PŘED 40 LETY ZEMŘEL SLÁVISTA A NÁRODNÍ UMĚLEC JAN PIVEC

Starší slávisté, ale i jejich stejně zapálení potomci se jistě čas od času ponoří do vzpomínek na vše, co s naším milovaným klubem prožili, rádi zalistují v domácích archivech, které každá slávistická rodina opatruje s úctou na nejčestnějším místě! Vracejí se tak vzpomínky na úžasné zážitky s milovaným klubem, na vítězství hráčů v těch nejkrásnějších dresech na světě, ale i na všechny ty lidi a lidičky, kteří ke Slavii nerozlučně patřili. Na kamarády, s nimiž toho hodně zažili, ale i na slavné hráče a stejně slavné příznivce, kteří též zahořeli láskou k červené a bílé. A opět musím opakovat svoji otázku z jiných vzpomínek – kde existuje na světě klub, který by se mohl právem pochlubit takovou plejádou slavných osobností z oblasti kultury, umění, vědy, sportu, jakož i takovými politiky, kteří vlastně byli jedněmi z nás a zasloužili si, že na ně může být celá vlast opravdu hrdá?

Jan Pivec

A stejně jako historie našeho národa, naší vlasti měla daleko k „procházce růžovým sadem“, tak i náš klub si ve své minulosti prožil údobí, kdy byla ohrožena samotná jeho existence! Vznik Odboru přátel Slavie v roce 1964 výrazně přispěl k záchraně a stal se odrazovým můstkem k budoucím klubovým úspěchům, v něž tehdy už jen málokdo doufal. A byly to významné osobnosti naší historie, jimž patří za skutečnou záchranu Slavie náš věčný dík. Čestné místo mezi těmito osobnosti zaujímá jeden ze zakladatelů OP, národní umělec, herec Jan Pivec, který nás opustil před čtyřmi desítkami let, 10. května 1980.

Jan Pivec se narodil na pražských Vinohradech 19. května 1907 jako jediný syn nožíře a zámečníka Jana Pivce, rodáka z východočeského Rychnova nad Kněžnou. Maminka Františka byla vášnivou milovnicí divadla, a tak již malý Honzík s ní navštěvoval divadla, učil se hrát na housle, klavír a cvičil zpěv. Rodiče však viděli jeho budoucnost jako účetního, ze studií ale zběhl a zdůvodňoval to prý tím, že jej ničila deskriptivní geometrie.

Svou hereckou dráhu zahájil ve vinohradském ochotnickém souboru Vavřín, ale brzy se přidal k několika kočovným divadelním společnostem. Povšiml si jej posléze profesor konzervatoře Hurt, doporučil Pivce ke studiu této školy a zajistil mu i stipendium. V letech 1927-30 tam na dramatickém oddělení tedy studoval, jeho spolužáky byli Miloš Nedbal, Vlasta Fabiánová, Marie Glázrová, Nelly Gaierová, Hana Vítová, třídním učitelem byl po určitý čas i Rudolf Deyl st. Po absolutoriu vystřídal několik divadelních scén, mj. i Osvobozené divadlo, čtyři roky působil ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde si jej vyhlédl K. H. Hilar pro pražské Národní divadlo. V něm v roce 1934 zakotvil na téměř 40 let! 

Výčet jeho divadelních, filmových i televizních rolí by vydal na pořádně dlouhý seznam. Jako vrchol Pivcova divadelního herectví je označována role Falstaffa v Shakespearových Veselých paničkách windsorských.  Ve filmech zpočátku proslul jako tradiční milovník, ale to nebyly zdaleka jediné role.  Příznivci Karla Čapka si jistě připomenou Pivcova Maršála v Bílé nemoci nebo titulní postavy v Loupežníkovi. Zajímavá byla jistě i role Rasputina. V pohnuté době na přelomu 60. a 70. let, kdy zhrzený národ čekal na každé slovíčko povzbuzení, vysílala  Československá televize seriál F. L. Věk, kde se připomínala statečnost našich obroditelů. Ulice se vyprazdňovaly a lidé seděli u obrazovek a sledovali příběhy, které nejlepší herci nádherně ztvárňovali. Martin Růžek coby prof. Vydra pronesl onu nezapomenutelnou větu „Neumřelať, jen spí“ a my jsme věděli, že tak trochu myslí i na svou a naši Slavii, která v té době živořila. A se stejným zanícením sehrál i Jan Pivec roli otce Věka!  

Kdosi prohlásil, že hloubka umění herce se pozná nejlépe v tom, jak sehraje záporné role. Právě Martin Růžek vyprávěl, jak se k němu někdy chovali kolemjdoucí, když perfektně podal role krále Kazisvěta nebo pátera Koniáše. Jan Pivec dopadl podobně po přesvědčivém ztvárnění neoblíbeného císaře Zikmunda v trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem. V roce 1963 se stal právem národním umělcem!

Byl velkým příznivcem naší Slavie, spoluzakladatelem OP, ochotným účastníkem významných podpůrných akcí Slávisté Slavii i pravidelným divákem při zápasech v Edenu. Měl svoje místečko na kraji jedné z řad staré dřevěnky a starší čtenáři si možná vzpomenou na snímek z jednoho zápasu, který nedopadal pro naše barvy dobře, kde si jakoby otírá slzičku…

Jan Pivec nebyl nikdy příznivcem bujarých společenských sedánek. Žil dlouho s maminkou a celkem třikrát se oženil. Můžeme přitom říci, že i zde lze najít tak trochu odraz všech oněch pohnutých let…  Jeho první ženou byla od roku 1943 o 13 let mladší herečka Jana Romanová, půvabná brunetka, do které se zamiloval při jejich společném natáčení filmu Muži nestárnou. Únor 1948 přinesl zlom i do manželství, Jana potajmu emigrovala do Anglie, kde se údajně později vdala. Setkala se zde i s herečkou Adinou Mandlovou a je připomínána v její vzpomínkové knize. Jeho druhou ženou byla Taťána, kterou prý Pivcova maminka vůbec neměla ráda, a tak se časem rozešli. Veřejnosti nejznámější byla Věra, se kterou žil až do smrti. Potkal ji v Národním divadle, kde pracovala jako účetní. 

Hrob, v němž spočinul Jan Pivec

Jan Pivec se herectví v divadle ve stáří musel vzdát, protože trpěl srdečním astmatem a ucpáváním cév, s bércovými vředy na nohou. Ještě řadu let po odchodu z Národního divadla do penze v roce 1970 až do své smrti čekal na další svou roli alespoň ve filmu, ale nedočkal se. Zemřel devět dnů před svými 73. narozeninami ve Vinohradské nemocnici v Praze. Je pochován na Vinohradském hřbitově. 

                                                                                                                                                 Dobi

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..