Významná postava spojená od útlého mládí až do konce života s děním a členstvím v klubu SK Slavia Praha. On a s ním tři desítky dalších plynule ve své činnosti přešli z Literárního a řečnického spolku Slavia do SK Slavie. Byl jedním z průkopníků nových sportů v naší zemi a dlouhá léta nejuznávanější píšící sportovní novinář. Vilém Heinz – Henry, od jehož narození letos uplynulo 140 a od úmrtí 70 let.
Je snad historicky symbolické, že první slávistické přátele našel v klubu mezi našimi zakladateli- cyklisty. Těmi patrně nejbližšími byli šampioni – oba bratři Vejtrubové. Důvod byl prostý, přestože měl členství už v jiných klubech (pomáhal zakládat fotbalové ČFK Kickers, veslování provozoval ve VK Blesk), slávistický členský průkaz novodobého charakteru (prý) „dostal“ u nás v roce 1897. To aby se mohl stát jednatelem a sekretářem cyklistického ústředí zemí Koruny české. Slavia se ještě nedělila na jednotlivá sportovní odvětví, a tak zasahoval i do atletiky a fotbalu. Tedy ve Slavii těch nejrozšířenějších odvětví. Ve fotbalové sféře byl tak vážený, že ho Slavia prosadila do míst nejvyšších.
Zanechal studií na medicíně a přestoupil na žurnalistiku. Ve Slavii vedl nově založený Věstník SK Slavie. Šlo o velmi dobrý a přesný list. Konkuroval mu však list Českého svazu fotbalového s názvem „Časovosti“. Ale výborní slávističtí novináři – právě Heinz-Henry, Josef Kaufmann a Karel Hammer – mnohde na vyšší odborné výši a povzneseni nad obyčejné lidské malichernosti, stávali se žádanější než svazový tisk. Mecenáši do nich vložili kapitál a následně byl založen týdeník „Sport a hry“. Konkurenční „Časovosti“ brzy zanikly. Zmíněný trojlístek řídil oba tituly. Sport a hry, který byl názorově blízký Slavii, se posléze stal oficiálním svazovým listem a svým vlivem byl bez konkurence. Význam a kredit Heinzův tím prudce rostly. Slavia ho delegovala do ústředních orgánů. Měla totiž se svazem spory a „nové jméno“ je mělo zahladit a urovnat. Dařilo se.
Druhá valná hromada Českého svazu fotbalového (tzv. doplňovací) se uskutečnila 30. září 1902, Freja (první předseda svazu, původně Slavia, pak ČAFC) odešel pracovně mimo Prahu, funkce se vzdal a mírně rekonstruované, byť ne definitivní, vedení se shodlo na časově ohraničeném předsednictví právě pro Heinze-Henryho (hlasovala pro něho i Sparta). 14. března 1903 se sněmovalo na valné hromadě znovu. Heinz-Henry byl zvolen na tradičním místě – v kavárně „U Karla IV.“ na Karlově náměstí – předsedou jednohlasně. Slavia tu měla zastoupení ještě jedno. Znovu z řad novinářů – M. J. Horáčka. Spory ale cloumaly naším fotbalem dál. Předseda byl znechucen a přes prohlašovanou podporu, nechtěl ve své funkci dál setrvat. Nedostavil se na další valnou hromadu a 2. prosince téhož roku se tak stal předsedou jeho největší kritik a „bojovník za zájmy malých klubů“ V. J. Kapr z Čechie Karlín. Heinz-Henry se od toho roku věnoval mnohem více jiným sportovním odvětvím a dál si držel postavení nejuznávanějšího píšícího novináře. Články psal stále pod značkami „-nz“ a „V. H“. K psaní přemluvil i mladého studenta, zakrátko už Ing. C. Josefa Laufra.
V roce 1906 byl požádán, aby převzal sportovní rubriku nejprestižnějších českých novin – Národních listů. Jiný člen SK Slavie (a před tím Literárního a řečnického spolku Slavia) akademický malíř K. Reisner vážně onemocněl a k redakční práci už se nikdy nevrátil. Heinz-Henry rubriku vedl plných třicet let. Svůj úvazek ukončil poslední den roku 1936, kdy odstoupil ze všech řídících funkcí všech korporací a stal se „pouze a jen řádným členem“.
V roce 1913 se přičiněním Jaroslava Cháni (otec našeho budoucího skvělého brankáře) skrze jeho postavení prodejce (dnes bychom řekli dealera) automobilů firmy Laurin a Klement dohodl se zakladatelem firmy Václavem Klementem a uvolil se k vedení nově založeného periodika „Auto“. K této práci přivedl (po získání titulu inženýra) i Cháňova syna-brankáře.
Se vznikem Československé republiky, už jako muž s reputací, psal příspěvky do řady periodik – vedle titulů Sport a hry či Auto – především pro odborný časopis Cyklista. Právě při tomto časopisu sdružil významné píšící kolegy, aby se věnovali odbornému sportovnímu názvosloví. Zajímavé je, že se vzrůstajícím věhlasem ho na mezinárodním poli přestával využívat československý i slávistický fotbal. Pravidelně však zastupoval cyklisty a motoristy. Ve slávistických análech je veden jako zástupce nejlepšího červenobílého cyklisty Antonína Höniga. Suverénní mistr republiky vyhrál open-závod profesionálů i amatérů Vídeň-Praha v roce 1926. Na rozdíl od svých klubových předchůdců a vzorů – tedy Vejtrubů – nikdy nepřijal nabídku od žádné profesionální stáje (údajně právě na radu Heinze-Henryho).
Ve Slavii nadále působil H-H v sedmi sportovních odvětvích jako funkcionář. Byl blízkým přítelem a „prvním rádcem“ nové hvězdy na předsednickém nebi – inženýr Antonín Jauris byl předsedou celé Slavie neuvěřitelných 20 let (1928-1948) a existuje řada svědectví o tom, jak se postoje těchto dvou mužů na řízení celé Slavie shodovali.
Při svém pestrém profesním záběru nemohl Heinz-Henry minout ani činnost na poli olympismu. Tím víc, že předsedou Československého olympijského výboru (1929-1951) byl další velký přítel a člen SK Slavie, věhlasný porodník MUDr. Josef Gruss, oslovovaný mezi přáteli „Joe“. Právě on měl být tím důvodem, že Heinz-Henry odešel od novinářské práce (i z prestižního svazku u Národních listů) a věnoval se propagaci olympijské myšlenky a přednáškám pro studenty. Stal se váženou osobou a přijal roli (podle vlastních slov) „kde už nepřekážím mládí, mohu se ohlédnout, shrnovat a být tak trochu pedagogem“.
Od roku 1931 předsedal nově založenému tuzemskému Klubu sportovních novinářů (později byl předsedou čestným), velmi se věnoval začínajícím adeptům novinařiny, pro něž pořádal řadu seminářů (spolu s dalším členem SK Slavie, populárním rozhlasovým reportérem a redaktorem ČTK Josefem Laufrem), přečasto na své chatě v Chlomku u Davle, kam z Prahy dojížděl zásadně na kole po trase Smíchov – Velká Chuchle – Zbraslav – Měchenice – Davle (tady nakupoval potravinové zásoby) – Chlomek. Stal se prvním českým novinářem, kterému Československý olympijský výbor udělil prestižní vyznamenání Cenu Gutha-Jarkovského (1936, opakovaně pak v roce úmrtí 1946), byl odměněn i Autoklubem Republiky Československé nejvyšším uznáním Zlatým odznakem za zásluhy.
Co říci o šíři jeho novinářského a funkcionářského záběru? Byla prostě k neuvěření. Samostatnou kapitolou by bylo líčení jeho působení v Aeroklubu, Skautu či Junáku. Politicky měl blízko, jak jinak, zase k příteli z SK Slavie, k Edvardu Benešovi, a proto byl také členem Československé strany národně socialistické. Přátelství s Benešem mu uškodilo hlavně během II. světové války. Až na členy Slavie (a cyklisty, členství v České ústřední jednotě velocipedistů 1943-1946) nepoznal už nadále přízeň svého tak oblíbeného sportovního prostředí. To, podle jeho přátel, vedlo k jeho rychlému chřadnutí a k úmrtí na konci roku 1946.
Místo tečky: Vilém Heinz – Henry byl od roku 1928 držitelem čestného členství ve sdružení Staroslávistů a je nade vši pochybnost, že by patřil i mezi zakládající členy Odboru přátel Slavie stejně jako jemu blízký synovec Jaroslav Stříška, stálý člen opery Národního divadla v Praze, a mnozí další umělci zlaté kapličky. Pohleďme na jejich řady k datu 22. 11. 1964 (Dynamo Praha již bylo znovu Slavií Praha).
Činohra: Josef Kemr, Jaroslav Mareš, Jaroslav Marvan, Luděk Munzar, Miloš Nesvadba, Josef Pehr, Ladislav Pešek, Jan Pivec, Vladimír Ráž, Martin Růžek, Jaroslav Vojta
Opera: Eduard Haken, Zdeněk Otava, Jaroslav Stříška, Tadeáš Šeřínský (režisér, zakrátko už ředitel divadla v Teplicích), Milada Šubrtová (vůbec první žena z uměleckých kruhů!), Josef Vojta, Rudolf Zeman (II. dirigent), Ivo Žídek
Balet: Jaroslav Čejka.
Z pozůstalostních historických pramenů zakládajících členů Odboru přátel Slavie (atletů Františka Doudy, Františka Michálka, Jaroslava Heyduka, Josefa Prinke – Voňavky a Vratislava Ludvíka) připravil Vladimír Zápotocký