Pro řadu z nás to byl blesk z čistého nebe! Netušili jsme, že Paľo má zdravotní problémy. Objevila se řada nekrologů, kde se to hemžilo zejména statistickými údaji. My zaměříme naši vzpomínku spíše na osobnost a zážitky, příslušné údaje si jistě pozorný čtenář vyhledá v jiných článcích.
Možná, že z dnešního pohledu byla před nějakými těmi 50 lety situace výrazně odlišná a pro mladší generaci asi až nepochopitelná. Cestování vůbec nebylo jednoduché, Západ byl prakticky uzavřen, do tehdejší Jugoslávie byla vrátka jen pootevřená a většinou se jezdilo s cestovkami autobusem. Základní vojenská služba byla zásadně povinná a povětšinou dvouletá, tzv. „modrá knížka“ (zproštění vojenské služby) byla naprostou výjimkou. Hledaly se proto různé kličky, mezi nejčastější patřilo studium VŠ, které znamenalo odklad a pouze poloviční časové působení v zeleném sukně. Někteří fotbalisté tak vystřídali i několik VŠ, pokud možno tzv. „lehčích“ a v civilu tak v mateřském klubu překonali nejplodnější léta sportovní kariéry! Byly však i výjimky… Na druhou stranu ještě kolem 14letých kloučků nekroužili různí šíbři a agenti.
Pavol Biroš se nikdy netajil touhou stát se právníkem a přitom hrát fotbal co nejlépe! I Proto volil Prahu a v ní naši Slavii! Na PF UK tehdy působila řada pedagogů-slávistů a ti o Paľovi hovořili vždy v superlativech – poctivý, skromný, s plným zájmem o věc. A totéž platilo i na hřišti – obětavý, výborně psychicky i fyzicky vybavený. Jako pravý obránce vždy spolehlivý. Pokud mu to čas dovolil, pomáhal i při akcích OP! Po skončení fotbalové kariéry, jejíž podstatnou část strávil ve Slavii, se vrátil do rodného Prešova, kde byl oceňován jako vynikající právník!
Model ME ve fotbale se v historii víckrát měnil. V roce 1976 závěr představoval finálový turnaj čtyř nejlepších – Nizozemska, západního Německa, tehdy ještě společného Československa a pořadatelské, kdysi jednotné, prosperující země na jihovýchodě Evropy v čele s charizmatickým vůdcem J. B. Titem (též fanouškem fotbalu, přesněji Partizanu Beograd). Zkrátka a dobře platilo, jak zpíval M. Zmožek – To býval ráj! Jen na okraj – často užívaný výraz „ME v Bělehradě“ není zcela správný. V metropoli celé Jugoslávie se odehrálo na stadionu CZ „Marakana“ pouze finále a boj o třetí místo, semifinálové zápasy se hrály v Záhřebu, na stadionu Dinama „Maksimir“.
V té době byli úspěšnými trenéry národního mužstva Václav Ježek ze Sparty a Jozef Vengloš ze Slovanu Bratislava. Je faktem, že samozřejmě při vyrovnanosti hráčů volili především „ty svoje“. Dlouho (až do incidentu v tureckém obchodním domě) se místo Franty Veselého objevoval na pravém křídle jeho sparťanský jmenovec, pak dostávala přednost sehraná dvojice ze Slovanu Švehlík-Masný, ale semifinále s Nizozemskem nakonec rozhodl střídající Franta Veselý, který jeden gól sám dal a na druhý Nehodovi nahrál. Panenkův „dloubák“ pak při penaltách rozhodl a titulem ME se mohli vedle Franty Veselého právem pochlubit i další naši hráči – Dušan Herda a – PAVOL BIROŠ!
Paľo sehrál v červenobílém dresu řadu úspěšných zápasů v lize i v pohárech, nyní bohužel nezbývá než s poklonou smutně vzkázat:
PAĽO, POZDRAVUJ TAM HORE VŠETKÝCH KAMARÁTOV, VŠETKÝCH SLUŠNÝCH ĽUDÍ A VER, ŽE NEZABÚDNEME!
Dobi