JAK PŘEŽÍT POSLEDNÍ NOC 

Konečně! Je tu poslední noc. Po ní rozkvete ligové fotbalové jaro. Napětí graduje. Jak se předvede armáda zimních posil? Kdo z nich v sobotu nastoupí? Kolik zvědavců najde cestu na tribuny? Proklouzne červenobílý tým po hladových letech do evropských pohárů? Otázky víří mozkovými závity a odhánějí spánek. To bude dlouhá noc…

Nabízí se řešení. Klopffff! Plechovka piva otevřena, obrazovka v pohotovosti. Jasně – místo marného převalování v peřinách vyladit formu u fotbalového filmu! Co třeba navštívit kolébku kopané prostřednictvím Fotbalové horečky, přepisu románu arsenalisty Nicka Hornbyho, či hraného vyprávění Prokletý klub o úskalích krátké trenérské mise Briana Clougha u Leeds United nebo sondy do života hooligans ve filmu The Football Factory? Zaťatí Muži v offsidu, kopáči z Okresního přeboru a rudé Proč?, to je zas česká klasika.

Zalovit lze i v aktuální tvorbě. Kupříkladu program loňského 50. ročníku karlovarského filmového festivalu nabídl hned tři filmy, které nesly různě silný fotbalový otisk.

Nejvíce snímek argentinského režiséra Adriána Binieze s názvem Záložník z Talleres (El 5 de Talleres). Jeho hrdinou je šťastně ženatý kapitán lokálního mančaftu, kterému v pětatřiceti zvoní fotbalová hrana. Kariéra místního hrdiny s číslem 5 je pomalu u konce. Život nalajnovaný šňůrou tréninků a zápasů mizí, vyvstává potřeba řešit nové úkoly. Dodělat kdysi opuštěnou střední školu, rozjet podnikání (ale jaké?). Ještěže se kapitán může opřít o chápající rodinu (byť zrovna otec by rád synka ještě viděl na hřišti) i kamarády z klubu. Film bez laciných fotbalových klišé, plný životných postav a hořkosladké uvěřitelné každodennosti.  Je to tak – „Číslo 5 žije“, ale už jinak.

To do filmu Mustang se fotbal dostane jen zcela okrajově, zato s výrazným symbolickým akcentem. Turecká režisérka Deniz Gamze Ergüvenová se ve svém debutu oceněném i na loňském canneském festivalu s vervou zakousla do vyobrazení neradostného dospívání pěti mladých sester na nábožensky upjaté turecké vesnici. Jejich snaha o prosazení vlastní cesty životem je svírána mantinely, které pro roli ženy navršila islámská věrouka. Fotbal tu hraje roli záblesku z jiného (lepšího) světa. Ten záblesk má reálný základ – istanbulský tým Fenerbahce musel kvůli výtržnostem svých fanoušků sehrát na podzim 2011 soutěžní zápas proti Manisasporu bez diváků. Nakonec do hlediště směly ženy a děti do dvanácti let, navíc zadarmo. To bylo výzvou k trochu pohádkové cestě do bájného velkoměsta i pro naše filmové hrdinky, aby se 40 tisícovkami kolegyň poznaly elektrizující opojení z fotbalového fandění a krátkodeché volnosti.

Nad ránem si můžeme dopřát chvilku fotbalové poezie. San Siro – nedlouhá, o to intenzivnější báseň o stadionu, monstru či chrámu. Tak lze vnímat milánskou arénu, společný domov místních rivalů – AC a Interu. Režisér Yuri Ancarani skládá poctu obří stavbě, rekonstruované pro zápasy MS 1990 podle projektu tria architektů Ragazzi-Hoffer-Finzi. Betonové věže, deštěm zmáčené pusté asfaltové plochy. Kilometry kabelů. Řinčení klíčů v zámcích desítek bran a dveří. Šero postupně rozpouštěné výkonnými reflektory. Lidský mumraj. V labyrintu tajemných chodeb kráčejí hráči, do závěrečných titulků zní majestátní hudba…

Za oknem se v tmavé obloze objevuje světlý řez. Noc začíná prohrávat. Ligové jaro je tu! To to trvalo.

Vlastimil Váňa

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..