Miroslav Ondříček (*4. 11. 1934 – †28. 3. 2015) byl významným českým kameramanem a jedním z tvůrců československé nové vlny. Byl dlouholetým spolupracovníkem a přítelem slavného českého režiséra a slávisty Miloše Formana, držitele dvou Oscarů za nejlepší režii či tří Zlatých glóbů. Často se diskutovalo o tom, kdo z koho „udělal“ celoživotního věrného slávistu! Miroslav Ondříček dvakrát dosáhl na oscarovou nominaci (Formanův Ragtime a Amadeus), stal se držitelem Českého lva za dlouholetý přínos českému filmu, v roce 2004 získal významnou cenu Americké unie kameramanů za přínos mezinárodní kinematografii.
Pocházel z rodiny žižkovského živnostníka a po ukončení základní školy v roce 1949 pro svůj původ nemohl studovat. Musel proto nastoupit do učebního oboru práce se železem, ale po roce přešel do učebního oboru filmového laboranta. Po vyučení nastoupil do filmových laboratoří na Barrandově, kde se dostal ke kameře. Nejprve jako asistent kamery a později působil jako asistent u zpravodajského filmu. Večerně studoval obor filmové tvorby na FAMU a až po dlouhých letech se dostal k práci na celovečerních filmech a spolupráci s Milošem Formanem a Ivanem Passerem. Podílel se jako kameraman na čtyřech desítkách celovečerních filmů, z nichž některé natočil v zahraničí. Mezi nejslavnější filmy, na kterých se podílel, patří: Lásky jedné plavovlásky, Hoří, má panenko, O Lucky Man, Vlasy, Ragtime, Amadeus, Valmont, Taking Off, Čas probuzení. Tolik k jeho životu člověka úzce spjatého s uměním.
Při pročítání kroniky více než 55 let trvání Odboru přátel zjistíme, že byl (zatím?) posledním reprezentantem umělecké sféry v nepřetržité sérii předsedů OP, po nichž mezi jinými se právem dostali do čela i dva dobří lékaři! Ale jak se to všechno seběhlo?
V kronikách musíme nalistovat rok 1991. Tehdy se v Praze objevil bohatý Čechoameričan Boris Korbel a zaťukal na dveře „na druhém břehu Vltavy“. Ale sparťané jej nepřijali, a tak to zkusil u konkurence v Edenu. V náhlé euforii, mimo jiné i z příchodu kvalitních hráčů, lidé překousli i to, že s sebou přivedl trenéra Václava Ježka, sparťana až do morku kostí, na nějž se pak nalepily i další figurky „tam od pláně…“. Bohužel neodhadl zcela mentalitu některých českých lidí, o kterých tehdy mistrně zpíval Karel Kryl: „Ti, kteří kradli po léta, dnes dvojnásobně kradou!“. Do přízně se vtírali další a další nenechavci a pan Korbel brzy zjistil, že jeho peníze mizí v černé díře. V největší počestnosti tak Slavii opustil, když zde zanechal všechny investice. Ale začala zlá doba. Nesourodý výbor, kde se vše snažil zachraňovat spolu s několika věrnými slávisty Ota Hemele, postupnému rozkladu ale jen těžce bránil. OP prakticky neexistoval, výkony šly dolů, panovala opět beznaděj. A v této atmosféře se uskutečnila v červnu 1995 valná hromada FO/OP. Naštvaní účastníci VH tehdy odvrhli navrhovanou kandidátku a z VH vzešel devítičlenný výbor s drtivou převahou věrných slávistů, který postavil do svého čela právě Miroslava Ondříčka!
Musíme si uvědomit, že do vzniku fotbalové a. s. k 1. 1. 1996 výbor FO řídil chod celého slávistického fotbalu, ale i toho se parta kolem př. Ondříčka zhostila nadmíru dobře. Vždyť se rozjela sezóna 1995/96 s titulem po 49 letech a dosud nepřekonaným úspěchem v novodobé „Evropě“. Po „spanilých jízdách“, semifinále Poháru UEFA! Nelze upřít, že ještě doznívaly i investice pana Korbela. Př. Ondříček se své funkce zhostil na výbornou, podílníkem byl tehdy i PPF a on jednání s pány byznysmeny Kellnerem a dnešním ředitelem ČT Dvořákem vždy zvládl se ctí.
Byl pak oblíbeným předsedou FO i po vzniku fotbalové a. s., podílel se na faktické obnově OP, když se k názvu našeho spolku Fotbalový oddíl SK Slavia Praha přidala za pomlčkou „douška“ Odbor přátel a postupně se zas hovořilo jen o Odboru přátel!
Příteli Ondříčku, zanechal jste v našich myslích i v naší milé Slavii nesmazatelnou, nesmírně kladnou stopu. Jistě bude každý souhlasit, když Vám tam nahoru pošleme velký dík a současně prosbu – pozdravujte celou naši nebeskou obec kolem nesmrtelné Slavie, o jejíž slávu jste se také zasloužil!
Dobi