NEDOŽITÁ PĚTASEDMDESÁTKA LEGENDÁRNÍHO FRANTIŠKA VESELÉHO

Foto: MF DMES

Tři čtvrtiny století uplynuly 7. prosince od narození jedné z nevýznamnějších postav slávistické fotbalové historie. Pokud by se konala anketa o nejlepšího slávistického fotbalistu jednotlivých historických epoch, zřejmě by ve „starověku“ vyhrál Jan Košek, z „Římanů“ František Plánička, mezi fotbalisty, jejichž ještě větší rozmach zabrzdila válka a po ní pak všechny záludnosti „Vítězného Února“,  by suverénně zvítězil fenomenální střelec Josef Bican, mezi „Chilany“ určitě Jan Lála, který nedávno oslavil svoje osmdesátiny, a z éry velké obrody Slavie rozhodně František Veselý. Při vší úctě ke všem jeho spoluhráčům a kamarádům! Veselý byl vzácným příkladem klubové věrnosti, fotbalové dlouhověkosti a nepostradatelnosti na svém postu.

Pocházel z pražských Holešovic a jeho tatínek, který si pro svůj způsob chůze přivodil přezdívku „Kachna“, hrál ligový fotbal za Pardubice, Židenice, Čechii Karlín a Slavii. První fotbalové krůčky malého Franty vedly na nesčetné plácky, kterých bylo i v Holešovicích habaděj a na jejichž základech vyrostl nejeden vynikající fotbalista. Kde je jim konec dnes, kdy developeři zastaví každou volnou plochu? Já vzpomínám třeba na náš Břevnov, kde se „čutalo“ každou volnou chvíli a když jsme měli školu v sobotu až do dvou, tak jsem raději neobědval, abych si na hřišti zvaném Na Úle vůbec zakopal. Zmizely plácky, volné plochy, ale i četná oficiální hřiště. TJ Břevnov podlehl restituentům, Slavoj Břevnov zmizel do tělocvičny a hřiště jako první zpustlo, plácky na Rudé hvězdě ovládli plochodrážníci a na hřišti Sokola Liboc postavili hasičárnu! Toto naštěstí malého Frantu nepostihlo a při jednom turnaji v někdejší „Fučíkárně“ (nyní Výstaviště) si jej povšiml trenér Emil Seifert a od svých 10 let tak začal oblékat nejkrásnější dres na světě, onen sešívaný s červenou hvězdou! A vydrželo mu to kromě vojny v Dukle celých 25 let! Ale nemuselo tomu tak vůbec být.

I na stránkách knihy Věčná Slavia je citován problém ze začátku 60. let, kdy funkcionáři Slavie nestáli za nic (často byli i dosazováni OV KSČ – s jedním takovým, prý bývalým sparťanem, jsem se setkal i na rekreaci s rodiči). A když Emil Seifert odcházel r. 1962 do Dukly, „přibalili“ mu ještě na cestu mladého Frantu, ač nebyl ještě v odvodovém věku, aby získali (pod)průměrného útočníka. Dukla byla tehdy všemocná a takovýto případ znamenal, že se z hráče automaticky stával „furťák“ se všemi výhodami! Ale naštěstí byl založen OP, a když Pavel Hanuš viděl tu neschopnost fotbalových bafuňářů Dynama či pak už Slavie, začal tvrdě jednat na vlastní pěst spolu s nejbližšími přáteli. Přemluvil Kadrabu, že rozhodně nepatří zdaleka do starého železa (díky dvojici Veselý-Kadraba pak padaly ty nejkrásnější branky obnovené Slavie), pokropili živou vodu i Píšu a Slavia se vrátila zpět mezi elitu. Nejtěžší však bylo vyreklamovat Frantu, aby se mohl vrátit do mateřského klubu! Ale i tehdy byli mezi „lampasáky“ i normální lidé a podařilo se (uveďme, že na webu Dukly dnes vzpomínají funkcionáři Dukly na tento návrat velmi sympaticky, s pochopením). Možná i proto, že dnešní Dukla je už dávno civilní klub, který se perfektně stará o mládež na Praze 6 nebo i proto, že Franta byl po celé dva roky spíše náhradníkem, i když zazářil třeba při zápasech PMEZ (dnešní Ligy mistrů). Při překvapivé výhře Dukly v Dortmundu s Borussií 3:1 odehrál v březnu 1964 celý zápas. 

Už asi málokdo z dnešní generace tuší, čím byl Zimní turnaj Tatry Smíchov. Fotbalová sezóna byla tehdy o hodně kratší, a tak fanoušci využívali hojně možnosti vidět přípravu svých miláčků na pověstném škvárovém hřišti na břehu Vltavy u Železničního mostu. A při zápasech obrozené Slavie na počátku roku 1965 se hlediště vždy pořádně zaplnilo. Kadraba, Píša a zejména Franta Veselý lákali natěšené slávisty nejvíce. „Z toho kluka jednou něco bude,“ znělo unisono z úst věrných fanoušků! A měli pravdu. Podle zveřejněných statistik odehrál za oněch 25 let za Slavii 404 ligových utkání a vstřelil 61 branek! Počet reprezentačních startů se zastavil na čísle 34, při nichž vsítil 3 góly, ale jeden důležitější než druhý! Žel mistrovského titulu se Slavií se František Veselý nedočkal.  Nejsmutnější to bylo určitě v případě „ukradeného titulu“ neblaze proslulým rozhodčím Fenclem v roce 1966, hned po návratu do ligy, ale ani závěry sezón v letech 1976 a 1977 nebyly zcela košer. Jediný titul si tak připsal pouze při působení v Dukle v roce 1964, kdy byl členem širšího kádru mistrovského celku. Dočkal se však v roce 2008 otevření vysněného stadiónu v Edenu! I proto připojujeme jeho fotografii z tohoto otevření, kdy se symbolicky loučí, protož nikdo netušil, že nás 30. října 2009 ve věku 65 let náhle opustí. Přitom měl stále vynikající kondici a na státní svátek 28. října, tedy den a půl před náhlým skonem, si zahrál přáteláček staré gardy v severočeské Bílině.

Čtenář se možná zarazí nad nízkým počtem reprezentačních startů, když třeba dlouholetý rekordman František Plánička jich měl více než dvakrát tolik – 73, než byl překonán Láďou Novákem a pak dalšími. Přitom reprezentoval v době, kdy se cestovalo mnohem méně a obtížněji. Odpověď je však velmi jednoduchá. U trenérů národního mužstva převládal až nezdravý klubismus. I Sparta měla dobré pravé křídlo, Frantova jmenovce Bohumila a trenér Ježek dával přednost jemu. Což platilo až do aféry, kdy byl Bóža ochrankou chycen v tureckém obchodním centru, jak se pokouší odnést si pěknou košili, aniž by ji hodlal zaplatit. Tím pro Frantu vysvitla naděje a pro naše fanoušky i příležitost k prvnímu „choreu“. Při nástupu Sparty při derby ji vítalo několik košil na ramíncích vyzdvižených na tyčkách a příslušné skandování. Zdálo se, že cesta k „monopolu“ našeho Franty je otevřena. Ale v té době se dostala na výsluní slovanistická „dvojčata“ Masný-Švehlík a trenéři Vengloš a Ježek dávali přednost jim, což ale bylo pochopitelnější, protože jejich sehranost byla opravdu příkladná.

Dovolte mi v této souvislosti i malou vzpomínku. Svoji vojnu jsem „kroutil“ v Terezíně a byl i členem kulturní komise. A když ohlásila svůj příjezd skupina F. R. Čecha, měl jsem možnost se jim přiblížit. Tehdy byl členem skupiny Viktor Sodoma, s Ringem velcí slávisté (hymna Kluci zlatí se objevila až v následujícím roce 1973). Slovo dalo slovo, a i když slávistů mezi námi nebylo mnoho (převažovali Slováci, Moravané a Severočeši), tak si Ringo dovolil malý bonmot. „Prožíváte historický moment! Rádi zpíváme písničku „Ježek se má“ a asi ji slyšíte v plné délce naposled, přesněji její první sloku. Příště ji zkrátíme na protest proti trenéru Ježkovi, který odmítá našeho Frantu stavět do národního manšaftu!“ A ještě jedna vzpomínka. Manžel jedné kolegyně mé mámy na ZDŠ byl profesorem na jisté střední škole a bydleli kousek od nás v Břevnově. A byl to také velký slávista. A Ježek na něj vzpomínal: „Byl to výborný pedagog, ale bohužel velký slávista“. Jaký byl potom náš šok, když v roce 1991 po neúspěšných námluvách se Spartou přišel do Slavie pan Korbel a přivedl s sebou i několik funkcionářů a k našemu zděšení i trenéra Ježka. Opravdoví slávisté však tohoto, jistě dobrého trenéra, mezi sebe nepřijali!

Hlavně kvůli našemu Frantovi. I když mockrát dres se lvíčkem neoblékl, často to byl on, kdo trhal trenérům trn z paty. Jistě si mnozí pamatují kvalifikaci na MS 1970 v Mexiku. Čechoslováci tehdy zaostávali za Maďary. Ti vyhráli doma 2:0 a pak i v Praze na Letné vedli 3:1. Tehdy ale doslova řádil Kvašňák a vybojoval remízu 3:3 a tím i právo rozhodujícího zápasu (při shodě bodů muselo být sehráno rozhodující utkání o jediného postupujícího). FIFA je určila na 3. prosince 1969 do francouzské Marseille. To už ČSSR trénoval Jozef Marko. Frantu postavil na celý zápas a on pak v přístavním městě zazářil. Kvašňákův gól padl z penalty za Frantovo sražení, další branku přidal Franta sám. ČSSR vyhrála 4:1, ale účast v Mexiku pak žádnou chloubou žel nebyla a provázely ji i aféry.

Ať se to ale komu líbí či ne, největším úspěchem fotbalu v naší kotlině je a zřejmě nadlouho zůstane úspěch vybojovaný v roce 1976 v tehdy ještě jednotné Titově Jugoslávii. Tehdejší model ME byl naprosto odlišný od těch dnešních, a tak si závěrečný turnaj ME mohla dovolit i Jugoslávie. Finále se zúčastnila pouze čtyři mužstva vzešlá z kvalifikací. Naši vyřadili Angličany a Rusy (pardon, Sověty) a získali právo zahrát si ve finálové skupině ve dvou nejvýznamnějších městech tehdejší Jugoslávie, chorvatském Záhřebu a srbské a celojugoslávské metropoli Bělehradě! Z dnešního pohledu vypadá podivně, že nemohl cestovat každý fanoušek, který si vzpomněl (pokud tedy do toho formou kolektivní viny nezasáhne UEFA jako v našem případě pro Bordeaux). Mimo země východního bloku (Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko či NDR) vše komplikovaly další požadavky (i u Polska a Svazu sovětských socialistických republik platila další zpřísnění), na Západ a do Jugoslávie (kde všude platila i možnost „one way ticket“ – jet jen tam a nevrátit se a „zdrhnout za kopečky“) byla nutná tzv. výjezdní doložka a tu nedostal zdaleka kdekdo! I proto byla obec fanoušků Čechů a Slováků doputovavších přímo z vlasti poměrně malá!

Na trenérskou lavičku se vrátil Ježek, a to v tandemu s Jozefem Venglošem. Do týmu byli nominováni i tři slávisté – vedle Franty Veselého i Paľo Biroš a Dušan Herda. I oni se pak mohli pyšnit titulem mistrů Evropy, i když nenastoupili na jedinou minutu! Biroš dnes vykonává právnickou praxi v rodném Prešově, z Dušana Herdy se stal věrný Pražan a přátelí se zejména s členy odbočky Veleň. Zajímavé bylo, že všechny čtyři zápasy se musely prodlužovat. Semifinále ČSSR – Nizozemsko i NSR – SFRJ a pak i finále našich se západními Němci a boj Jihoslovanů o 3. místo s Holanďany. Odpusťte mi, prosím, i malou osobní vzpomínku. V první polovině června 1976 jsem se po létech snažení opět dostal do milované Jugoslávie a brzy všichni poznali, že mé dvě největší priority jsou „slávie“ – Slávie a Jugoslávie! (lingvisti, hájící jen název Slavia, i právníci prominou). No, a celý pobyt jsme s místními o fotbale diskutovali a vše probírali. Tehdejší červnový monzun se poslední den pobytu projevil naplno a od oběda toho 16. června lilo a lilo! Kdo zažil střídání turnusů autobusových zájezdů, kdy Vás vyženou po ránu z pokojů, aby bylo možno vše připravit pro následující turnus, ví. Čekali jsme tedy v malé kavárničce, popíjeli za poslední dináry Karlovačko a tu a tam přistála na našem stolku rakija nebo travarica a přisedl si některý z bratrů Chorvatů. „Kako to vidíš?“ zněla nejčastější otázka, protože i Istrie žila „nogometem“. Konečně pak přišel povel od řidičů k nástupu. V autobuse měli řidiči naštěstí puštěné rádio a já na místě průvodce jsem měl vše z první ruky. Stav po 90 semifinálových minutách – 1:1! A do prodloužení nastupuje střídající Franta Veselý! Na 2:1 nahrává Nehodovi, pojišťující gól na konečných 3:1 střílí sám! K Záhřebu se blížíme, když zápas končí. A za Záhřebem nás předjíždí jedno auto za druhým a mávají a ukazují na prstech trojku. A na parkovišti pak spolu s Chorvaty skandujeme „Veseli, Veselý“. Doufali, že den nato vyřadí Němce a bude slovanské finále! Srbové i Chorvati; tehdy sváry mezi ně ještě nikdo nezasel! A poznali jsme, že nás tam mají rádi. Bohužel semifinále Jihoslovanům nevyšlo, ale mělo to plus v tom, že většina návštěvníků stadionu Marakana bude fandit nám. Zvláště Srbům dodnes Germáni k srdci nijak nepřirostli… Kam se to ale hrabe na finále v neděli 20. června 1976! I ten večer většina z nás seděla „jen“ doma u televize a na závěr obdivovala Panenkův „dloubák“. K našemu zklamání Franta opět nebyl v základní sestavě, Švehlíka zase podporoval Marián Masný. A vše se zdálo jasné! Naši vedli do poslední minuty! Ale pak se opět projevila německá houževnatost a naši západní sousedé v posledních vteřinách vyrovnali! A přišlo prodloužení a s ním i příchod našeho Franty na hřiště! I on tak byl aktivním účastníkem i finále.

Veselý tehdy zažíval skvělé sportovní období. Jistě by se prosadil v leckterém významném zahraničním týmu, jenže tehdejší mocipáni pouštěli jen „přestárlé“ hráče, a tak mohl Franta okusit cizí fotbalové prostředí až v roce 1980 v Rapidu Vídeň, kde se mu ale příliš nedařilo. Další dva roky proto pak hrál v příhraničním městečku Zwettl v Dolním Rakousku (nedaleko Českých Velenic) za místní Sparkasse, kde se stal miláčkem diváků, a aktivní kariéru ukončil v sezóně 1983/84 ve First Vienně.

K památnému ME 1976 se váže ještě jedna moje vzpomínka. S Frantou jsem zažil řadu besed na odbočkách, seděl s námi po několik let při schůzích výboru OP a vždy se našla volná chvíle na některou z nekonečné databáze nádherných vzpomínek z Františkova bohatého fotbalového života. Pro mne však bylo nezapomenutelným setkání krátce po ME 1976. Dostal jsem za úkol připravit pro tehdejší Zpravodaj Slavie rozhovor o dojmech z mistrovství a litoval jsem, že mám k dispozici jen čtyři sloupečky. Snad si starší členové OP článeček s nadpisem HRÁČ S ČÍSLEM ŠESTNÁCT ještě najdou (Franta hrál na ME s číslem 16, tradiční sedmičku měl na dresu Marián Masný). A za vše uveďme Frantovu vzpomínku na událost kdesi u pumpy ve Švýcarsku při dovolené po ME. „Zabouchl jsem si klíčky v autě a zřízenec, který mi pomáhal z nesnází, stále vyjadřoval úctu a obdiv k československému fotbalu. Daroval jsem mu fotografii s podpisem, on se na ni podíval a začal nezapomenutelnou směsicí několika jazyků – Brávo, Čeko, ó, Nummer sechszehn, piccolo, brávo!

Budiž toto malé vzpomínání symbolickou květinkou k uctění nedožitých pětasedmdesátin naší nezapomenutelné legendy!  

podpis Fr. Veselého

                                                                                                                                  Dobi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.