Před 25 lety nás navždy opustil př. Jaroslav Svoboda, jedna z duší odbočky
Jistě si každý z nás někdy položil otázku – co bylo dříve? Slepice, nebo vejce? Ale ono to často platí i ve sportu a v našem hnutí. Většinou je to jasné. Vznikl a slávu začal šířit klub a kolem něj se začali soustřeďovat fanoušci. Platilo to nejen pro naši Slavii a její OP, ale i pro Spartu, Slovan Bratislava nebo třeba ostravský Baník. Ve středočeské Příbrami, kterou proslavilo hornictví a Svatá Hora, byla situace trochu složitější. Existovaly zde dva větší kluby – Baník a Spartak, ale nikdy se do nejvyšších fotbalových pater ani jeden z nich nedostal.
Až „čas oponou trhnul“, zrušily se vojenské celky a vojenského klubu Dukla, kterou proslavili třeba Masopust, Pluskal, Novák i Viktor, se ujalo právě hornické město Příbram. V lize se objevil zprvu klub Dukla Příbram, který se později již přihlašoval do soutěží pod vlastním názvem bez přídomku Dukla. Odpověď na naši filozofickou otázku z úvodu tak je jasná – slávisté v Příbrami už byli před počátky prvoligové historie!
Pamětníci historie OP mohou třeba podotknout a připomenout jména jako př. Kružík z Brna, ostravský př. Mazouch, př. Ing. Taťák z Českých Budějovic nebo př. MUDr. Hubáček z Olomouce. Ale to byli jednotlivci! V Příbrami fungovala odbočka dávno před oním stěhováním Dukly! A nemohu neuvést jednu svoji vzpomínku. Už několikrát jsem zmiňoval, že od vedení mládeže v OP jsem přešel postupně k péči o naše odbočky, kdy mě př. Růžek požádal, abych si na začátek vzal na starost odbočky OP z kraje, který považuji za rodný a kde se nedařilo najít patrona, z českého Severu! A jednou si mě zavolal př. Šulc, že nemá nikoho, koho by mohl poslat na výročku do Příbrami. Sešli se tehdy v jakési klubovničce u Příbramského potoka a já do místnosti vstoupil jako trochu vyplašený mladíček… Ale ať už odbočce tehdy šéfoval př. Otto nebo po něm př. Svoboda, Ing. Moudrý a nyní př. Kropáček, kterému výrazně pomáhají př. Stránský, Krůta, manželé Kyselých či před svým odchodem do Tuchlovic ještě př. Kraft a akce se přestěhovaly „na Marii“ a často i na sousední zahrádku př. Falcníkové, tak jsem si postupně lidičky zpod Svaté Hory upřímně oblíbil.
Osoba př. Jaroslava Svobody byla pro mě vynikajícím symbolem oddanosti a pracovitosti. A asi nejvíce jsme se spřátelili o jednom víkendu ve valašském Frenštátě pod Radhoštěm, kde místní, tehdy agilní a sympatická odbočka pořádala slávistickou akci. Nechyběl při ní olympijský vítěz, věrný slávista „Jura“ Raška a mihla se i slávistka Iveta Bartošová! Slovo dalo slovo a já jsem pak do Příbrami jezdil ještě raději! Bohužel, vše jednou skončí. Dne 23. února 1996 přišla smutná zpráva, že př. Svoboda už není mezi námi! Přitom se tolik těšil na rodící se titul, který měla naše i jeho Slavia získat po předlouhých 49 letech! Žel se už nedočkal a dva a půl měsíce před kýženým vrcholem nás i milovanou Slavii opustil!
Slova „čest jeho památce“ jistě nezaznějí v jeho případě vůbec formálně!
Dobi