2016 – ROK ŘADY JUBILEÍ! PLATÍ TO I PRO OP

500OPPřed 700 lety se narodil císař a král Karel IV., pokud ne největší, tak určitě jeden z největších státníků naší historie. Před 100 lety zemřel císař Franz Josef I., na kterého Češi a ostatní slovanské národy někdejší monarchie určitě s takovou láskou nevzpomínali. A někde mezi tím je hudební génius Wolfgang Amadeus Mozart,který se narodil právě před 260 roky, aby do hudebního nebe odešel v roce 1791, tedy před 225 lety. Dodnes jsou přitom vedeny spory o tom, co mínil výrokem „Moji Pražané mi rozumějí“, který si jak Češi, tak i německy mluvící nacionalisté vykládají po svém! Ale není to jedno, když si skladatel tolik oblíbil město, které je stále stejně krásné jako před více než 200 lety při jeho premiéře Figarovy svatby?

To Karel Havlíček Borovský, který se narodil před 195 lety a zemřel v roce 1856, tedy půl roku před 100. výročím Mozartova narození, má již především k našim barvám velmi blízko. Jeho krédo „Moje barva červená a bílá, dědictví mé – poctivost a síla!“ si vzali za své nejen slávisté z odbočky Rebelové v Havlíčkově Brodu (účast na loňských slávistických Dušičkách spojili i s pietní vzpomínkou na neohroženého Čecha a Slovana), který samozřejmě sice nemohl mít nic společného s fotbalovým hnutím, ale připomeňme, že červená a bílá byly tehdy národními barvami českými (až posléze přibyla třetí slovanská barva – modrá, v úctě k Moravě i bratrům Slovákům).  Stejně by bylo zajímavé vidět, jak by se tvářil, kdyby jej jakýsi časostroj posunul do dnešních dnů a on mohl sledovat, jak červenobílé vlajky doplněné hvězdou stojící na jednom cípu vlají v hledištích stadionů či jak dokáží policejní mlátičky masakrovat pokojný slávistický průvod.  Třeba by si řekl – co se od Bachova absolutismu změnilo? A při čtení nejednoho textu by si jistě zopakoval svůj epigram  – „Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi Čechy ruku, by nám Bůh dal, co dal Tobě a náš jazyk neshnil v hrobě!“

Ale přejděme k výročím, která se bezprostředně týkají Slavie a slávistů, zejména těch, kteří jsou výrazně spojeni s Odborem přátel. Mnohá jména jsou dobře známá, ale cílem je připomenout i ty lidičky, kteří už byli možná trochu zapomenuti či opomenuti.

Začněme vznikem OP.  Po březnovém shromáždění věrných slávistů přišel den 20. 9. 1964 a s ním založení Odboru přátel. Plamenný projev spisovatele Pavla Hanuše, který byl zvolen prvním předsedou OP a který zemřel v únoru 1991, tedy před 25 lety, ve věku 63 let, je dodnes živým dokumentem. V čele OP jej pak na 18 let vystřídal Martin Růžek, jehož 20. výročí úmrtí jsme i na našich stránkách vzpomněli loni v prosinci. A pokud připomínáme Martina Růžka, vybavuje se i jméno dlouholetého funkcionáře Františka Šulce. „Papá“ Šulc se stal doslova duší OP a bylo jen málo akcí OP, kde chyběl. V den svých 60. narozenin, ač plný elánu, odešel podle tehdejších pravidel do důchodu a vzápětí usedl na sekretariátě. Je věčnou škodou, že jeho jméno není příliš uváděno a zmiňováno a že jsme na jeho výročí pozapomněli i my v roce 2011, kdy by oslavil 100. narozeniny, stejně jako spřátelený Hajduk Split! Jeho energii mu mohl každý závidět a je dobře, že si vychovával svoje nástupce z řad mladých vlajkonošů! Zde jmenujme dalšího letošního jubilanta, Zdeňka Ročně, který svou pětašedesátku oslaví v březnu.  Také on byl po několik let sekretářem OP a s jeho jménem jsou spojeny zdařilé autobusové zájezdy za evropskými poháry a především největší pražský turnaj v malé kopané, který nikdo nenazval jinak než „ročeniáda“! Lidská zloba se však tu a tam nevyhýbala ani Slavii, a tak oba museli svého času svoje místo opustit, u př. Šulce to bylo přímo na příkaz OV KSČ… U Zdeňka Ročně pak na začátku tohoto století.  Naštěstí OP nakonec našel za př. Šulce náhradu v podobě Františka Hampejse (*28. 11. 1921), který jako fotbalista kromě malé epizody v Teplicích Slavii nikdy neopustil a pokračoval svými aktivitami jako organizátor internacionálů a později právě jako sekretář OP. Byl to řízný záložník, pro svou trošku tmavší pleť si vysloužil přezdívku „Můra“. A proslul i svým výrokem v padesátých letech za pronásledování Slavie, který určitě zaslouží naše připomenutí:

„Vezměte nám klubové barvy, my stejně zůstaneme červenobílí, vezměte nám hřiště, my můžeme kopat třeba na mezi, ale to si pamatujte, že jsme a budeme slávisté. My jsme nikoho nezradili a ať už se vám to líbí nebo nelíbí, jednou budeme zase stát na svém hřišti, ve svém dresu a s hvězdou věrnosti na prsou, protože Slavia je věčná!“

Svou kariéru spojil se Slavií i jeho syn František, který je po dlouhá léta, prakticky od studií, zaměstnancem SK Slavia a v 80. letech býval i oporou rekreační jedenáctky OP!

Pokud jsme zmínili vznik OP, nesmíme opomenout ani spisovatele Jana Procházku a jeho krásné články i výroky. On byl po srpnu označen za jednoho z největších nepřátel normalizace a nejsme daleko od pravdy, pokud prohlásíme, že jej ve věku 43 let, v únoru 1971, tedy před 45 lety normalizátoři doslova utrápili!  Z umělců ještě jmenujme Ladislava Peška, který málokdy chyběl na Slávistickém karnevalu a do dějin vstoupila i fotografie z hlediště zápasu v Třinci, kde i za podpory jeho a přítele Josefa Kemra Slavia v květnu 1973 otočila nepříznivý vývoj, zápas vyhrála a tím z již téměř ztracené pozice odsoudila k sestupu Slezany. „Lála“ Pešek by v říjnu 2016 oslavil 110. narozeniny!

Nezapomenutelným zážitkem bývaly i slávistické karnevaly, kde k protagonistům vedle Yvetty Simonové patříval (ač původem z Brna) celoživotní slávista Milan Chladil. Pokud mu to dovolil čas, účastnil se i dalších akcí OP a doslova senzací byla jeho aktivní účast na první „ročeniádě“, kdy se zápasy s jeho kamarády měnily v malou autogramiádu. Zemřel ve věku pouhých 53 let 28. 6. 1984, letos by oslavil svoje 85. narozeniny!

Na chvíli přejděme zpět přímo k fotbalu. Ten slávistický uvádí oficiální založení 21. ledna 1896, tedy před 120 lety (všimla si toho i ČT24 a ČRo), kdy se parta studentů z gymnázií na Malé Straně a v Křemencově ulici rozhodla, že i tento sport v klubu, který už existoval téměř 4 roky, potřebuje ten správný „štempl“ a posvěcení úřadů (publikace vydaná SK Slavia v roce 1981 k 85. výročí slávistické kopané uvádí datum vzniku 25. března 1896, ale to už Slavia sehrála první oficiální zápas, a to s AC Praha, který byl tak vlastně tím definitivním razítkem, které potvrdilo vznik a odstartovalo bohatou následnou historii)!

Zajímavý je v této souvislosti i jazykový vývoj názvu tohoto nejpopulárnějšího sportu u nás. Nejprve se hovořilo o „míči kopaném“ (snad paralela slov football či Fußball), pak se téměř 80 let používalo slovo „kopaná“ – po vzniku OP např. čteme, že pomáhal oddílu kopané i kopané žen, až se ustálil dnešní výraz fotbal. Ony i některé bratrské slovanské národy hledaly vlastní názvosloví – Poláci mají piłku nożnu, v bývalé Jugoslávii se ustálil název „nogomet“. Slované hledali i názvy dalších populárních sportů – házená, odbíjená, košíková. Na jihu se tak podobně objevil vedle nogometu i rukomet, odbojka a košarka. Zatímco u nás byly problémy s pojmenováním příslušných sportovců (Chorvati dodnes bez problémů používají nogometaš, rukometaš, odbojkaš či košarkaš), tak čeština si v jazykové praxi zachovala vlastně jen házenkáře. Z odbíjené se stal volejbal, i když odbíjenkář ničemu nevadil. Ale souhlasit musíme s argumentem, jak odlišit výrobce košíků od košíkáře-sportovce (tedy basketbalisty) či najít výraz, který by nebyl tak pejorativní jako „kopálista“.

120 let tedy máme ve Slavii oficiálně i fotbal! A snad nejhezčí oslava výročí založení kopané proběhla v roce 1976, přesněji 30. září. Slavia sice truchlila po „ukradeném titulu“, kde jistě nebyli někteří funkcionáři bez viny, ale nakonec se věrní slávisté sešli na podzim při kulturním večeru, který obnovil  vzpomínky na někdejší akce OP Slávisté Slavii. Mezi největší zážitky patřilo určitě vystoupení dalšího velkého slávisty, Jaromíra Vomáčky, partnera Yvetty Simonové, poprvé po více než 7 letech zákazu za píseň „Běž domů, Ivane!“ Bylo to necelé dva roky před jeho smrtelným infarktem a i zde platilo totéž, co o Janu Procházkovi… I jeho normalizátoři utrápili… Je škoda, že zapadl jeho popěvek, který měl při oslavách výročí fotbalové Slavie premiéru a pak se hrával v Edenu po každém gólu: „Slávie, Slávie, den ode dne lepší je, Slávie, Slávie, ta nás všechny přežije!  Huráááá!“

Deset let před tím, v roce 1966, poznali slávisté, co znamená pád z výšin euforie do propadla beznaděje. Slavia jako nováček byla mnohými považována za outsidera, ale po remíze 2:2 na Strahově se Spartou před 50 000 (!) diváky, kde mistrovská Sparta zoufale zachraňovala aspoň bod, a týden nato Franta Veselý rozhodl duel na Slovanu v Bratislavě, se utvořil na čele tandem S+S, jako to bývalo před Únorem. A na jaře se zdálo, že se vahadlo převáží na naši stranu. Ale přišla zbytečná porážka 1:2 na někdejším starém Bramschi  neboli Drožďárně v Teplicích, které se zoufale zachraňovaly… A především prohra 0:5 na Baníku, která katastrofálně pokazila i skóre. Tehdy se totiž počítal nikoliv rozdíl, ale poměr – 5:1 bylo horší než 1:0! I tehdy se hovořilo o tom, že ne všichni bojovali, jak se patří! Přesto však do finiše nevcházela Slavia ze špatné pozice – měla stejně bodů jako Sparta, jež cestovala na zachraňující se Lokomotivu Košice. Stačilo by získat o bod více a hendikep ve skóre by byl napraven! Slavia hostila doma bratislavský Inter Slovnaft, kterému již o nic nešlo…  Ale zřejmě obě pražská S podcenila zespoda se tlačící Duklu, tehdy, v roce 1966, de facto vládní klub, kdy navíc den po finále ligy začínal XIII. sjezd KSČ! Spartu v Košicích rozhodoval důstojník Janda, Slavii v Edenu další „lampasák“ Fencl. Zatímco v Košicích bylo brzy jasno – 3:1 pro domácí, Slavia bojovala statečně! Asi až snad pátý penaltový zákrok hostí v pokutovém území odpískal Fencl jako penaltu, ale vystresovaný Béda Tesař neproměnil!  Naopak Juraj Szikora se při vymyšlené penaltě 10 minut před koncem nemýlil… A tak se titul nakonec stěhoval na vojenskou Duklu! Dav si sice vyhledal bydliště Fencla kdesi na Petřinách, ale co byla vymlácená okna proti ztrátě naděje na titul na dlouhých 30 let?

O to více byl právem oslavován titul v roce 1996, po 49 letech! Ani tam nebylo vše jednoduché! Slavia měla v Drnovicích potvrdit své suverénní postavení na špici, kde jediným pronásledovatelem byla Olomouc. Ale u Vyškova utrpěla potupnou porážku 0:3! Olomouc zajížděla tehdy k sesterské Slovácké Slavii Uherské Hradiště, již odsouzené k sestupu! Několik autobusů se vydalo z Drnovic na Slovácko (kde je vlastně dnes někdejší Slovácká Slavia?), další mířily do Prahy s tranzistoráky u uší: Hradiště vede, Hradiště vítězí!!!  Z oken busů se vyvěsily slávistické vlajky a došlo na zastávku v jednom oblíbeném motorestu na D1, kam přijel i autobus s hráči a posléze také oba „slovácké“ autobusy. Triumfální cesta do Prahy skončila v Edenu, kde pak hráči poskakovali třeba i po střeše traktoru na úpravu hřiště! Co se dělo posléze, to byla opravdu „dlouhá noc“, kterou by žádná zpěvačka nevyzpívala!!!

Vraťme se však k osobnostem fotbalu (nebo postaru ke kopané) a současně k osobnostem, které se zasloužily i o zdar akcí OP třeba při nespočetných besedách! Představovat totiž Františka Pláničku, který nás opustil před 20 lety, 20. 7. 1996, a Josefa Bicana, s nadcházejícím patnáctiletým výročím úmrtí (12. 12. 2001), jistě není třeba. A v tomto odstavci si zaslouží zmínku i Ota Hemele. Připomínáme si totiž datum jeho narození před 90 lety, 22. 1. 1926, ale i úmrtí před 15 lety, 21. 5. 2001. Hemele, který do dospělého fotbalu vstoupil již v 16 letech, byl vynikající pravou spojkou a slávistou až za hrob! Za působení pana Korbela vzal na sebe úděl předsedy spojeného oddílu fotbalu a OP a po odchodu pana Korbela zpět do USA nesl statečně na svých bedrech všechny nemalé problémy, které tím pádem vyvstaly!

Se vzpomínkou na  jeho úspěšnou misi se na závěr vraťme opět  do řad Odboru přátel, spolku sdružujícího již téměř 52 let nejvěrnější slávisty! V loňském roce nás navždy opustilo několik obětavých slávistů, kteří spoluvytvářeli jeho bohatou historii! Lednová úmrtí př. Tábora ze Žirovnice a př. Maika z Libiše následovaly neméně smutné zprávy o smrti Miroslava Ondříčka a Míly Kruckého, k čemuž můžeme přidat stejně smutné další zprávy z našich odboček, ale hlavně úmrtí funkcionářské legendy OP Oldřicha Bartůňka. Snad bude rok 2016 k nám všem vstřícnější a ohleduplnější!

Dobi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..