20 LET OD ÚMRTÍ FRANTIŠKA PLÁNIČKY

20. července 2016 si jistě nejen pamětníci připomenou, že před 20 lety opustil tento svět i naše řady v požehnaném věku 92 let fenomenální brankář František Plánička. Při vší úctě třeba k Janu Koškovi či Františku Veselému měl červenobílý fotbal dvě hvězdy světového významu – Františka Pláničku a Josefa Bicana! Poúnorové roky rozhodně nepřály tzv. buržoaznímu klubu, za jaký určili mocipáni hlavně Slavii. Zatímco jméno Františka Pláničky bylo jakž takž respektováno, Josef Bican byl označen za typický příklad buržoazního sportovce. Naopak polistopadová euforie pak začala vyzdvihovat hlavně Josefa Bicana (15. výročí jeho úmrtí si připomeneme koncem roku). Naštěstí se časem vše srovnalo (možná, že k tomu přispělo i nevhodné chování Bicanova syna) a vše se vrátilo do normálu a začalo platit nikoliv Plánička NEBO Bican, ale Plánička A Bican! Připomeňme si slavného brankáře několika střípky:

  • Podobně jako další kluci z pomezí Bubenče a Letné měl jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou a všichni milovali pohled na opravdové fotbalisty; měli tak blíže ke Spartě, která měla hřiště hůře zabezpečeno před neplatícími návštěvníky než tehdy komfortnější stadion Slavie – z přilehlých sloupů se daly její zápasy v pohodě sledovat.
  • První fotbalové krůčky (přesněji odchytané míče) absolvoval v dresech klubů pražské sedmičky, kde si jej vyhlédli funkcionáři Sparty a pozvali jej na trénink, kde se však setkal s odmítavým stanoviskem kvůli své menší postavě. O všem rozhodl výrok „u nás na Spartě nečepujeme malá piva ani v kantýně, natož abychom někoho takového stavěli do branky!“. Plánička to tedy zkusil na tehdy nedaleké Slavii a byl to jeden z nejvýznamnějších okamžiků věčné Slavie. Celý svůj fotbalový život v dospělé kategorii tak odchytal v barvách jediného klubu, naší Slavie, jejíž dres svlékal pouze v reprezentaci. Dlouho byl rekordmanem s počtem 74 reprezentačních startů (tehdy byly frekvence zápasu mnohem řidší) a poprvé jej překonal až Láďa Novák z Dukly, navíc trochu uměle připraveným 75. startem!
  • Je zajímavé pročítat jeho životopisy. Některé absolutně pomíjejí jeho dětská léta a zmíněnou snahu vidět fotbalové zápasy zpoza ohrady, jiné o něm hovoří jako o hráči Slavie se sparťanským srdcem, což však celou svou kariérou naprosto popřel!
  • Je nutné připomenout, že po celý život vykonával i svoji civilní profesi úředníka v penzijním ústavu a i na slavné MS 1934 v Římě musel požádat o mimořádnou dovolenou! Ředitel prý chvíli naoko váhal, ale pak mu podepsanou žádost vrátil s přáním, aby Čechoslováci vydrželi v Římě až do konce. To se podařilo. V mužstvu s kapitánem Pláničkou startovalo osm slávistů!
  • Jeho reprezentační kariéru ukončila o čtyři roky později zlomenina ruky v zápase s Brazílií na MS ve Francii. Zápas sice obětavě dochytal, ale s reprezentací a záhy i s kariérou ve Slavii (kde měl zdatného nástupce Lexu Bokšaye) byl konec a mohl se plně věnovat své oblíbené profesi.
  • S fotbalem však zdaleka neskončil. Když se v polovině padesátých let začaly formovat jedenáctky internacionálů, nechyběl mezi jejich zakladateli a aktivními propagátory. Poslední zápas odchytal ve svých 70 letech!
  • Mezi jeho ocenění patří i Cena fair play od UNESCO v roce 1985!
  • Když v roce 1964 vznikl Odbor přátel, patřil mezi jeho velké propagátory. Byl vždy hvězdou Memoriálů Vlasty Kopeckého, kde byli s věrnou manželkou Boženkou vždy nejvítanějšími hosty (mimochodem byl to František Plánička, který jel s nebohým Vlastou Kopeckým v roce 1967 po jeho kolapsu do nemocnice a byl první, kdo do kabiny přinesl smutnou zprávu).
  • Snad nikdy nechyběl na všech těch nádherných výročkách s projevem Martina Růžka nebo na proslulých Slávistických karnevalech! Rád přicházel i na zápasy a slavnostní vyhlášení vítězů populární „Ročeniády“ – turnaje OP v malé kopané!
  • Patřil mezi nejobětavější návštěvníky četných besed a dalších akcí na našich odbočkách. A pokud přijel i další populární „Říman“ Láda Ženíšek, stala se z besedy dnešními slovy „talk show“!
  • Pochopitelně se diskuse vždy nakonec stočila k MS v Římě a na výrazně neobjektivního švédského sudího Eklinda, o kterém řada zpráv hovoří jako o kamarádovi jedné ze dvou největších fašistických zrůd, diktátora Mussoliniho. Eklind nejprve doslova zlikvidoval v semifinále rakouský Wunderteam, aby pak ve finále tu rovinu pořádně „naklonil“ a po zápase si přišel pro požehnání diktátora. Zatímco pro objektivní Seveřany byl od této chvíle „persona non grata“, proradná FIFA jej nominovala i na MS ve Francii, kde údajně opět pomohl svému fašistickému kamarádovi k výhře a dokonce si zapískal i na prvním poválečném MS v roce 1950. Takže – mezi námi – nic nového pod sluncem! Dokonce se prý uvažovalo o anulování italského titulu z roku 1934, ale zůstalo jen u slov!
  • František Plánička spí svůj věčný slávistický sen na Vinohradském hřbitově (na druhé straně tramvajové trati směrem na Žižkov) a jeho hrob v dolní části tohoto hřbitova bývá při každoročních Slávistických Dušičkách samozřejmě navštíven. Často se zde setkáváme k oboustrannému potěšení s vnuky legendárního slávisty.

Františku Pláničko! Patří Vám věčný dík a nezměrná úcta všech slávistů!

 Dobi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.