Nezapomněli jsme tak trochu – nebo spíše hodně? KDO BYL FENOMENÁLNÍ BRANKÁŘ FRANTIŠEK PLÁNIČKA?

planicka3Nebýt striktního požadavku syna legendárního Josefa Bicana, aby zmizela jeho fotografie z průčelí stadiónu v Edenu, asi bych se nepřinutil sestavit následující řádky, jimiž se pokusím připomenout dalšího velkého slávistu, ve své době možná světoznámějšího, než byl Josef Bican, hrdinu římského finále 1934, kdy jako kapitán dovedl československé mužstvo do finále, aby i tam bojovalo o zasloužené vítězství.

Okolnosti však byly takové, že ten poslední krůček chyběl, což  měrou nebývalo ovlivnila i přítomnost diktátora tehdy již zfašizované Itálie Mussoliniho a k čemuž přispěl i prodejný švédský sudí Eklind, který – aspoň v srdcích rozumné části světa nadlouho popřel pověst o nebývalé objektivitě severských národů!

Ne, nic, proti Josefu Bicanovi, jehož 100.jubileum si připomeneme v září roku 2013! I on byl vynikajícím fotbalistou a právem se pyšnil řadou uznání a rekordů. Fenomenální střelec, na svou dobu nadprůměrný hráč však měl trochu smůly v tom, že byl Čechem „jen“ vídeňským, že se táhlo jeho uskutečnění přestupu do Slavie, čímž ztratil i právo reprezentovat na MS v roce 1938. Že pak přišly hrůzy 2.světové války, kdy však hrdě odmítl nabídky nacistického Německa, aby pak byl po tzv. Vítězném únoru vystaven nenávisti mnohých představitelů nového težimu, mezi nimiž „vynikal“ především generál Čepička.

Za plné slávy novinového Slávistického Zpravodaje, který vycházel 11x (!) ročně byla uprostřed 70.let mj. vyhlášena anketa, kdo byl vlastně největším slávistou všech dob. A výsledek byl zcela vyrovnaný – oba dostali stejný počet hlasů a rozhodlo pak pomocné kritérium. Faktem je, že obdivovatelé útočné hry preferovali Bicana, milovníci potivé dřiny, obětavost a skromnosti pak Pláničku (patřil mezi ně například herec Miroslav Horníček, který se netajil tím, že věrným slávistou se stal – stejně jako stovky dalších – díky obdivu k výkonu Františka Pláničky na MS v Římě!)

Za předlistopadového režimu se také stala náklonnost ke Slavii i určitou formou nesouhlasu s praktikami tehdejší doby, vždyť po celou dobu jsme jen vzhlíželi k podpoře „armádní“ Dukly, či „dělnické“ Sparty. A jméno Bican bylo víceméně zapovězeno jako symbol představitele tzv. buržoazního sportu. Snad i proto došlo po listopadovém převratu k přehodnocení hodnot a miska vah se převážila spíše na stranu Pepi Bicana… Možná ke škodě obou… Snad nebude na škodu si – zvláště pro mladší generaci – připomenout jednoho z hrdinů slávistických barev následujícími řádky, které vycházejí jak z vlastních vzpomínek, tak i z materiálů napsaných jinými autory. A tři typické obrázky přebíráme ze slávistického archivu. Připomínají jeho tvář z doby kariéry, účast na exhibičních zápasech internacionálů a momentku z četných besed, které obětavě absolvoval na našich odbočkách.

František Plánička (*2.6.1904 Praha – †20.7.1996) stejně jako např. František Veselý II., po celou svou sportovní kariéru nevyměnil slávistický dres za jiný než reprezentační, byl, jak se říká slávistou až za hrob! Přitom vše mohlo být jinak!. Po startech v žákovském dresu Slovanu Praha VII prožil svá dorostenecká léta v SK Bubeneč, kde famózně zachytal proti Spartě. Jeden z bafuňářů pak „hodil“ Frantíkovi laso a on – netroufaje si na tehdy bohatší a možná i zazobanější Slavii, nabídku sparťanů přijal a několik měsíců i trénoval vedle oblíbeného brankáře Peyra, který mu byl starším kamarádem i rádcem. Stále častěji však slýchal slova o „malém pivu“ – Sparta se totiž vždy soustřeďovala na brankáře velkých postav a poté vyslechl verdikt – ne, nepotřebujeme Tě!  Zda to byla odvaha, souhra okolností či jen náhoda, ale ve Slavii tohoto mínění nebyli, a tak za pouhých 800 Kč (z nichž neměl ani haléř!) z Bubenče přestoupil k tehdy letenským sousedům, jejichž barvám zůstal po celý život věrný!

V první polovině meziválečného období vládl mezi třemi bílými tyčemi Španěl Ricardo Zamora. V Čechách mu však rostl a vyrostl konkurent, který jej zanedlouho překonal výkony i věhlasem. Pro svět to byl časem „der goldene Bubi Planyka – zlatý hoch Plánička“ (připomeňme, že němčina patřila mezi válkami mezi nejpoužívanější komunikační jazyky a dvojhláska „ck“ resp. „čk“ se čte jako „k“). Plánička se tak postupně stal nejlepším brankářem předválečné Evropy. Zvláště jeho um na MS v Římě v roce 1934 uchvátil celý svět, po vítězném semifinále s Německem o něm německý tisk napsal „Zázračný brankář nebo brankářský zázrak?“

Byl vzorem nejen pro svou klubovou věrnost, ale také pro svoji skromnost, příkladnou celoživotní životosprávu a profesionální přístup k fotbalu. Přitom řádně vykonával svoje zaměstnání, kde vše charakterizuje následující citát: „Koncem dubna roku 1934 vstoupil do kanceláře generálního ředitele Pražského penzijního ústavu úředník osobního oddělení s prosbou o mimořádnou dovolenou, neboť řádnou už vyčerpal. „A jaký máte důvod?“ zeptal se ředitel. „Byl jsem nominován do branky Ćeskoslovenska na mistrovství světa v kopané, které se koná v Itálii, a zároveň jsem byl jmenován kapitánem mužstva,“ řekl nesměle úředník. Překvapený ředitel jako by se rozmýšlel a po chvíli řekl: „Dovolenou vám povoluji s přáním, abyste v Itálii zůstali až do konce šampionátu.“ Tenkrát třicetiletý FRANTIŠEK PLÁNIČKA slíbil za sebe i za mužstvo, že pro to udělají vše, co bude v jejich silách. Tento slib byl dodržen a výše jmenovaný úředník svými vynikajícími výkony výraznou měrou přispěl ke stříbrnému triumfu československého mužstva. A nebýt proradného Eklinda a  kdyby třeba na stadióně fungovala časomíra, kdo ví, možná by byli „zlatí hoši“ i fakticky zlatí.

Ano, byl mužem několika „p“ – práce, píle, pot ale i přelámane kosti! A k tomu obětavost, skromnost, vyrovnané manželství (s paní Boženkou byl otcem dvou dcer). Právem se stal kapitánem národního mužstva po Káďovi. Nikdy nehleděl na efekt, pokud to nebylo třeba, ale třeba jeho skoky plavmo za míčem či ekvilibristické kousky, pokud to bylo nutné, by byly ozdobou i dnešních zápasů.

Za Slavii sehrál téměř tisíc zápasů (přesně 969), od 1. října 1923 až do svého zranění 14.června 1938 na MS ve Francii, kdy obětavě dochytal svůj poslední zápas se zlomenou rukou. Pak již pověsil mistrovské kopačky na hřebík a místo ve slávistické brance přepustil Lexovi Bokšayovi. To již Evropou harašily zbraně německých nacistů a italských fašistů. Nedlouho poté jsme přišli o Sudety a 15.března 1939 na dlouhých 6 let i o samostatnost. Za celý svůj život sehrál 1235 zápasů v nichž pustil pouze 1073 gólů, což tedy činí průměr 0,86 branky na zápas.

Končící rok 2011 je také rokem dvou kulatých polojubileí – jako 67 reprezentant a osmý brankář v řadě nastoupil poprvé poprvé 17. ledna 1926 v přátelském zápase v Turíně proti Itálii dlouho byl nepřekonaným rekordmanem v počtu 73 startů v oficiálních mezistátních zápasech. A 20.července uplynulo 15 let od jeho odchodu z krásného života ryzího sportovce. Poslední rozloučení s F. Pláničkou se uskutečnilo v pátek 26. července 1996 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích.

Když se v polovině padesátých let objevily první zápasy fotbalových internacionálů, nechyběl mezi těmi, kteří přinášeli se vzpomínkami vděčným divákům i radost. Ve fotbalové brance stál naposledy 4.července 1970 jako šestašedesátiletý v Domoušicích u Rakovníka v dresu jedenáctky bývalých internacionálů. Stále však sledoval se zájmem veškeré fotbalové dění a radoval se z každého úspěchu českého i slávistického fotbalu. Jeho jméno nesmí zůstat zapomenuto!

V roce 1985 se mu právem dostalo vysokého mezinárodního ocenění – od UNESCO převzal čestný diplom fair play,.v roce 1994 mu byl udělen Titul fotbalového rytíře a byl vyznamenán Cenou dr. Václava Jíry.. A František Plánička byl i u tragické smrti Vlasty Kopeckého 30.7.1967 na hřišti v Hlinsku. Byl to on, který s nám jel do nemocnice, držel mu ruce na prsou a do poslední chvíle marně doufal, že vše dobře dopadne!

Podobně tomu bylo i ve Slavii, kde byl jako jeden z prvních vyznamenán medailí Johna Maddena. Po vzniku Odboru přátel patřil mezi neobětavější účastníky besed na odbočkách, kde se vypracovával v lepšího a lepšího vyprávěče, kdy se na jeho slova těšili v Čechách i na Moravě. A pokud se sešli s dalším obětavým internacionálem, dá se říci i bavičem a vyprávěčem až neskutečných historek. Ládou Ženíškem, trvaly besedy dlouho přes stanovený čas. Ale nikdo neodcházel, protože to byl doslova slovní ping-pong vzpomínek a zážitků. Bylo tomu tak například někdy koncem 70.let při zájezdě do frýdlantského výběžku, na tehdy velmi úspěšnou odbočku v Novém Městě pod Smrkem i na nově zakládanou odbočku v blízkém Krásném Lese. Pamětníci tam s úctou vzpomínají dodnes!

Naše připomenutí zakončeme závěrečným citátem z konce pasáže věnované Františku Pláničkovi v Houškově Věčné Slavii: „A SLAVIA A SLÁVISTÉ NIKDY NEZAPOMENOU NA TOHOTO VELIKÁNA SVÝCH DĚJIN!“

Snad k tomu přispěly i tyto řádky!

RNDr. Michal Dobiáš,

1.místopředseda odboru přátel Slavie

no images were found