PO DUŠIČKÁCH JEŠTĚ O DUŠIČKÁCH ANEB SLÁVISTA MIROSLAV HORNÍČEK BY SE 10. 11. 2018 DOŽIL STA LET!

Je to už snad 40 let, kdy byla tehdejší skupinou vlajkonošů zahájena akce „Slávistické Dušičky“, která se původně zaměřovala jen na významné slávistické fotbalisty. Nápad se chytil a přesto, že některé roky byly slabší, jiné silnější, tradice se udržela a dokonce v posledních letech nabývá velkolepých rozměrů, kdy třeba byl už dvakrát využit k přepravě mezi hřbitovy zvláštní slávistický autobus. Od fotbalistů se postupně přešlo i k dalším osobnostem. Těžko bychom asi hledali na světě klub, ke kterému by se hlásilo tolik velikánů jako k pražské Slavii! Rok 2018 je i rokem stého výročí založení našeho samostatného státu, a tak zvlášť letos byly připomínány životy a osudy těch politiků, kteří se nejen zasloužili o vznik a rozvoj Československa, ale navíc nosili v srdci lásku ke stejnému klubu jako my všichni.  

Jistě se někdo může zeptat: „A jak to všechno stíháte?“.  Odpověď by zněla pochopitelně takto: V jednom dni se prostě a jasně vše stihnout nedá. Mnohokrát jsme si připomněli místa posledního odpočinku slávistů nejen na mnoha hřbitovech v Praze – na Olšanech, Vinohradských hřbitovech, v Ďáblicích, Šárce, Hodkovičkách, na Malvazinkách nebo na Vyšehradě. A záleží vždy na nápadu hlavních organizátorů, na co se vždy zaměřit, které hřbitovy a hroby navštívit.

A to se zatím zmiňujeme jenom o Praze. Kolik jen slávistů sní svůj poslední sen i v řadě míst naší krásné vlasti?  Letos tolikrát právem vzpomínaný Dr. Edvard Beneš odpočívá na věky u své vily v milovaném Sezimově Ústí, populární syn TGM, náš Honza Masaryk, jak jej familiárně oslovovali předchozí generace, což získal svým humorem i slovy povzbuzení z Londýna za války! Od smrti obou uplynulo letos 70 let! A sté výročí vzniku samostatného státu bylo i stým výročím od narození dvou velkých herců – slávistů, kteří stáli u vzniku Odboru přátel a po dlouhá léta byli oba nejen právem oblíbenými herci, ale významně se zapojili i do slávistického života – vystoupeními při akcích Slávisté Slavii nebo třeba i na nezapomenutelných besedách. Podobně jako řada dalších slavných slávistů se tak zdaleka neomezovali jen na připnutí klubového odznáčku na klopu saka! 

Martin Růžek spatřil světla tohoto světa 23. září 1918 a přinesli jsme o něm v září i malý vzpomínkový medailonek, Miroslava Horníčka jsme si připomněli v únoru při 15. výročí jeho úmrtí (15. 2. 2003) a slíbili si podrobnější připomínku tohoto vynikajícího člověka v období 100. výročí jeho nedožitých narozenin (10. 11. 1918), tedy bez jednoho dne 7 týdnů od narození Martina Růžka a zároveň 8 dní od vlastního svátku Dušiček. A hroby obou těchto vynikajících herců i věrných slávistů bychom také nenašli na žádném hřbitově v Praze.  A trochu oba slávisty odlišovala ještě jedna věc – Martin Růžek se narodil ještě v Rakousku-Uhersko, Miroslav Horníček však už v Československu!

Martin Růžek se po poslední cestě vrátil do rodného Červeného Kostelce, na hezký hřbitůvek nad rodným městem. Hrob jsme objevili před pár léty a nyní není ani „slávisticky“ opuštěný. Př. Lukeš z někdejších vlajkonošů, nyní „Koule boys“, má manželku pocházející z Červeného Kostelce a pravidelně hrob navštěvuje. A letos se přidali i přátelé z Trutnovska a připojil se předseda OP př. Janáček. 

Jistě je jen otázkou času, kdy se do „Sezimáku“ vypraví slávisté z nově vzniklé odbočky v Soběslavi, podobně jako Tuchlovičtí, kteří mají Lány s hrobem rodiny Masaryků „za rohem“. Ještě nám pak zbývá Miroslav Horníček a jeho místo posledního odpočinku na severu Čech! Začněme však, jak se říká, od píky!

Miroslav Horníček byl rodilým Plzeňákem, ale většinu svého uměleckého života strávil v Praze. A jako každého kluka jej uchvátil fotbal, zejména po úspěšném MS v Římě 1934, kde chyběla jen třešnička na dortu v podobě titulu, který pro Italy ukradl proradný švédský sudí Ivan Eklind. Často vyprávěl, jak si vždy stoupl hned za branku a s úctou pozoroval a obdivoval akrobatické zákroky Františka Pláničky. A říkal, že díky tomu se z něj stal celoživotní slávista. U Martina Růžka to bylo zřejmě přátelství jeho rodiny s internacionálem Ládou Ženíškem, který do Červeného Kostelce jezdíval.…

Bylo toho ovšem mnohem více, co oba vynikající herce-slávisty spojovalo. Tak třeba líbezná krajina severních Čech na pomezí Českého Švýcarska a Lužických hor! Martin Růžek zakoupil chalupu v oblasti Chřibské, Miroslav Horníček se pak stával dočasným obyvatelem Kytlic, stejně jako jeho herečtí kolegové Vlastimil Brodský, Pavel Landovský či Zdeněk Řehoř. Zajímavostí Kytlic je vedle krásných chalup i název. Většinou se používá množné číslo (ty Kytlice), Miroslav Horníček raději používal jednotné číslo (ta Kytlice). Je to dáno po odsunu historickým převodem z německého Kittlitz; nacházíme se v lůně oblasti nazývané Sudety. To ale nijak nebrání tomu, aby ti, kteří tento krásný kout severních Čech v okrese Děčín ještě nepoznali, jej navštívili. Kytlice leží na břehu říčky Kamenice, nejsevernějšího přítoku Labe na našem území, která dala vzniknout i soutěskám u Hřenska nebo obcím v okolní krajině, jako je Srbská Kamenice nebo Jetřichovice. Tato místa se stala rájem chalupářů i místem pro řadu dětských letních táborů. A zastavit se přitom i na kytlickém hřbitůvku, kde v pokoji na věčné časy umělec odpočívá, jako to letos o Dušičkách učinili Vikingové z blízké České Lípy! Zajímavostí je i to, že krásnou roubenou chaloupku v Dolní Polici (mezi Č. Lípou a Žandovem) vlastnil i další slávistický herec, dnes už legendární Vladimír Menšík. Jeho dcera ji věnovala vlastivědnému muzeu v Č. Lípě k vytvoření miniexpozice „Na chalupě u Vladimíra Menšíka“!

Vyjmenovávat podrobně všechny umělecké aktivity Miroslava Horníčka by vydalo na předlouhý samostatný článek či dokonce brožurku.  Herec, dramatik, spisovatel, režisér, vypravěč, výtvarník i aktivní slávista. Sám se několikrát vyjádřil, jak nesnáší dnes tolik používané slovo „bavič“. My, kteří jsme jeho jemný inteligentní humor, laskavost, obyčejné člověčenství poznali, chápeme, že slovo „bavič“ by bylo u něj degradací všeho, co tento člověk v životě dokázal. Spíš jej charakterizoval přídomek moudrý klaun! Jeho televizní Hovory H dokázaly vyprázdnit ulice v době jejich vysílání, forbínami s Janem Werichem navázal svým způsobem na Jiřího Voskovce, do divadla se chodilo i na jeho pořad Tvrďák spolu s Milošem Kopeckým. Po určitý čas vystupoval i v rodícím se divadle Semafor. Byl hlavním protagonistou slavného Kinoautomatu na světové výstavě Montreal ´67, kde zaznamenalo tehdejší Československo řadu obrovských úspěchů. Ač anglicky neuměl, naučil se svou roli tak dobře, že nikdo nic nepoznal a tento originální pořad byl oceňován jako vynikající unikát! Jak by asi dopadla česká kultura a průmysl na podobné akci dnes?

Ve své spisovatelské prvotině Dobře utajené housle poukazuje na význam lásky a laskavosti. Za jednu z nejúspěšnějších knížek jsou právem označovány Listy z Provence, krajiny na jihovýchodě Francie, kterou si zamiloval na první pohled a kterou charakterizuje zvlněný terén, kouzelná zákoutí při pobřeží, historická města i vynikající víno a nekonečná levandulová pole, jimž aspoň trochu mohou konkurovat jen pole „lavandy“ na dalmátském ostrově Hvar! A k tomu vynikající víno, o němž pravil, že dobré víno v malém množství přispívá ke zdraví, velké množství je naopak ničí. Proto nikdy při Hovorech H nesměla na stolku chybět sklenka červeného vína. Dnes už nikdo nezjistí, zda bylo přímo z Provence nebo třeba z vinic v blízkosti jeho chalupy – z Roudnice, Litoměřic či Žernosek!

Jeho o 6 let mladší milovaná žena Běla Alžbeta pocházela z Liptovského Mikuláše a měli spolu jediného syna, Honzíka (*1951), který byl mimo jiné nadmíru talentovaným studentem FAMU v oblasti dokumentaristiky. Ale v dětství prodělal klíšťovou encefalitidu, která u něj způsobila těžkou epilepsii. A když jeho táta spolu s Jiřím Sovákem točil v roce 1972 kultovní TVseriál Byli jednou dva písaři, přijel za tatínkem se podívat. Bohužel jej záchvat postihl samotného přímo na břehu rybníčku, z něhož spadl do vody a utonul. Horníčkovi velmi v těch chvílích pomohl kolega a kamarád Jiří Sovák, seriál se dotočil a asi nikdo nic nepoznal. Ale svoji tragédii měl stále hluboko v srdci, stejně jako paní Běla.

Poslední roky svého života stále více trávívali Horníčkovi na milované chalupě v Kytlicích. A když naposled zazněly dobře utajené housle manželky Běly v roce 1999, zůstal na světě sám. Naštěstí o něj pečoval jako o vlastního otce liberecký lékař MUDr. Vladimír Mareš a v jeho obětavé péči i zemřel v roce nedožitých 85 let v Liberci, stejně tam, jako jeho Běla. Kdo jiný by si více zasloužil, aby mu byla jeho chalupa odkázána, než MUDr. Mareš? Přesto byly kolem toho určité závistivé dědické tahanice, ale vše dopadlo nakonec dobře. 

Dobi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..