možná až nespravedlivě podceňovaném kraji, který zaujímá území, jak se zpívá v jedné písničce, „od Kadaně po Jablonec“. A snad právě díky tomu se mi podařilo sblížit se s př. Dlouhým, protože slovo dalo slovo a shodli jsme se, že máme hluboko v srdci nejen naši Slavii, ale i český sever! Jak jsem uvedl výše, nikdy bych si netroufl hodnotit, kdo je největším, nejvěrnějším, nejpracovitějším či nejobětavějším slávistou. Ale př. Dlouhý by jistě v takové případné anketě uspěl na jednom z předních míst, protože jeho život – nejen ten slávistický – je vlastně tak trochu odrazem bohaté a pohnuté historie naší vlasti!
Miroslav Dlouhý (23. 6. 1930) je rodákem z města Osek u Duchcova. Města uprostřed kraje, kde se mimo jiné výrazně projevila těžba hnědého uhlí (i on pocházel z rodiny českých horníků). Pamětníci si jistě připomenou i sousední Hrdlovku, která byla v sezóně 1964/65 naším soupeřem ve II. lize, ale později ji postihl osud mnoha obcí i městeček v severočeské pánvi. Znalec architektury právem připomene osecký cisterciácký klášter, původně ze 12. století, který je od roku 1965 národní kulturní památkou. Podobně jako v řadě míst a měst v severočeské uhelné pánvi se hovořilo o určité symbióze smíšeného česko-německého obyvatelstva, ale třicátá léta minulého století přinesla vlnu německého nacionalismu a čeští obyvatelé, zvláště po řádění henleinovců v roce 1938, město postupně opouštěli a po mnichovské zradě připadl i Osek do zabraného území tzv. Sudet. Po válce došlo rozhodnutím vítězných mocností vlastně ke splnění přání mnoha Němců, když byli odsunuti tam, jak dříve vykřikovali – „Heim ins Reich“! Počet obyvatel se postupně ustálil kolem současného čísla 5 tisíc.
Ty předválečné hrůzy prožíval i malý Mirek. Když mu bylo něco více než rok, zemřela mu maminka a začali jej obětavě vychovávat prarodiče – zvláště dědeček byl masarykovský legionář a opravdový sokol, kdy tato organizace povzbuzovala českou mládež k upřímnému vlastenectví. A mimo jiné, když bylo Miroslavovi 5 let, přijeli do Oseku sportovci Slavie a po spatření těch nádherných dresů bylo rozhodnuto o celoživotní lásce ke klubu našeho srdce.
Válku prožil ve vnitrozemí a jako nezištný pomocník se zúčastnil i Pražského povstání a po válce se s mnoha dosídlenci vrátil „Tam na Sever“! Uvědomil si, že je třeba budovat národní identitu ve znova českém Krušnohoří. Usadil se v Meziboří u Litvínova a ve slávistických kronikách nacházíme i mnohé fotografie ze slavných Slávistických karnevalů, kde je př. Dlouhý zachycen uprostřed kruhu přátel z mezibořské odbočky. Bohužel zdravotní důvody a někdejší životní prostředí v této části Krušnohoří způsobily, že výpary z chemičky (tzv. „Staliňáku“ v Záluží) a tehdy nefiltrované „čmoudy“ z tepelných elektráren způsobily, že se s manželkou Hanou stěhovali do vnitrozemí, kde pak ve středočeské Bělé pod Bezdězem výrazně pomáhali „rozpumpovat“ slávistický život v Máchově kraji!
Spolu s př. Procházkou pociťovali, že slávistický společenský život jaksi upadá. Skončily nádherné karnevaly, Fotbalový oddíl po sloučení s OP ztratil zájem i o pořádání slávistických setkání v rámci pravidelného Memoriálu Vlasty Kopeckého. Tehdy oba tito bělští slávisté přišli s nápadem pořádat každoroční celostátní Setkání slávistů osvěžené turnajem v malé kopané, večerní zábavou, výletem do okolí a besedou s osobnostmi Slavie. Po úspěchu prvního ročníku v roce 2001 akce brzy přerostla do krásné tradice, kterou (snad jen dočasně) přerušila letošní pandemie COVID-19! Ještě uveďme, že spolu s přáteli z buňky Občanského fóra v OP aktivně v listopadu 1989 dojednával zabránění konání ligového zápasu SK Slavia – RH Cheb na protest proti policejnímu zákroku na Národní třídě. Při každé výroční schůzi měl také vždy řadu podnětných připomínek i návrhů. Právem byl před několika lety vyznamenán i klubem SK Slavia medailí Za zásluhy o Slavii!
Sluší se ještě připomenout, že 7. června oslavila jeho věrná manželka, paní Hana, rovněž kulaté, a to 80. narozeniny. Oběma oslavencům tedy posíláme vřelou gratulaci s přáním klidu, rodinné pohody a pevného zdraví!
RNDr. Michal Dobiáš