Historie i kalendář přinášejí někdy až nepředstavitelné kuriozity. Platí to třeba u jubileí tří významných slávistů, která se vešla přesně do intervalu tří týdnů, mezi 17. březnem a 7. dubnem! Medailonky těchto tří jubilantů (Zdeňka Ročně, Alexy Bokšaye a Františka Šulce) nelze odbýt několika větami, proto jsme je rozdělili raději do tří samostatných, postupně zveřejňovaných článků.
Představovat zejména starší a střední generaci osobu Zdeňka Ročně by bylo, jak se už otřepanou frází říká, nošením dříví do lesa. Patří k lidem, jejichž celý život je nějak spojen s milovanou Slavií! Vždyť i jeho tatínek byl velký slávista.
S první vzpomínkou se musíme vrátit o 56 let zpátky, do roku 1965, který můžeme právem považovat za rok slávistické obrody, neboť druholigová sezóna vyvrcholila vítězstvím Slavie 4:1 nad postupovým rivalem, Plzní! Zaplněné tribuny v Edenu zářily červenobíle – vedle prvních sešívaných vlajek mladých příznivců „made in doma“ hlediště zpestřily i rozdávané papírové vlaječky celé SK (tehdy TJ), které odjakživa tvořilo bílé pole s pěticípou slávistickou hvězdou.
V oné sezóně se totiž zrodila první generace slávistických vlajkonošů, kteří právem tvrdili, že k fotbalovým symbolům patří nejen slávistická hvězda, ale i rovnocenné barvy – červená a bílá v poměru „halb und halb“, protože Slavia vždy mimo jiné reprezentovala i české národní barvy! S určitým nepochopením se však slávisté setkali například v Trenčíně, kde je řada místních považovala za české nacionalisty a až časem se vše vysvětlilo. No, a Zdeněk se stal jedním z benjamínků této skupiny, jejíž členové vlastně byli průkopníky organizovaného fandění u nás. Brzy získali i podporu vedení OP a vlajkonoši do OP i vstupovali. Někdy byla skupina nazývána jako „mládežníci“, ale všichni raději používali výraz „vlajkonoši“. Výraz mládežníci totiž příliš připomínal někdejší oficiální organizaci mládeže, ať už se jmenovala ČSM či později SSM.
Psala se šedesátá léta, léta plná naděje. Ve sportu i v životě. Ale přišel šok, 21. srpen 1968. Eden se stal na pět týdnů tábořištěm „vstupců“ (rád připomínám tento výraz Vladimíra Škutiny) a skupina vlajkonošů se prakticky rozpadla. Nejvýznamnější člen, který se podílel i na činnosti výboru, Robert Stein, byl mezi prvními emigranty a do Čech se vrátil až v 90.letech…
Noví vlajkonoši se nesměle scházeli vždy nad středovou čárou východní tribuny v Edenu a na jaře 1969 zaslechli z rozhlasu výzvu, aby přišli po zápase na hlavní tribunu. Tam jim byl představen člen výboru OP pro práci s mládeží Milan Smeták, který skupinu po určitý čas vedl, než dostal další úkoly, zejména v oblasti besed a styku s odbočkami. Předal tedy žezlo mladším, zejména duu Ročeň, Dobiáš, později přibyl Vavřina. A je potěšitelné, že i po 50 letech slávistická veřejnost tato jména stále dobře zná!
Hlavního vedení skupiny vlajkonošů se snad na 15 let ujal tandem Ročeň-Dobiáš a dokázal realizovat řadu akcí a nových nápadů, kde stvrzoval význam celé skupiny. Oba vedoucí se dokázali doplňovat při přípravě článků nejen o činnosti vlajkonošů, při vedení pravidelných besed po každém zápase na staré „dřevěnce“, oba se stali postupně členy výboru OP, kdy pomáhali zajišťovat různé úkoly, zejména pravidelnou brigádu při výzdobě sálů před slavnými Slávistickými karnevaly, někdy dokázala parta pomoci i při úklidu v prostorách stadionu, organizovala se i fanouškovská podpora dalším oddílům Slavie, zejména tehdy slavnému volejbalu a házené, a část vlajkonošů se ujala i pomoci v zázemí oddílů, například ragby či béčka fotbalistek. A rozjela se dnes už tradiční dušičková péče o hroby významných slávistů. Samozřejmě se s vlajkami jezdilo „od Aše po Humenné“ za zápasy Slavie a vždy se hledala nejvýhodnější doprava – nejčastěji vlakem nebo objednaným autobusem. Oblíbené byly i večírky vlajkonošů, pro které tehdy poskytli svoje klubovny tenisté na Letné nebo ragbisté v Tróji. Kde je oběma prostorům konec? A jako zkušený řidič převzal Zdeněk po Milanu Smetákovi šoférování vozidla odjíždějícího besedy. Vždy na nich fundovaně také pohovořil, a to nejen o činnosti mládeže.
Je zřejmé, že při té spoustě akcí mohlo dojít někdy k drobným neshodám, ale vždy se vše v krátké době vyřešilo. Zdeněk projevil svůj ohromný organizační talent, když vše začalo nedělním dopoledním fotbálkem na školním hřišti na někdejším Čapajevově náměstí (dnes Jiřího z Lobkovic). Obnovil postupně fotbalovou rekreační XI. OP, ale nejvýznamnějším počinem v této oblasti byl zprvu nesmělý pokus o turnaj v malé kopané, který časem přerostl v oblíbený obrovský turnaj, který trval přes dva měsíce a finále v Edenu sledovali i představitelé OP. Přicházeli členové výboru a nechyběli internacionálové, zejména Ženíšek a Plánička, samozřejmě cenná byla vždy přítomnost Martina Růžka!
Věk však nezastavíš, a tak já jsem se postupně stal z patrona odboček rodného českého Severu členem výboru pověřeným kompletní odbočkovou agendou a i Zdeněk si zvykal na další úkoly. Samotný Listopad 1989 ve vlastní činnosti OP mnoho měnit nemusel, zlomem však byl rok 1991, kdy za tehdejším předsedou OP Iljou Prachařem přišel předseda fotbalového oddílu Ing. Epstein a požádal o sloučení OP a FO z důvodu nutného posílení členské základy FO. Odbor přátel ale přestal prakticky existovat, stopu udržovala jen Komise přátel vedená hercem Rudolfem Jelínkem.
V roce 1991 se objevil spasitel Slavie, Boris Korbel. Přál si všemu dát řád, aby jeho finance nepřicházely vniveč. V březnu 1993 byl podle přání pana Korbela zvolen nový výbor Fotbalového oddílu Slavie, kam se nám podařilo protlačit Zdeňka Ročně, který v tu dobu již působil ve funkci sekretáře FO pro práci s fanoušky a velkým štěstím bylo, že předsedou FO byl zvolen internacionál Ota Hemele! Zdálo se, že Slavii čekají ty nejsvětlejší zítřky. Opak však byl pravdou. Pan Korbel brzy pochopil, že se ke Slavii přitočily existence, které mají zájem především o svou a jeho kapsu. Nerozuměl si hlavně s předsedou celého SK Komárkem a náš klub opustil. Bezplatně přenechal fotbalovému oddílu svůj 60% podíl v s. r. o. a vrátil se do USA. Vadilo mu hlavně, že celá SK Slavia se všemi 21 oddíly byla řízena a financována postaru pouze z dotací od ČSTV. Náklady na činnost se u všech oddílů SK zvyšovaly a dotace snižovaly, což by do budoucna mnohé oddíly nepřežily. Výbor FO si uvědomil nebezpečí pro celou Slavii a rozhodl se situaci řešit. Ota Hemele, Zdeněk Ročeň a Ing. Mixa se spojili s oddílem pozemního (Jiří Huptych) a ledního hokeje (Miroslav Tvrdý) a svolali valnou hromadu SK Slavia. Ta sesadila původní hlavní výbor Slavie pod vedením předsedy Komárka a zvolila nový v čele s předsedou J. Huptychem a místopředsedy Tvrdým a Mixou.
V SK se zavedlo tržní hospodářství, všechny oddíly se staly samostatnými právními subjekty, byla jim převedena do správy jejich sportoviště a nový hlavní výbor se zástupci největších oddílů nové pořádky zastřešil. Slavii tyto kroky zachránily a model v nezměněném přístupu funguje dodnes. Byl to ze strany FO pro celou SK Slavia Praha historický počin a Zdeněk v něm zanechal právem výraznou stopu. Panu Korbelovi pak oznámili, že se situace ve Slavii vyřešila a že by bylo krásné, kdyby se vrátil. Bohužel se tak nestalo a celá odpovědnost řízení a financování fotbalové Slavie s. r. o. spadla na hlavu výboru FO Slavia. Ota Hemele musel situaci vyřešit, obsadit funkci jednatele SK Slavia Praha – fotbal, s. r. o., zajistit celou organizaci, a hlavně její financování (dosud byla závislá pouze na Korbelových penězích) a od základu postavit marketingovou činnost. V této těžké situaci bylo třeba v roce 1993 sehnat 3,5 mil. Kč na chod celého oddílu. Tuto odpovědnost si nikdo nechtěl vzít na starost. Když byl Ota Hemele v koncích, požádal Zdeňka Ročně, aby funkci jednatele alespoň na rok přijal. Zdeněk jako velký slávista opět nezklamal, funkci přijal a pustil se do přestavby organizace a financování slávistického fotbalu. Nerozprodal nejlepší hráče A-mužstva, zajistil marketing, byl i u zrodu společnosti STES při fotbalovém svazu, obstaral finance na půl roku, zasloužil se o vstup nových společníků do s.r.o. – firem WIKA a PPF vedených pány Kellnerem (nejbohatší Čech) a Winklerem. Nejhorší scénáře byly zažehnány, A-mužstvo zůstalo pohromadě (odešel pouze Pavel Kuka) a vytvořil se základ týmu (Šmicer, Bejbl, Suchopárek a další), který v roce 1996 získal (po 49 letech!) mistrovský titul. Zdeněk odvedl pro Slavii obrovský kus práce a prokázal statečnost, dodržel i slib daný Hemelemu a po roce předal funkci jednatele Ing. Leškovi, kterého do Slavie přivedl Petr Kellner.
Zdeněk se vrátil na funkci sekretáře OP. To bylo v době, kdy už bylo jasné, že i slávistický fotbal musí být transformován v akciovou společnost. Stalo se k 1. lednu 1996. Všechny pravomoci v soutěžích i další činnosti převzala a. s., FO byl pouze občanským sdružením. Naštěstí byl v létě 1995 zvolen výbor FO z opravdových slávistů a ti si uvědomili, že se to nesmí „zabalit“. Sekretář byl jasný – Zdeněk Ročeň, opět se rozjížděly besedy, kontakty s odbočkami a další akce z dob samostatného OP. Postupně se vše měnilo formálně i organizačně. V této době se opět Zdeněk zapsal zlatým písmem do historie Odboru přátel Slavie. Ve spolupráci s Ing. Mixou nechal zaregistrovat ochranné známky na název FO SK Slavia Praha – Odbor přátel, schválen byl i znak – erb s korunkou (v minulosti ho vytvořil Miloš Nesvadba) a k tomu tři historicky nejdůležitější varianty vlajky Odboru přátel Slavie. Registraci ochranných známek se podařilo dotáhnout do konce i přes velký odpor a právní kličky Ing. Lešky a podařilo se potvrdit zákonnou identitu Odboru přátel. Právní kontinuita Odboru přátel byla potvrzena, pouze se jednalo o opětovné osamostatnění OP jako právního subjektu. A vracely se další činnosti. Akciovka slibovala, že se postará o vydávání fanouškovského časopisu – tradičního Zpravodaje, ale vydala jen tři čísla, údajně kvůli přílišné nákladnosti. A Ing. Leška zakázal, aby Zpravodaj byl pod tímto názvem v OP obnoven. Ale s doc. Smetanou jsme vymysleli název, který se plně vžil – Červenobílé listy a OP se již roky stará o jeho vydávání. Toto však byl jen jeden z důkazů, že OP nepřirostl Ing. Leškovi k srdci. Nejvíce nemohl vstřebat, že se Zdeňku Ročňovi podařilo zaregistrovat naše ochranné známky. Zasloužil se o to, že Zdeněk musel v roce 2003 jako sekretář OP skončit (pak se vystřídali ve funkci J. Riesner, M. Eisenhut a P.Vršecký). Slávistická kariéra, či přesněji aktivity Zdeňka Ročně jsou srovnatelné snad jen s příběhem Františka Šulce (o něm brzy v samostatném článku).
Zbývá z dosud nevysloveného zmínit ještě zájezdovou činnost. Od roku 1995, kdy se Slavii dařilo v české lize, ale i v pohárové Evropě, se Odbor přátel stará o autobusové zájezdy fanoušků Slavie k utkáním evropských pohárů po celé Evropě. Byly to nejen takzvané non-stop zájezdy, jen k utkání a zpět, ale i delší zájezdy pro celé rodiny s ubytováním a bohatě doplněné turistickou tématikou a poznáváním přírodních a historických krás Evropy. Podařilo se takto zorganizovat zájezdy celkem k 48 utkáním evropských pohárů, nejvíce autobusů (19) OP vypravil do Říma v roce 1996. O tyto zájezdy se obětavě starali především Zdeněk a Karel Vavřina. Akciovka Slavie zajišťovala letecké zájezdy k pohárovým utkáním, a jelikož potřebovala jazykově a odborně zdatného průvodce pro zajištění programu pro fanoušky a novináře, mohl jsem se zde, žel mimo OP, realizovat. Když jsem ale měl volno, pomohl jsem i při autobusových zájezdech, zejména při cestách na Slovensko. Ve slávistických tiskovinách se pak objevovaly vedle sebe reportáže z obou typů zájezdů!
Zdeněk Ročeň je jediným ze tří výše zmiňovaných jubilantů, kterému můžeme gratulovat osobně. Rádi tak činíme a k díkům za vše, co pro Slavii a slávisty vykonal, připojujeme především přání pevného zdraví a příjemný pobyt mezi sedmdesátníky, na jejichž hřiště 17. března 2021 oslavenec vstoupil!
Dobi