Rok 1964 nepřinesl jen spásné založení červenobílé fanouškovské platformy známé pod názvem Odbor přátel Slavie, ale od téhož roku již ve zdejším sportovním světě nefiguruje svým způsobem pro Slavii potupné jméno Dynamo Praha, ale opět tu máme Slavii Praha!
Tehdejší tělovýchovná jednota Dynamo vůbec nebyla bezvýznamnou – třeba právě v roce 1964 získali ragbisté jeden z mnoha mistrovských titulů, konec 50. let přinášel řadu úspěchů odbíjenkářek, renomé bílého dresu s hvězdou stojící na jednom cípu (který známe třeba ze snímků Evžena Rošického nebo držitele olympijského bronzu, koulaře ing. Františka Doudy) udržovali i atleti a docela pozoruhodný byl jejich úvodní pozdrav před atletickým kláním, kterého jsme se coby školáci-slávisté s kamarádem jako diváci zúčastnili: „Huja, huja, hujajá, Dynamo Praha!“ Ale o „oblibě“ vnuceného názvu dává představu dobový vtip, který svědčil o nezdolnosti – věčnosti – tradičního názvu: „Píše se to Dynamo, ale vyslovuje Slávie!“ Nutno konstatovat, že jsme nezaslechli nikdy povzbuzování „Dynamo, do toho!“, ale „Slávie, do toho!“
TŘI HLAVNÍ DŮVODY ZMĚN NÁZVŮ SPORTOVNÍCH KLUBŮ
Někdejší Československo nebylo jediné, kde se v průběhu let měnily názvy klubů, samostatnou kapitolou je doba po Únoru 48.
Důvody je možné rozdělit do tří skupin: Změna názvu na přijatelnější a srozumitelnější pro svět (z AC Královské Vinohrady se v roce 1894 stala Sparta, z AFK Vršovice před zájezdem do Austrálie Bohemians). Druhým důvodem byla změna sponzora/majitele (příkladem může být třeba hokejový Litvínov – do ligy postoupil poprvé v roce 1959 a vystřídal názvy SZ /Stalinovy závody/, CHZ ČSSP /Chemické závody Československo-sovětského přátelství/, později jen CHZ a následně dospěl k současné, polistopadové změně názvu na HC Verva Litvínov). Ale to už jsme částečně i u třetího důvodu, důvodu politického!
K výrazným změnám docházelo po roce 1945 snad ve všech zemích tzv. východního bloku, samozřejmě podle sovětského vzoru, kde byly preferovány kluby ozbrojených složek – vnitrácké Dynamo a vojenské CSKA (centráľnaja sbórnaja kománda ármiji), mimo centra jen SKA. Tak vznikly i Levski a CDNA, později CSKA Sofia, Dinamo a Steaua Bukurešť, Dynamo a Vorwärts Berlin, Gwardia a Legia Varšava, Dózsa a Honvéd Budapešť. Ani Československo nezůstává pozadu. Resort vnitra „zabezpečovaly“ Rudé hvězdy/Červené hviezdy, armáda pak „pečovala“ nejprve o ATK (Armádní tělovýchovný klub), později přejmenovaný na ÚDA (Ústřední dům armády), v menších městech to pak byly „jen“ DA. Až v roce 1956 se objevuje jméno Dukla jako připomínka významné bitvy v Karpatech v roce 1944, kudy poprvé vstoupila osvobozující vojska na území Československa, které se ujalo doma i ve světě. Dnešní Dukla Praha je ale již čistě civilním klubem. Název klubu se mění i se změnou názvu nebo začlenění města. U nás se tak stal ze Zlína na čas Gottwaldov, Slavii v roce 2001 vyřadil z kvalifikace o LM klub z Doněcku, který se ještě uváděl pod ruským názvem Šachťor, dnes jej zažíváme jako ukrajinský Šachtar. Rodí se i další kluby nebo se přejmenovávají kluby tradiční. I v celkem liberální Jugoslávii se zakládají zcela nové kluby – v Záhřebu Dinamo, v Bělehradě pak vnitrácká Crvena Zvezda a vojenský Partizan. Vznikají i nové kluby a jméno Slavija rozhodně není v bývalé Jugoslávii popelkou! Hokejový klub v metropoli Slovinska byl založen r. 1946 jako Rdeča Zvezda a v roce 1962 přejmenován na HK Slavija Ljubljana. III. srbskou ligu hraje Slavija Beograd, který ve svém erbu uvádí rok založení 1912. V roce 1952 je v chorvatské Slavonii založen klub NK Slavija Pleternica, který hraje III. ligu. A Slavija (Istočno) Sarajevo je srbský klub ve východní části bosenského Sarajeva a byl založen r. 1907 a několik let hrál i nejvyšší soutěž BiH. Z mapy naopak mizí některé kluby, například účastníci meziválečného STEP – Beogradski ASK nebo HAŠK Zagreb. Ale nové názvy se rychle vžily. Svoje původní jméno si mohly z významnějších klubů ponechat oba nám blízké kluby – sešívaná Vojvodina Novi Sad reprezentující svéráznou strategicky důležitou mnohonárodnostní oblast Vojvodiny (vykazují zde i rusínskou národnost, zatímco jinde je bez milosti přičtena k Ukrajincům), jakož i Hajduk Split díky tomu, že výrazně podporoval partyzánské hnutí. Přitom vnucený název přijali fanoušci Dinama za svůj a selhala i snaha prvního chorvatského prezidenta Franjo Tuđmana o přejmenování na Croatii. Ale podobně se vžilo jméno Dynamo u českobudějovických fotbalistů i pardubických hokejistů! Jugoslávské kluby měly jako první ve východní Evropě svoje fankluby, přesněji obdoby naší Tribuny Sever – v Záhřebu jsou to BBB (Bad Blue Boys), ve Splitu nejstarší hnutí, Torcida, v Osijeku Kohorta a Partizan podporují Grobari (volně přeloženo: Funebráci). Vznikla i nesmiřitelná rivalita – Hajduk s Dinamem! Nové kluby se však etablovaly a zrodily se další rivality – v Bělehradě agresivnější CZ a Partizan (ze vzájemných zápasů řadě našich fanoušků sympatičtější, také proto, že v PMEZ po prohře na Letné vyřadil Partizan Spartu díky vítězství 5:0 doma). V bulharské Sofii došlo po jedné potyčce i k dočasné změně jmen CSKA a Levskiho.
PODOBNĚ JAKO SLAVIA DOPADLY I NĚKTERÉ MAĎARSKÉ KLUBY
V přejmenovávání klubů nám mohli konkurovat tak jen Maďaři. Z Újpeště se stala vnitrácká Dózsa, armádní složku zajišťoval Honvéd. A mnozí si pamatují i klub Vörös Lobogó (Rudý prapor), který dočasně nahradil oblíbený MTK. Právě slovo vörös řadí maďarštinu vedle slovinštiny (rdeči) a češtiny mezi jazyky, které rozlišují rudou a červenou barvu. A tím jsme se dostali zpět do naší vlasti, kde jsme byli opět papežštější než papež! Vedle vzniku klubů ozbrojených složek mizely i názvy tradičních klubů, zpočátku podle resortů patronátních klubů. Hornictví reprezentoval Baník, strojírenství Spartak, energetiku Dynamo, lehký průmysl Jiskra, místní hospodářství Slavoj, železničáře pak Lokomotiva. Nic proti tomu, kdyby nezmizely názvy tradiční. Po několik let jsme tedy byli Dynamo Slavia (i po návratu jmen asi tolik nevadily názvy Slavia IPS, Sparta ČKD, Škoda Plzeň nebo Sklo Union Teplice). A sparťanští fanoušci to měli jednodušší – při skandování jen „zapomínali“ na to „k“ v názvu. Zkrácený název Sokolovo (Sparta/k/ reprezentovala lokomotivku ČKD Sokolovo), Bohemka měla patronát v podobě závodu ČKD Stalingrad, ale při povzbuzování ani jeden z názvů nezazněl a po odhalení kultu osobnosti zbylo „jen“ ČKD Praha.
KOMU VADIL SYMBOL VŠECH SLOVANŮ – BOHYNĚ SLAVIA?
Nenávist některých prominentů poúnorového režimu šla až za hrob! Hlavním a nechutným představitelem byl Gottwaldův zeť Čepička, který tvrdohlavě propagoval vojenské kluby a deklaroval i svoji nenávist vůči Josefu Bicanovi, kterého nechal „přesadit“ do Vítkovic a tzv. k lopatě. A potupu završilo i využití názvu Slávia pro kluby z oblasti školství. V roce 1953 si tak ligu zahrála vysokoškolská Slávia Bratislava. Prostě a jasně – bylo tu Dynamo Praha, které přišlo i o ty nádherné sešívané dresy. Kotrmelce v názvech přinášely i komické historky. Prahu navštívila delegace vysokých představitelů ministerstva vnitra SSSR, kteří přišli na Dynamo Praha pozdravit soudruhy ve zbrani!
PRVNÍ KRŮČKY OBRODY: VELIKONOCE 1956 A ZÁPAS V TRADIČNÍCH DRESECH
Zde patří dík statečnosti manželů Sehnoutkových, kteří jednu sadu červenobílých dresů zašili do ložního prádla a Dynamo v nich nečekaně nastoupilo při tradičním velikonočním turnaji v roce 1956 proti Göteborgu a Hajduku Split! Tleskali nám i sparťané, slávisté měli slzy v očích! Na návrat jména však musel náš klub čekat ještě 8 let! Ale optimismus bylo možno označit za oprávněný. V roce 1956 Dynamo absolvovalo zdařilý historický zájezd do jižní Afriky, což se ale vymstilo doma, kdy se pak v lize zachránilo jen díky tomu, že těsně před koncem zápasu se Žilinou brankou sparťana Krause Sokolovo vyrovnalo a do II. ligy tak poslalo jiné Dynamo, to ze Žiliny! Rok nato už skončilo Dynamo páté a v tříkolové soutěži 1958/59, kdy přecházela liga do tradičního modelu podzim-jaro, dokonce třetí. Místo dalšího vzestupu přišel však pokles a v ročníku 1960/61 dokonce sestup z posledního místa s pouhými 14 body, když místo dlouhodobě zraněného obětavce Jonáka ligu chytal 17 letý Kopečný. Návrat byl rychlý, Dynamo vyhrálo II. ligu s 11 bodovým náskokem před Ústím a Děčínem, ale po nadějném podzimu Dynamo opět kleslo na poslední příčku a přišlo dvouleté martyrium, kdy se fanoušci právem obávali i o druholigovou příslušnost. Ale to již je historie víceméně známá.
Z DYNAMA JE OPĚT SLAVIA!
Velký slávista a šéfredaktor odvážného literárního časopisu PLAMEN svolal památné fórum k diskusi o záchraně druhdy slavného klubu na 23. března 1964 do Slovanského domu. Dokázal přesvědčit i další umělce a osobnosti, jakož i prosté fanoušky červenobílých barev, že společné úsilí musí být korunováno. Zazněly dva hlavní cíle – záchrana ve II. lize s postupným návratem na výsluní a obnovení historického jména klubu! Finanční otázce výrazně vedle dobrovolných darů výrazně pomáhaly akce Slávisté Dynamu. Dynamo se zachránilo a parta nadšenců kolem spisovatele Pavla Hanuše suplovala funkci málo schopného výboru fotbalového oddílu a začala shánět posily. Ještě v létě to bylo duo Františků Uldrych-Šindelář a na jaře pak především hvězdné útočné trio Veselý–Kadraba-Píša a žel se zapomíná i na poctivce Josefa Berana z Děčína, jehož kariéru pak už v I. lize ukončil surový zákrok ostravského hráče!
A hlavní organizátoři slávistické obrody nelenili ani dále. Psala se totiž už 60. léta, kdy v naší zemi přicházelo postupné uvolnění politických poměrů, které vrcholilo tzv. Pražským jarem. Přítrž nadějím učinila noc z 20. na 21. srpna 1968 a vpád „spojenců“ z Varšavské smlouvy a následné tuhé roky husákovské normalizace. Ale před tímto šokem se stihla podniknout řada akcí. Fanouškovskému hnutí bylo třeba dát pevný řád formou zaregistrované organizace. Slavia se tak v ČSSR stala průkopníkem zřizování sdružení fanoušků, aby vše bylo přesně v souladu s řády ČSTV i dalšími předpisy. Jedinou možností bylo začlenění nového uskupení do struktury tělovýchovné jednoty jako samostatný odbor. Každá TJ sestávala z jednotlivých oddílů a odborů a v našem klubu, přesněji TJ se tak objevil nově založený Odbor přátel Po prošlapané cestičce pak už kráčely další kluby, následovala Sparta (přesněji Spartak Praha Sokolovo), Bohemians (Spartak Praha Stalingrad) a dokonce Dukla. Se zakládajícími sparťany, zejména hercem Václavem Voskou a režisérem Martinem Fričem, vznikly tehdy výborné přátelské vztahy. Ale pak i toto hnutí ovládli typičtější sparťané , jejichž krédem bylo „My jsme Sparta a kdo je víc?“ a prosadili si přejmenování z OP Sparty na Spartaklub a následoval je i Klokanklub i Duklaklub. Setkali jsme se později s faktem, že mnohým „novoslávistům“ byl název OP při vzniku různých fanklubů trnem v oku a chtěli být světoví. Dalo dost práce, aby se zachovala tradice a třeba už v našem století se neobjevil třeba Fanklub příznivců Slavie nebo možná přijatelnější název Fanklub přátel Slavie (jedním z hesel OP bylo a je – Přátelé Slavie, přátelé mezi sebou!). OP nebyl jen formální součástí TJ. Vlajkonoši chodili povzbuzovat i další sportovce, zejména obě družstva házené, odbíjenkářky, hokejisty a někdy i již zmíněné atlety! OP posiloval i funkcionářské aktivy oddílů a odborů Slavie. A vedle programů ke každému zápasu se objevil i slávistický časopis ZPRAVODAJ SLAVIE, kde rozhodující příspěvky pocházely z pera členů OP. Jeho roli pak převzaly dnešní Červenobílé listy!
Zbývá tedy jen připomenout návrat historického jména. Náš klub měl v tomto směru obrovské štěstí v osobě předsedy celé TJ, Ing. Jiřím Vrbovi. Neúnavně hledal spojence, ale i kličky v předpisech. Stále zkoušel zasílat žádost o přejmenování na různé orgány, uvažoval i o sloučení s malou školní TJ Slavia Vršovice, ale vše bylo zamítnuto. Až kdosi z přátel vyštrachal v předpisech, že pojmenování jednotlivých TJ je v kompetenci obvodních a okresních výborů ČSTV. Psal se rok 1964 a rok nato byl termín pro oblíbenou a notně propagovanou, ale organizačně náročnou celostátní spartakiádu. Ing. Vrba zkusil tuto cestu a v rámci příspěvku o zapojení Dynama do příprav spartakiády uplatnil i návrh na přejmenování Dynama na Slavii. Funkcionáři OV ČSTV Prahy 10 návrh akceptovali a protože slávista všude přítele má, již večer tuto změnu hlásila Československá televize i rozhlas. Takovýmto případům se říká „fait accompli“ a nevratný krok byl na světě. Konzervativci zuřili, věrní slávisté tomu nemohli uvěřit, vyprávělo se, že tenista Korda, slávista až za hrob, se o změně dověděl v Budapešti a na ulici se štěstím rozplakal!
A tak už 55 let existuje Odbor přátel Slavie a současně 55 let chodíme fandit zase Slavii.
Prostě a jasně – SLAVIA JE VĚČNÁ!
Dobi