100 LET OD NAROZENÍ A 25 LET OD ÚMRTÍ LADISLAVA MŇAČKA

Možná, že dnes už si jen málokdo připomene jméno Ladislava Mňačka (*29. ledna 1919 Valašské Klobouky – +24. února 1994 Bratislava), nejpřekládanějšího slovenského spisovatele, novináře a dramaturga, jehož knihy vyšly ve 26 jazycíh! A ještě méně lidí jistě ví, že patřil, ne-li snad k zakládajícím, tak k prvním členům našeho Odboru přátel Slavie! Rodák z Valašských Klobouků brzy přesídlil na Slovensko, kde jeho otec získal v Martině místo poštmistra. Ale vždy byl důkazem toho, že se jednalo o československého publicistu!

K jeho publicistické činnosti uveďme, že šedesátá léta znamenalo obrovské uvolnění a jeho díla byla doslova bombou. I když zpočátku byl nadšeným propagátorem poúnorového režimu, ale velmi brzy poznal, že se zrodilo cosi, co se úplně lišilo od jeho představ, kdy jako partyzán bojoval za svobodu naší vlasti. SNP již sice nestihl, ale výrazně se zapojil do hnutí na východní Moravě. Působil po válce jako dopisovatel v řadě zemí, a tak jeho romány se objevují relativně později. Z mnoha děl si připomeňme tato: V roce 1959 to bylo převážně autobiografické dílo Smrť sa volá Engelchen (Smrt si říká Engelchen… Engelchen je německy „andílek“). Popisuje tak vlastní zážitky z působení v partyzánské obci Ploština. Prvky autobiografie najdeme i v díle Nočný rozhovor, kde vzpomíná na vlastní zážitky z konce války v Drážďanech, jak je prožíval jako utečenec z lágru, živící se prodejem tabáku na černém trhu. Po 20 letech se do tohoto rozbořeného německého města vrací a v jeho troskách mu ožívá děsivá a hrozná realita německého fašismu, ale i atmosféra zničené architektonické saské perly na Labi.. Dalším dílem, které má co říci i k dnešku, je Ako chutí moc (Jak chutná moc), kde se při jednom pohřbu zamýšlí na příkladu morální trosky v podobě komunistického funkcionáře, co je moc a co je jejím důsledkem, zejména odlidštění. Nejvýše hodnoceny byly jeho Oneskorené reportáže (Opožděné reportáže), Vyvolaly velkou pozornost odhalením politického teroru poúnorové moci v 50. letech, který krutě zasahoval do života mnoha lidí. Býval srovnáván s Alexandrem Solženicynem.

V roce 1967 nakrátko emigroval do Izraele na protest proti československému postoji k izraelsko-arabskému konfliktu a po okupaci vojsky Varšavské smlouvy emigroval na delší dobu, až do roku 1989. Pobýval například ve Vídni, Mnichově, Izraeli, aby se pak usadil poblíž rakouského Eisenstadtu. Byl velkým kritikem rozpadu Československa, v roce 1993 se usadil v Praze, ale rok nato zemřel v Bratislavě a je pochován na hřbitově v Likavštině poblíž Rimavské Soboty.

Dobi

/redakčně neupraveno/