Rozhovor s Lukášem Jarolímem

V podstatě to znamenalo zalepení místa v kádrech, kde jsem byl a k ničemu to do budoucnosti to nevedlo…

Před rozhovorem jsem se připravoval, jak Ti budu gratulovat k narozeninám, jaký sis dal pěkný dárek, a všechno dopadlo úplně jinak.

I já jsem počítal s tím, že to bude lepší dárek. Chtěli jsme vyhrát, vstoupit do sezóny vítězně, ale nakonec jsme během chvilky dostali takové dva góly, že jsme nebyli schopni vrátit se nazpátek, dát kontaktní gól a případně vyrovnat. Určitě spokojeni nejsme a v sobotu nás čeká těžký zápas v Liberci, kde budeme samozřejmě chtít uspět.

O tom jsem vlastně mluvit nechtěl. Raději se vrátíme na začátek, protože jsi tu jediný pamětník a máš titul z roku 1995. Ty jsi začínal v Pardubicích, táta pak přešel do Slavie a tak jste s ním odešli i s bratrem a začali tu hrát fotbal a jako jedni z mála jste už jako žáci šli do zahraničí. Jak to vidíš, je to výhoda, nevýhoda? Naučili jste se jazyk.

Trochu Vás poopravím, sice jsem se narodil v Pardubicích, ale fotbal jsem začal hrát až ve Slavii. Když jsme se nastěhovali do Prahy, byly mi dva roky. Bratr se narodil, až když jsme byli v Praze. Oba dva jsme začali hrát ve Slavii od šesti let. Táta dostal nabídku z Francie v 86. nebo 87. roce, kde jsme v mládežnických týmech strávili čtyři roky. Pro nás to byla určitě dobrá zkušenost, jazyk se do života hodí a dodneška francouzštinu používáme.

Máš nějaké vzpomínky na titul? Na vypjaté zápasy, které tu byly?

Určitě si na to období vzpomenu. Pro mě to byl začátek, co se týče profesionálního fotbalu v kádru áčka. Moc příležitostí jsem nedostával, spíš jsem do zápasů nastupoval na pár minut. Myslím si, že mě to hodně obohatilo v tom, že jsem viděl zkušenější hráče, kteří hráli za české reprezentační áčko i za jednadvacítku. Dá se říct, že celý kádr byl složený z reprezentantů. Já jsem se snažil od nich něco naučit a věřím tomu, že mi to do budoucna hodně dalo.

Tady jsi, neměl místo jisté a odešel jsi na hostování, protože jsi střídal béčko, áčko. A teprve v hostování, myslím, že až v Příbrami jsi chytil opravdu fazónu a odtud vedl jen krůček k hostování v cizině.

Poprvé jsem šel na hostování do Chebu. To bylo v zimě, v roce kdy se získal titul. Po třech měsících jsem se vrátil a ještě asi čtyři zápasy nastoupil za Slavii. Jako podařené jsem to zrovna moc nebral a moc už si na to nevzpomínám.  Pak jsem ještě šel v zimě do Budějovic. Všechno to byla hostování na půl roku. V dnešní době, kdybych měl tuhle šanci jako mladý hráč, už bych asi na půlroční hostování nikam nechodil. V podstatě to znamenalo zalepení místa v kádrech, kde jsem byl a k ničemu do budoucnosti to nevedlo. Jak jste říkal, ve dvaceti jsem přestoupil do Příbrami (už nešlo o hostování), kde jsem strávil pět let. Potom jsem přestoupil do Francie, což byl můj sen, už jsme tam žili a uměl jsem jazyk. Přál jsem si vrátit se do Francie do první ligy a to se nakonec podařilo. I díky tomu, že jsem v Příbrami hrál stabilně, oťukal jsem se a získal zkušenosti.

Tenkrát v Chebu byly  problémy i existenční.

Atmosféra tam tenkrát byla špatná. Jestli si dobře pamatuji, majitelem klubu byl pan Mlátilík, kontroverzní podnikatel. Celkově to skončilo tak, že klub v podstatě po sezóně neexistoval. Hráli jsme v Blšanech, ani ne v Chebu, což nebylo úplně ideální.

Po návratu z ciziny jsi šel za tátou do Slovácka, je to tak?

Před Slováckem jsem byl ještě půl roku v Německu, kde jsem toho moc neodehrál. Chtěl jsem se vrátit do Čech, abych zase získal herní praxi a trochu se rozehrál. Měl jsem nabídku z Příbrami i z Drnovic. Nakonec jsem nastoupil ve Slovácku, i přes nejistou sezónu, kdy jsme začínali s mínus 12 body. Asi si každý vzpomene na tu korupční aféru. Určitě to nebylo nic ideálního, ale na druhou stranu tam bylo vynikající mužstvo, které předešlou sezónu předvádělo nádherný fotbal a já to chtěl zkusit. Trenéra jsem znal, takže jsem věděl, co od něj mám očekávat, že mě nečeká nic lehkého. Na rok ve Slovácku do dneška rád vzpomínám, protože tam bylo příjemné prostředí, příjemní lidé okolo fotbalu a celkově i město. Nakonec se nám podařilo zachránit, dostali jsme se do finále Českého poháru. Dá se říct, že to byla hodně slušná sezóna.

Pak jsi šel do Slavie, kde jsi odehrál pár sezón, a opět před titulem jsi odešel uváženě či neuváženě do Itálie.

Zase jsem následoval tátu, který vlastně Slavii převzal ke konci sezóny. Ve Slovácku mi končila smlouva a dostal jsem nabídku na prodloužení a nabídku ze Slavie. I když jsem se na Slovácku cítil dobře, tak to pro mě bylo jednoznačný. Díky změně majitele, kdy rodina Valentů odešla od fotbalu a převzali to všelijací podnikatelé, jsem tomu moc nevěřil. Nakonec to moc dobře nevedli, takže se dostali až do druhé ligy. Pro mě byla nabídka ze Slavie hodně zajímavá i v tom, že se hrálo předkolo. A samozřejmě to pro mě, jakožto odchovance z Prahy, byla srdeční záležitost. Byl jsem tu dva roky, ale ligu se nám vyhrát nepodařilo. Skončili jsme třetí a druzí. Po sezóně, kdy jsme skončili druzí, mi končila smlouva a dostal jsem nabídku do Itálie na dva roky. I když jsem byl se Slávií domluven na nových podmínkách, využil jsem nabídky z Itálie a bral jsem to jako možnost získat novou, dobrou zkušenost, což se nakonec potvrdilo. Itálie je fotbalu zaslíbená země a nakonec jsem tam nezůstal dva ale tři roky. Po prvním roce mi nabídli novou smlouvu na dva roky, tak jsem to tam prodloužil. Na Itálii vzpomínám rád, jako země se mi moc líbí a co se týká fotbalu, je tam neuvěřitelná atmosféra. Zase jsem se naučil nový jazyk, kterým se domluvím. Rád na to vzpomínám. Pak mi skončila smlouva a znovu jsem přestoupil do Slavie.

V Itálii jsou každou chvíli nějaké kauzy, nebylo to i za Tebe?

Jaké kauzy myslíte?

Třeba, že hráči nedostávají peníze a podobně.

To tam je samozřejmě pořád. Kromě pěti, šesti klubů, které jsou finančně zajištěné tak, že měsíčně dostávají výplatu včas. Zbytek první a dá se říct skoro celá druhá liga jsou někdy dva, tři měsíce pozpátku. Nic příjemného to není, ale lidi jsou na to zvyklí, většinou asi z 95% hráči o peníze nepřijdou, protože nad tím dohlíží hráčská asociace a fotbalový svaz. Pak se stanoví nějaký termín, do kterého se musí peníze dorovnat a většinou to tak je. Ale atmosféra je v Itálii vynikající, nejen muži, ale i ženy mají o fotbale neskutečný přehled.

Teď jsi zpět ve Slavii. Hodláš tu kariéru zakončit?

Vždycky jsem si říkal, že by bylo dobré zakončit kariéru ve Slavii, kde jsem začínal. Samozřejmě doufám, že to nebude hned a že podle zdraví ještě pár let budu pokračovat dál. Ale kariéru bych rád ukončil ve Slavii, jinam by se mi už nechtělo.

V pětatřiceti letech je to pěkná makačka.

Vždy je důležité, jak se člověk cítí zdravotně. Minulý rok jsem se zranil v posledním přípravném zápase, a když člověk nemůže trénovat naplno, tak je to špatné. Teď se cítím dobře a věřím tomu, že zdraví bude držet. Takže o tom, že je mi pětatřicet, tak nepřemýšlím.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně zdraví!

no images were found