Kdo ví, kam by se ubíral Odbor přátel, nebýt dvou desetiletí obětavé práce Františka Šulce, jehož 110. výročí narození si 7. dubna 2021 připomínáme.
K pochopení celé situace se musíme vrátit do první poloviny 60. let 20. století. V řadě směrů se dýchalo už volněji, zaklepat na dveře se pomalu připravovalo Pražské jaro 1968. Ale ve fotbale se ještě projevoval jakýsi středověk. V tabulkách bychom třeba například marně hledali klub se jménem SK SLAVIA. Bylo zde pouze jakési zástupné Dynamo; klub přišel i o tradiční dresy, dokonce dvakrát sestoupil – 1951 a 1961. Ale vnitřní síla byla stále velká a klub se po roce vrátil mezi elitu. Jinak tomu bylo po sezóně 1962/63, kdy Dynamo ligu opět opustilo. Klub byl zařazen do nepříjemnější česko-moravské skupiny B a naděje na návrat se rychle rozplývaly. Klub klesal níž a níž, dokonce se mluvilo o zániku nebo sloučení. Na tehdy poměrně moderní stadion si brousil zuby vršovický soused Spartak Praha Stalingrad. Bylo stále hůř, Dynamo dokonce prohrálo druholigové zápasy v Úpici a Ratíškovicích (kdo by dnes bez váhání obě městečka okamžitě na mapě nalezl?). Místo hovorů o postupu nastoupily obavy o zachování aspoň druholigové příslušnosti…
Ale přišel březen 1964 a na stránkách literárního časopisu Plamen se objevila výzva jeho šéfredaktora a celoživotního slávisty Jiřího Hájka, že připravil do sálu Slovanského domu Na Příkopě (kde jinde by se měl nejslovanštější klub ČSSR scházet?) na 23. března diskusní večer na téma Slavia. Účast překvapila snad každého. Sál byl beznadějně zaplněn, lidé stáli i na schodech. Přišli věrní „obyčejní“ fanoušci, internacionálové, pár osobností veřejného života i umělci. Hlavní projev přednesl spisovatel Pavel Hanuš a vytyčil tři hlavní cíle – okamžitý návrat historického jména, brzký návrat mezi elitu a vznik první fanouškovské organizace u nás. Novináři zbystřili pozornost, naostřili tužky, informace byly zveřejněny a nastal tzv. fait accompli… Z hlubin zmaru začali vycházet fanoušci, plni naděje a elánu byli opět slávističtí sportovci, národ obdivoval, kolik známých umělců se hlásilo k červenobílým barvám! Vedle Jiřího Hájka a Pavla Hanuše národní umělec Martin Růžek, ale i další špičky československé kultury – Haken, Otava, Standa Procházka, Menšík, Horníček, Chladil, Simonová, Ráž, Gott, Jedlička, Neděla, Pivec, Prachař, Řanda, Skopeček, Urbánková, Mňačko, Effa, Hrabal či výtvarníci Čabla, Libenský a Wielgus. Ti všichni přišli s iniciativou, jak pomoci prázdné a vysypané pokladně klubu pořadem Slávisté Dynamu, později Slavii. Večery pro přeplněné sály zdaleka přesahovaly plánovaný časový rozsah a všichni pochopili, že se zrodilo něco nového, krásného.
Velkým štěstím bylo, že v čele celé TJ Dynamo stál obětavý Ing. Jiří Vrba, který stále hledal kličky pro návrat jména Slavia. Vyšlo to na třetí pokus. Anabázi zajímavě popisuje sám bývalý předseda v obsáhlém rozhovoru vedeném s př. Pomikalem pro Červenobílé listy 2/2020.
Estébáci nedali pokoj ani Pavlu Hanušovi. Ale ten zdůvodnil existenci Odboru přátel geniální myšlenkou. Uvedl, že i zde je Sovětský svaz naším vzorem a rádi bychom využívali zkušeností sovětských přátel s organizováním „bolěljščiků“. Ale to vše byl vlastně jen začátek. Jak v tehdejší struktuře organizaci ustavit a vést jakýsi klub fanoušků? Opět pomohla znalost řádů. Tělovýchovné jednoty měly právo zakládat oddíly s činností výhradně soutěžně-sportovní a k tomu i odbory s dalšími cíli. Zrodil se tak návrh na ustavení odboru pro práci s fanoušky. A tak byl ustavující schůzí 20. září 1964 založen Odbor přátel jako pevná součást (již) TJ Slavia Praha! A pokud kdy někdo uvažoval o zastaralosti názvu OP a nějaké modernizaci na jakýsi „Fanklub“, neuspěl. Popírat historii?
Ale onen zářijový den roku 1964 nebyl jen jakýmsi vyvrcholením snah a možností usnout na vavřínech, ale především začátkem něčeho nového, do jisté míry průkopnického! Rozhodně nic jednoduchého. Dalo se říci: Skončily oslavy, začala robota! Předseda byl jasný – Pavel Hanuš, kterého po několika měsících vystřídal na téměř 18 let Martin Růžek. Ale OP, jako každou jinou organizaci musel někdo řídit v jednotlivých oblastech. Šlo zejména o organizační práci, finance, dokumentaci činnosti a další oblasti, zejména kulturu a rekreační sport. A zde měli otcové zakladatelé šťastnou ruku – málokdo z nás asi v životě poznal lepšího organizátora, než byl Oldřich Bartůněk. Každá pořádná organizace má mít i svého kronikáře, archiváře. Snad jsou k dispozici všechny ty kroniky, které nádherným způsobem s fotodokumentací a erby dotčených měst vypracoval Miroslav Slavík-Tatranský. Jako „ministr financí“ se pak osvědčil Ing. Věroslav Kiesl. Ale bylo potřeba hlavu, organizátora každodenní činnosti. Osloven byl František Šulc (shodou okolností bydlel v Břevnově ve stejném domě jako Ing. Kiesl). A ten po čase kývnul, když opustil dlouholeté oblíbené zaměstnání v energetice. Tato volba byla doslova fatální. Na dobu dvou desetiletí se stal František Šulc živou a oblíbenou duší OP. Měl zkušenosti z aktivního působení ve fotbale a v některých letech i přímo pomáhal fotbalovému oddílu. A byl to právě Odbor přátel Slavie, který pomohl fotbalovému oddílu TJ Slavia Praha sehnat finance na hráčské posily (Veselý, Kadraba, Píša) a udržení opor (Lála, Hildebrandt, Nepomucký) a navrátit Slavii v roce 1965 prvoligovou příslušnost, která trvá již bez přerušení dodnes. Právě zde měl „papá“ Šulc o Slavii obrovskou zásluhu. Sekretariát OP byl centrem pro fanoušky sešívaných při zápasech, ale i mimo ně. K perfektní atmosféře přispívaly i všechny sekretářky. Zpočátku paní Olinka Zapletalová, po ní manželka Milana Neděly Maruna a na závěr pak paní Irena Minářová, která se nakonec stala životní partnerkou F. Šulce. I ony měly ke Slavii vztah více než kladný, a tak si kancelář OP vybudovala přezdívku „brečírna“, kam se slávisté chodívali vyplakat. Slavii se v oněch letech příliš nedařilo, a tak fanoušci přicházeli i pro povzbuzení a toho se jim vždy dostalo. Ať to byli Pražáci nebo dorazili třeba ze Žirovnice, Frenštátu, Litoměřic, Nového Města pod Smrkem nebo Šternberka či Klatov. Papá nikdy nerozlišoval, zda přišel pán nebo kmán.
Všichni uznávali, že František Šulc je tím pravým, že je to člověk na svém místě i díky oněm zkušenostem přímo z fotbalového prostředí. Byl jakýmsi i neformálním patronem slávistů, a proto si brzy získal přezdívku „papá Šulc“. Byl vždy vítán na každé odbočce, rád přicházel i na schůzky vlajkonošů nebo internacionálů. A pokud někde byl součástí programu i tanec, nikdy nevydržel dlouho sedět. Když to na parketě „rozbalil“, nemusel by se snad ani populární Travolta za takový výkon stydět! Rád se na akcích připojil i zpěvem (jedničkou byla skupina Slávinky) nebo někde „vykouzlil“ tzv. rumba-koule. Býval i právem považován za nedílnou součást tandemu Růžek-Šulc!
Žil pro Slavii, žil se Slavií, vyhýbal se případným konfliktům. Pocházel z Plzně a někdy „zpěvným“ přízvukem nezapřel svůj původ. Vím, že není dobré jen chválit, to je pak podezřelé, tak uvedu i malou úsměvnou osobní vzpomínku. Uprostřed 80. let se na čele II. ligy vytvořil tandem Chomutov-Plzeň a hráči z města piva dlouho tahali za kratší konec. Chomutov zpravidla vyhrával 1:0 brankou Rychtery. No, a Krušnohorce pak čekal asi rozhodující zápas na Xaverově, kvůli němuž jsem oznámil pozdější příchod na schůzi výboru OP. Proti Severočechům se spikli nejen čerti, takže prohráli a Plzeň šla do čela, což už nepustila. Papá Šulc věděl, že moje srdce tluče pro Sever a chvíli to dával najevo. Ale pak se dokázal s úsměvem omluvit, což jsem, rovněž s úsměvem přijal.
Téměř všichni věděli a uznávali, že platí téměř rovnost OP=papá Šulc! Ale po světě nikdy nechodili a nechodí jen dobří lidé. Jednou si prý u holiče pustil „ústa na špacír“, zaslechl to i tajemník OV KSČ Prahy 10 Brejla a přišel rozkaz: Ukončit, propustit! Krátce pak sekretariát vedl internacionál František Hampejs, jehož vystřídal Vladimír Vácha, televizní reportér, který měl za komentování zápasu ČSSR-SSSR v roce 1969 zákaz veřejné činnosti. Na náš sekretariát mohl nastoupit a pracoval výborně. Ale přišel Listopad 1989, televizní vlny zavolaly a je jasné, že se rozhodl pro návrat.
Po politickém vyhazovu ze Slavie „papá“ Šulce zaměstnal slávista Zdeněk Ročeň na sekretariátu TJ Sokol Krč, kde si ho ihned všichni oblíbili, byl to i jejich „papá Šulc“, ale bylo vidět, jak s ním onen vyhazov zacloumal a Slavia, ale zejména Odbor přátel mu scházely až do jeho smrti. Jaká škoda, že nemáme zprávu o jeho úmrtí a místě posledního odpočinku. Budeme vděčni za každou informaci, protože na Dušičky by neměla nikdy chybět kytička Odboru přátel na jeho hrobu!
Dobi