JEŠTĚ NĚKOLIK VZPOMÍNEK A STŘÍPKŮ ZE ŽIVOTA VZÁCNÉHO ČLOVĚKA – JOSEFA Kadraby
Přišlo to vlastně v pondělí 5. srpna 2019 jako blesk z čistého nebe – zemřel vicemistr světa z Chile z roku 1962, vynikající člověk, výborný fotbalista a opora každého mužstva, které mělo tu čest mu vydávat před zápasem svůj dres. Rodák z Řevničova u Rakovníka A v Rakovníku absolvoval také první fotbalové krůčky, aby pak zahájil ligovou a reprezentační kariéru. Přitom dobře věděl, že fotbalové nohy jej po celý život neuživí a se stejnou poctivostí se dokázal připravit i na svoje celoživotní povolání konstrukčního technika. Připomeňme si některá fakta z jeho fotbalového i mimofotbalového života.
Svoji ligovou kariéru zahájil jako devatenáctiletý (*29. 9. 1933) v klubu Slavoj Liberec. V Liberci vznikly po válce dva kluby – reprezentant místního hospodářství Slavoj a Jiskra, která podle tehdejších pravidel reprezentovala lehký průmysl. Obě mužstva měla výraznou podporu, aby český živel měl v někdejším Reichenbergu, kde žila jen 1/5 Čechů, po doosídlení možnosti i ve sportu. V roce 1953 i 1955 skončily oba celky neslavně – získaly shodně jen 7 bodů, i když Slavoj jen v jednokolové soutěži. Nejlepším střelcem byl se 7 góly Ladislav Přáda, který však vinou alkoholu a „přítelíčků“ skončil neslavně. První tři ligové branky zde vsítil i Josef Kadraba a byl tak druhým střelcem v pořadí ve Slavoji. V dalších letech pak byl téměř vždy nejlepším střelcem svého klubu, i když králem ligových střelců se nikdy nestal, často jen s jednogólovou ztrátou… Dodejme, že mezi oběma kluby panovala obrovská rivalita, která skončila jejich sloučením v roce 1958 ve Slovan, ale úspěchů se město pod Ještědem dočkalo až téměř o 50 let později.
V další sezóně následovala povinná vojenská služba, kterou absolvoval v klubu Tankista Praha. Po vojně zůstal v Praze a zakotvil ve Spartaku Sokolovo, odkud uprostřed „tříkolové sezóny 1957/58“ odchází na Kladno, kde v celku SONP (Spojené ocelárny, národní podnik) strávil podstatnou část své kariéry. Fotbal i hokej zde měly do té doby zelenou, „Kladýnko“ bylo prvním mimopražským ligovým klubem v historii s dostatkem fanoušků a heslem „Kladno hází!“ Jako Kladeňák se stal v roce 1962 v Chile vicemistrem světa a vstřelil Jugoslávii důležitou semifinálovou branku. Závěr kariéry pak prožíval ve Slavii, ale o tom podrobněji níže. Za 117 ligových branek se stal členem Klubu ligových kanonýrů, ale v jeho případě nebylo jeho zařazení vždy jasné.
Magická hra čísel i náhoda připomenutí
Všichni slávisté, kteří zažili v roce 1965 renesanci Slavie a návrat do ligy, si pamatují postupovou sestavu, s níž Slavia, opět pod původním jménem nastupovala – uvádělo se tehdy schéma 1-3-2-5, tedy Ledecký – Lála, Hildebrandt, Smolík – Beran, Nepomucký – Veselý, Kadraba, Šindelář, Píša, Uldrych, kdy nás o titul doslova okradl ve prospěch Dukly proradný důstojník ČSLA Fencl.Většina z tehdejších 35 gólů padla po spolupráci Veselý-Kadraba, popř. pak dorážel další Josef – Píša. Pověstné byly Kadrabovy hlavičky, které tolik připomínaly stylovou čistotu skokana na lyžích, velkého slávisty Jury Rašky. Při Memoriálu Vlasty Kopeckého ve Frenštátě v roce 1990 jsme si jej dobírali, který z této dvojice přišel jako první s touto nádhernou křivkou letícího těla. A stejně se tomu zasmál i Josef Kadraba, i když oba přiznávali, že na tom možná něco bude! Raška získal na ZOH 1968 zlato a stříbro. Tehdy se hodnotil i styl, o druhé zlato jej připravili sudí nadhodnocením stylu Rusa Bělousova. Za Slavii vstřelil Kadraba 25 ligových branek, k tomu připočtěme ještě přáteláky a jarní půlrok ve II.lize.
S Frantou Veselým tak tvořili nerozlučnou dvojici a s pozoruhodností je spojovala i koncová číslovka jejich životních dat. Kadraba se narodil v roce 1933 a zemřel 2019, Frantovi osud dopřál o 2×10 let méně – narodil se v roce 1943 a zemřel 2009. A já osobně k tomu přidávám i jakýsi pokyn shůry. Rozhodl jsem se nyní po dlouhé době setřídit a uspořádat různé materiály. A právě 5. 8. po ránu mi přiša do ruky pohlednice z roku 2014 z Tunisu. S panem Kadrabou jsem udržoval totiž čilou korespondenci, zvláště kolem data 29. 9., na které připadaly Kadrabovy narozeniny a svátek Michalů. On si vždy prodlužoval léto a narozeniny slavil s manželkou a přáteli někde u moře, nejraději v Turecku nebo v Tunisu. Naši korespondenci jsme rozšířili i o př. Maika, čehož je důkazem první vzpomínka na facebooku. Dovolte mi ocitovat krátký text ze zmíněné pohlednice, tentokrát psané až v listopadu: „Hezký pozdrav z Tunisu zasílá Vám a slávistům Pepík Kadraba. P. S. Četl jsem v teletextu, že Slavia vyhrála! Gratuluji! Máme docela hezké počasí“. Nejčastěji si se mnou nebo př. Maikem vyměňoval sms-ky, zajímavější čísla ČBL jsme mu do Vídně posílali…
Příchod do Slavie na začátku roku 1965
Jak jistě pozorní čtenáři Věčné Slavie poznali, OP po svém vzniku musel v mnoha směrech suplovat menší pružnost a schopnost tehdejšího výboru FO. V aktivitě vynikal zejména Pavel Hanuš a při spanilé misi hledání posil zajeli emisaři OP i na Kladno a začali Josefa Kadrabu lákat k nám. Při vyjednávání prohlásil, kterážto slova ukazují jeho charakter “Jsem z formy a na Kladně jsem vyřízen. Do Slavie půjdu rád a rád si s Vámi o všem pohovořím, Jen o penězích, prosím, nemluvte, protože o ty mi nejde a žádné nechci“. To již byl rozhodnut plně se úspěšně věnovat náročné profesi konstrukčního technika v SONP neboli Poldovce…
Poprask a nadšení na Slávistickém karnevalu
Slavistickou i obecně fotbalovou kariéru ukončil v roce 1967. Pro trenéra Havránka, který vystřídal na lavičce Slavie „mága“ Ipsera, přestal být jedním ze základních kamenů sestavy, navíc se objevila možnost pětileté práce ve Vídni a zabezpečit se tak na velkou část života. Byl považován právem za odborníka a nikdy ani v tomto směru nezklamal. A Vídeň? S trochou nadsázky se o Vídni hovořilo jako o největším moravském městě! Přísun kvalitních pracovních sil zvláště z jižní Moravy znamenal, že ve Vídni byla vždy silná česká menšina. Před I. světovou válkou žilo například jen ve čtvrti Favoriten na 30 tisíc Čechů! S kulturními akcemi i sportovními kluby, z nichž byl nejznámější Slovan Vídeň, za nějž si amatérsky zahrál i Josef. A vždy zdůrazňoval, že s manželkou Alenou se doma baví zásadně jen česky. Pět let uběhlo jako voda a mezitím poměrně liberální poměry se po srpnu 1968 stále měnily k horšímu a husákovská normalizace utahovala víc a víc pověstný šroub. Přes hrozbu trestu (opuštění vlasti bylo trestným činem a i Kadraba „vyfasoval“ dva roky…) se rozhodli zůstat a udržet si tak úspěšné zaměstnání. Až uvolnění v 80. letech znamenalo, že bylo možné se „vykoupit“ a získat tak zpět československé občanství s nezbytným čs. cestovním pasem. Populární Slávistický karneval byl vždy i vysoce společenskou záležitostí, což dokumenoval i každoroční přípitek červeným a bílým vínem. V současnosti je úvodním obrázkem facebooku OP s textem NA DOUBLE přípitek Martina Růžka s Karlem Effou! Ale onen ročník byl výjimkou – nejednalo se o přípitek dvou umělců, ale o moderátorovo oznámeníl velkého překvapení. Na pódiu se objevil jeden z hrdinů renesance Slavie, který využil možnosti návratu a změny trestu v podmínku! „Fučíkárna“ propukla v nadšení a Pepík nemohl svůj pozdrav pro slzy v očích dokončit. A pochybuji, že si Kadrabovi měli možnost zatančit. Za chvíli se vytvořila obrovská fronta a Kadraba podepisoval a podepisoval…
Závěrem
Dalo by se ještě připojit mnoho dalších zážitků a vzpomínek na tohoto vzácného člověka, který nás v pondělí 5. 8. 2019 navždy opustil a jistě už se někde ve slávistickém nebíčku setkal s Frantou Veselým a diskutují, jak by bývali onu bezbrankovou remízu v Karviné řešili oni…
Snad nikdo nebude protestovat, pokud závěrem napíšeme, že i život Josefa Kadraby byl i kusem historie našeho národa, našeho sportu. Třeba i tím, že mu po založení Klubu ligových kanonýrů tehdejší režim odmítl udělit členství a vše se napravilo až po Listopadu. Bohužel pořadové číslo člena, které vybočuje z chronologické posloupnosti již nikdo nenapraví. Ale pro nás vždy byl a zůstane elitním střelcem, který se zařadil právem vedle Josefa Bicana a Vlasty Kopeckého, jichž si po celý život velmi vážil.
JOSEFE KADRABO, NIKDY NEZAPOMENEME!
V dokonalé úctě
RNDr. Michal Dobiáš