PŘED ČTVRTSTOLETÍM ZEMŘEL NÁRODNÍ UMĚLEC A DLOUHOLETÝ PŘEDSEDA ODBORU PŘÁTEL SLAVIE MARTIN RŮŽEK

Dne 18. prosince 1995, tedy před 25 lety, se na chvíli zastavilo nejedno srdíčko věrných slávistů – po delší nemoci a řadě komplikací (zejména mrtvice a později infarkt) dotlouklo červenobílé srdce velkého slávisty a vynikajícího a oblíbeného herce Martina Růžka. Jeho život, umění i lidské vlastnosti si rozhodně zaslouží připomenutí i několik osobních vzpomínek nás, věrných slávistů, kteří jsme měli to velké štěstí, že jsme jej zažili v plné síle a obrovském záběru.

Netroufl bych si odhadnout, zda vůbec ve světě existuje sportovní klub, v čele jehož fanouškovského hnutí stál 18 let tak vynikající umělec a člověk! Brzy po založení Odboru přátel Slavie vystřídal ve funkci předsedy ideového zakladatele OP, spisovatele Pavla Hanuše, a byl aktivním předsedou až do roku 1982, kdy žezlo převzal další herec, Josef Vinklář. Nedovedeme si představit, že by si př. Růžek jako fanoušek mohl vybrat jiný klub než právě Slavii, která se i jménem hlásí ke slovanským tradicím, jakož i k českým národním barvám, které Martin Růžek obdivoval stejně jako Karel Havlíček Borovský, velký vlastenec a autor hesla: „Moje barva červená a bílá, dědictví mé – poctivost a síla!“. Vždyť mimo jiné pocházel z kraje v podhůří Orlických hor a východní části Krkonoš, tedy z kraje, kde se rodili vlastenci, buditelé, písmáci a obroditelé z nejvěrnějších – v okolí jeho rodiště, i místa posledního odpočinku, dnes osmitisícového Červeného Kostelce, nacházíme města spojená s velkými postavami naší národní historie a zejména obrození – Dobrušku, Hronov, Českou Skalici s Ratibořicemi, Rtyni či Malé Svatoňovice (slavné rodáky si jistě každý znalý čtenář rád doplní). ČT vysílala v sobotu 5. prosince 2020 vzpomínkový medailonek „Sešívaný“ (na internetu je volně přístupný), který je spíše věnován jeho umělecké dráze.

V rodném listě bychom našli zejména tyto údaje. Jméno a příjmení: Erhard Martin, datum narození: 23. září 1918 (tedy přesně 5 týdnů před vznikem staré dobré masarykovské I. republiky), otec: Antonín Martin, matka: Ida, roz. Růžková. Možná, že se leckdo podiví nad údajem o jménu a příjmení. Pojďme si záhadu objasnit. Strýček Otmar Růžek, štábní kapitán ČSA a člen odbojové skupiny Obrana národa, byl po příchodu Heydricha v roce 1941 zatčen a popraven. Martin Růžek začal na jeho památku v roce 1944 používat toto jméno nejprve jako pseudonym a později požádal o úřední změnu jména! Tatínek byl živnostníkem a rodinu živil prodejem sukna, po jeho smrti v roce 1929 se rodina přestěhovala do Hradce Králové a později do Prahy, kde zdárně maturoval na karlínské reálce a poté začal studovat ČVUT, obor lesního inženýrství. Bohužel krátce nato nacisté zavřeli české vysoké školy, a tak si Martin Růžek vydělával všelijak, třeba malováním obrazů či jako číšník, ale nikdy nezapomínal na celoživotní lásku, která se pak stala po ochotnických letech jeho profesí. A zmínit musíme i fakt, že pomáhal při zajišťování přikrývek pro hrdinné parašutisty. Po válce, v letech 1945-46 působil v Mladé Boleslavi, 1946-48 v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, v letech 1948-56 se na jeho vystoupení mohli těšit diváci v Národním divadle v Brně.  Poté se vrátil do Prahy a až do roku 1963 působil v Divadle Čs. armády, dnešním Divadle na Vinohradech, aby pak až do konce herecké kariéry v roce 1990 zakotvil a stal se jednou z ikon Zlaté kapličky – pražského Národního divadla. Jako umělec získal řadu ocenění – v roce 1963 byl jmenován zasloužilým umělcem, roku 1974 zasloužilým členem Národního divadla a v roce 1978 národním umělcem.

Martin Růžek byl dvakrát ženatý, se svou druhou manželkou Milenou prožil v harmonickém manželství 46 let až do své smrti a přijal za svého i jejího syna Vladimíra z prvního manželství.

Přehled divadelních her, filmů, televizních inscenací a seriálů, kde Martin Růžek hrál, by vydal snad na samostatnou publikaci a zájemce si jistě vše najde třeba na internetu. Uveďme jen, že zpočátku hrával především záporné role.  Většině z nás jistě utkvěla v paměti role pátera Koniáše z Temna nebo doktora Kazisvěta z Princezny se zlatou hvězdou na čele. Obě role pojal tak věrně, že prý si lidé před ním odplivovali a v tramvaji odsedávali. Ale postupně se začal objevovat v charakternějších rolích, kdy z něj vždy vyzařovala láska k lidem, národu i celému světu. A každý, kdo jej zažil v roli profesora Vydry v seriálu Československé televize F. L. Věk, jistě potvrdí jeho zaslouženou úctu k této historické postavě, jakož i k Aloisi Jiráskovi a k hlavnímu hrdinovi, vlastenci Františku Ladislavovi Hekovi z Dobrušky… Tito národní buditelé dokázali náš jazyk nejen zachránit, ale i rozvíjet. Seriál byl vysílán krátce po vpádu vojsk v roce 1968 a vždy v neděli večer se ulice vyprazdňovaly, jak lidé spěchali domů k televizi.  A právě věta, vyslovená Martinem Růžkem v roli prof. Vydry, utkvěla mnohým v paměti: „Neumřelať, jen spí“ (nacházíme ji i v malých odchylkách v různých citátech). Všichni si uvědomili, že ve chvílích, kdy je národu nejhůře, obrací se s nadějí k historii a k lidem, díky nimž se podařilo vše zachránit. Šlo mimo jiné i o samu podstatu naší krásné a bohaté češtiny, která byla v těch dobách ve velkém ohrožení a jen obětavostí buditelů nejenže přežila, ale patří stále k nejbohatším jazykům vůbec. Ale my jsme v přednesu těchto slov cítili i více. Slavia na tom byla v oněch letech velmi špatně a zejména v letech 1969 a 1973 se v lize zachránila, jak se říká, s odřenýma ušima. A tak jsme se – zřejmě právem – domnívali, že při vyslovení této věty Martin Růžek myslí i na nás všechny a naši věčnou Slavii!

Často jsme se ptali nejen sami sebe, my, kteří jsme měli to štěstí, že jsme s ním přicházeli blíže do styku, jak všechno stíhá. Poznali jsme třeba ve výboru, že neprozahálí ani minutu svého drahocenného času. Výbor se scházel každý čtvrtek v salonku Žofín na Slovanském ostrově. Vedoucím tam byl nadšený a obětavý slávista Václav Syrovátka a místo bylo výhodné nejen díky své poloze v centru města, ale i blízkostí historické budovy Národního divadla. Někdy se i stávalo, že na schůzi přišel Martin Růžek už nalíčený, ale na kvalitu schůze to nemělo nikdy vliv. Dokázal výborně hospodařit s časem a jeho velkou část věnoval nám, ostatním slávistům. Jeho projevy při výročních schůzích OP poslouchal každý se zatajeným dechem. Podobně každý s oprávněným nadšením sledoval i zahajovací slova při nezapomenutelných Slávistických karnevalech nebo při Memoriálech Vlasty Kopeckého, které se odehrávaly vždy v sídle některé odbočky. Většinou se mu i podařilo se na čas uvolnit, aby se na některé z odboček tu a tam objevil i při jiné příležitosti! Nikdy nerozlišoval, „kdo je pán a kdo jen kmán“ a při karnevalech obcházel zejména stoly našich odboček. Podobně se vzpomíná i na jeho návštěvy při Memoriálech. Měl vždy vřelý vztah i ke slávistické mládeži – vlajkonošům či mládežníkům, jak se tehdy říkalo a rád přicházel na některou z jejich schůzek. Po řadu let jsme stáli v čele skupiny v tandemu se Zdeňkem Ročněm. Ten vstoupil do dějin OP, když vymyslel turnaj OP v malé kopané, kdy dokázal doslova vybláznit členy skupiny mládežníků ke spolupráci v roli organizátorů, pořadatelů i sudích. „Ročeniáda“ si rychle získala svoji všeobecnou popularitu a na závěrečný den rádi přicházeli také internacionálové, zejména František Plánička a Ladislav Ženíšek. Nebylo výjimkou, že se na chvíli objevil i Martin Růžek při vyhlášení vítězů. Je jasné, že fotoaparáty účastníků cvakaly a tužky se při autogramiádě jen míhaly. Mládežníci se za přístup Martina Růžka a dalších členů výboru odvděčovali třeba obětavou dopolední brigádou při výzdobě sálů pro karneval!

Martin Růžek se nikdy netajil tím, že je „jen“ jedním z nás. A dokázal zavítat někdy i tam, kde by ho nikdo nečekal. Při mé svatbě (to už bylo po jeho předání funkce) se náhle v chodbě ozval šum a mezi gratulanty se skromně přiřadil i on. A podobné to bylo i při mé doktorské promoci. Sluší se připomenout, že po Únoru 48 byly zcela zrušeny akademické tituly a lidi pak třeba ošetřoval promovaný lékař, se stavbou si dokázal poradit promovaný stavař a ve školství působili promovaní pedagogové. Postupně se vrátily tituly inženýr zejména technikům a MUDr. lékařům. Ostatní univerzitní obory končily bez jakýchkoliv titulů (dnes to řeší titul Mgr.). Mně samotnému to zase tak nevadilo, na platu ani postavení se nic neměnilo, ale máma si přála, aby její jediný syn po těžké škole, jakou mat-fyz byl, měl také titul. A tak jsem podstoupil rigorózní řízení a mohu prohlásit, že mě doktorát stál mnohem víc úsilí než celá VŠ. O promoci jsme se ani moc nešířili, a tak i pro nás bylo velkým překvapením, když se v Karolinu mezi gratulanty náhle objevil i Martin Růžek.

Martin Růžek si i jinak uvědomoval, jakou sílu má OP a myšlenka slávistického hnutí po celé naší vlasti. Dbal na to, aby každý kraj měl ve výboru svého patrona. Jen ten náš, Severočeský, byl tak nějak i zde popelkou. Nakonec se mu podařilo mě přesvědčit, že na vedení komise mládeže už mám léta a přitom mám vřelý vztah ke kraji „od Kadaně po Jablonec“. On sám měl k Severu také hezký vztah – měl rád svou chalupu u Chřibské na Děčínsku. Stal jsem se tak severočeským patronem a po čase mi byly „přiklepnuty“ všechny odbočky z celé naší vlasti! Získané zkušenosti a četná přátelství mi už nikdo vzít nemůže. Věřím, že podobné vzpomínky mají i další z nás, kdo s OP spojil kus života. Sluší se připomenout i vzpomínky na krále besed na odbočkách, vždy vtipného Ladislava Ženíška, který vzpomínal i na svoje působení v Červeném Kostelci (možná málokdo tuší, že ač rodilý Pražák, zahajoval fotbalovou kariéru v Pardubicích). Rád vyprávěl, jak se v Červeném Kostelci spřátelil s rodinou Martinů a malého Erharda nosil na ramenou. Se sarkasmem sobě vlastním dodával: „Kdybych ho býval tehdy upustil, mohl by pak na scéně maximálně excelovat jako Quasimodo!“

Přemýšlel jsem, zda mám připomenout i „politické“ období ze života Martina Růžka. Jedná se totiž o velmi citlivé téma. Jsou bohužel mezi námi i lidé, kteří jsou se svým hodnocením a soudem hotovi raz dva a mohou být třeba i nespravedliví. Věci přitom často bývají i více než složité. V letech 1963-69 byl př. Růžek členem KSČ. Několikrát jsme se o tom spolu bavili a věřím, že mnozí pochopí jeho tehdejší názor, když věřil, tak, jako mnoho dalších v čase uvolnění v šedesátých letech, že změna je možná pouze zevnitř. Dokazovaly to i události tzv. Pražského jara 1968, které však zadusily 21. srpna tanky vojsk Varšavské smlouvy a postupně se ukázalo, že z ideálů a záměrů reforem nezbude vůbec nic, spíše naopak. I proto Martin Růžek vrátil stranickou legitimaci. A statečnost pak projevil třeba i tím, že patřil k menšině umělců, kteří nepodepsali tzv. antichartu, nebo tím, že se zříkal po událostech na Národní třídě titulu národního umělce.            

Přesto po jeho smrti nastaly problémy s pohřbem. Zasloužil by si býval, jak je obvyklé u významných členů Národního divadla, pohřeb z divadelního pódia, ale zpočátku převažovaly zcela negativní reakce. Poté sice došlo k návrhu kompromisu – pohřbu z foyeru ND. To už ale rodina byla rozhodnuta a odmítla. Pozůstalí si uvědomili, že se žel v našem národě v každém období najdou i lidé tzv. papežštější než papež, a zřejmě si některý „revolucionář“ vysvětlil jeho životopis po svém. Pohřeb se tedy za velkého zájmu veřejnosti uskutečnil klasickým obřadem ve strašnickém krematoriu, po němž následoval převoz ostatků do Červeného Kostelce, kde Martin Růžek bude svůj věčný sen stále snít na krásném hřbitůvku na vršku nad rodným a milovaným městem!

I když nemůže být hřbitov na tradiční pravidelné trase slávistických Dušiček, vždy se na hrobě rodiny Martinovy objeví červenobílé květy a třeba vzkaz za nás za všechny:

MARTINE, DĚKUJEME A NEZAPOMENEME!

RNDr. Michal Dobiáš

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..