Letos v září uplynulo přesně 75 let od chvíle, kdy hráči SK Slavia Praha usedli na trůn evropské kopané. Ve finálové odvetě Středoevropského poháru totiž senzačně zvítězili na půdě maďarského Ferencvárose TC 2:0 a konečně dobyli trofej, která jim na rozdíl od letenského rivala dlouho unikala.
Středoevropský pohár vznikl zejména z iniciativy rakouské fotbalové asociace, která chtěla posílit spolupráci s asociací československou i maďarskou. První ročník nové soutěže byl sehrán v roce 1927, kdy se k zakládajícím zemím připojily kluby z Jugoslávie. V dalších sezónách se startovní pole rozrostlo i o zástupce Švýcarska, Rumunska a Itálie a soutěž se tak stala v předválečných letech velice prestižním podnikem, zárodkem pozdějšího Poháru mistrů evropských zemí a Ligy mistrů.
V roce 1938 Středoevropský pohár vstoupil do své 12. sezóny. Červenobílí se zúčastnili všech ročníků, maximem pro ně dosud byla jedna účast ve finále v roce 1929, kde podlehli týmu Újpest FC. V březnu třicátého osmého roku se Rakousko stalo součástí hitlerovského státu a pohár se proto hrál již bez jeho klubů. Nad Evropou se honily černé válečné mraky, byl nejvyšší čas trofej získat.
A stalo se. Velký podíl na historickém úspěchu měla nová akvizice v sešívaném dresu – Pepi Bican. Připomeňme si stručně cestu slávistů za vysněným úspěchem. V prvním kole přešla Slavia přes Beogradski SK po výhrách 3:2 v Bělehradě a 2:1 doma. I když termín doma je v tomto případě trochu nepřípadný, neboť v hledišti na Letné se tlačilo dvacet tisíc hlučných jihoslovanských Sokolů, kteří si na fotbal odskočili z právě probíhajícího Všesokolského sletu.
Dalším soupeřem byla věhlasná Ambrosiana, později známá jako Inter Milán. Průběh a výsledek utkání v Praze ohromuje dodnes. Bican byl neudržitelný, Italové v brzku zoufalí. Brankostroj červenobílých se zastavil na devítce, Bican vmetl míč do sítě čtyřikrát! V Miláně sice Slavia podlehla 1:3, což ale znamenalo celkový součet 10:3 a postup do semifinále.
V něm se za potupu milánských chtěli sešívaným pomstít borci janovští. Tým Genova 1893 FBC, přemožitel Sparty, sice na svém hřišti hrozbu splnil a zvítězil 4:2, ale v odvetě Pepi Bican opět prokázal, jak je pro mužstvo důležitý. Jeho čtyři góly utnuly naděje podrážděných Italů a výsledek 4:0 nasměroval Slavii do finále.
Tam čekal, stejně jako před třemi lety, maďarský soupeř – dvojnásobný vítěz Středoevropského poháru Ferencváros TC. Vedení Slavie se rozhodlo úvodní zápas přesunout na Masarykův stadion na Strahově, kam si našlo cestu 45 tisíc nejdříve natěšených, posléze rozčarovaných diváků. Sešívaným se match vůbec nepovedl. Remíza 2:2 silně zmrazila naděje do odvety. Za týden 11. září 1938 však vyběhl na stadion v ulici Üllöi v devátém budapešťském obvodu nečekaně odhodlaný červenobílý tým. Obětavá kolektivní souhra byla ozdobena skvělými individuálními výkony. V brance se parádně rozchytal Bokšay, zářili oba střelci branek Vytlačil a Šimůnek, ale i Bican, Daučík, Kopecký, Černý… Maďaři přes místy drtivý tlak branku nevstřelili. Vítězství 2:0 navždy zapsalo fotbalisty Slavie Praha mezi vítěze tehdejší nejslavnější evropské klubové soutěže. Pepi Bican se navíc s 10 trefami stal nejlepším střelcem 12. ročníku.
Po zápase hráči vyslechli československou státní hymnu, kapitán Ferdinand Daučík převzal na pažitu nablýskaný pohár, předseda Valoušek přijímal gratulace. Žádné dnešní fanfáry v gejzírech zlatých konfet, žádný ohňostroj. O to víc stojí za to si dávnou událost připomínat. Vždyť tehdy před třičtvrtěstoletím Slavia dosáhla největšího úspěchu na mezinárodní scéně v celé své dosavadní existenci. Bohužel asi neopakovatelného…
Do nadpozemského Edenu proto letí vzkaz – hoši, děkujem!
Vlastimil Váňa