Mám na sobě několik vrstev „textilu“, jak by řekl děda, je totiž leden, všude sníh a včera pěkně mrzlo. Před chvílí jsme zaparkovali za prý kdysi slavnou klubovnou tenisového klubu LTC. Lebedím si ve fusaku, červený kočárek drkotá Letenskou plání po hromádkách sněhu, klíží se mi oči. „Nazdáár“, ozve se za chvilku několik výkřiků. Jsme zrovna v místě, kde ve stráni nad temnou řekou trčí zbytek zábradlí od dávno zrušených jezdících schodů. Dál už pokračujeme v průvodu mnoha lidí. Někteří mají červenobílé šály, bundy nebo čepice. Jsou to slávisté a na Letné hledají stopy červenobílé historie. Vepředu jde velký pán v černých brejličkách a černém kulichu. Nese obrovské desky. Ten musí mít sílu! Když se zastavíme u velikého dřevěného kolotoče, říká ten pán, že kolotoč je starý jako Slavia a na Letnou byl přestěhován z Vinohrad. Stával u zastávky tramvaje, která vozila návštěvníky kousek dál do Královské obory na Jubilejní zemskou výstavu. Tramvaj tam vydržela jen pár let, ale kousek kolejí je v trávníku pořád.
„A teď za Maddenem“, rozhodne velký pán, kterému všichni říkají Míro. Lidský had se sune mezi letenskými domy. V Dobrovského ulici pan Míra otevře veliké desky. Má v nich spoustu obrázků. Skoro na všech je prý nejslavnější a nejskvělejší trenér slávistických fotbalistů – Johnny Madden. Trénoval je 25 let a tady v domě č. 14 bydlel. Z okna viděl na všemožná hřiště, kterými byla Letná poseta. Teď by neviděl nic. Bránily by mu ve výhledu nové domy. Navíc tu už skoro žádné hřiště nezbylo. Velitel sklapne desky a jde se (já se tedy vezu) dál.
Míjíme Národní zemědělské muzeum. Předtím tu bylo hřiště DFC Prag. V týmu hráli hlavně pražští Němci židovské víry. Na začátku války jiní Němci s klubem zatočili. K podélné straně hřiště DFC přiléhal stadion Slavie. Už druhý na Letné. Původní byl blíž k dnešní Spartě. Další stadion, podle obrázků velký a moderní, se už nepostavil. Přišla válka.
Klubko slávistů stojí na pusté bílé pláni a pan Míra říká: „Tam za Molochovem je vodárenská věž, která je na mnoha fotkách ze zápasů na dávném slávistickém stadionu. Je to orientační bod. A támhle,“ máchne rukou někam k bíle okachlíkované budově, „byl rohový praporek.“ Pak se všichni domlouvají, že by bylo krásné, kdyby se hřiště dalo přesně zaměřit. Prý by mohl pomoci nějaký chytrý pán s všemožnými přístroji. Jen ho najít!
Pomalu začínám mít hlad, táta s mamkou to poznají, loučí se slávisty, ti zas nakukují do mého kočárku a pan Míra si mě rozjařeně fotí. Parta pak odchází dolů ke Štrosmajeráku, kde se v Husově sboru Církve československé husitské pokloní panu Hemelemu, který ve Slavii prý dříve bezvadně kopal, pak funkcionařil. Teď by mu bylo 90 let.
My už drandíme autem k jihu, ale určitě se musíme někdy vrátit. Na ten kolotoč určitě!
nápady čtvrtroční Dory Váňové zapsal otec
(UNIVERZITA SLAVIA: SLÁVISTICKÁ PROCHÁZKA NA LETNOU, odpoledne 24. 1. 2016)