Narodil se 27. března 1911 a slávistický fanoušek jej zná z historie jako nástupce Františka Pláničky. Mezi slavné a nesmrtelné se zapsal při vítězném tažení Středoevropským pohárem v roce 1938, kdy vychytanou nulou v Budapešti pomohl Slavii k rozhodujícímu výsledku 2:0.
V klubu Rusj Užhorod s fotbalem začínal, v roce 1936 za ní hrál dokonce nejvyšší soutěž, k zápasům létali letadlem. A mnozí hráči byli stejně jako Lexa učiteli. Ten pojem také znáte – létající učitelé.
Lexa pak přešel do Slavie a byl při tom velkém úspěchu. Stylem byl od Pláničky zcela odlišný – vysoký brankář pohybující se po celém svém pokutovém území a střely nejčastěji vyrážel.
Do jeho osudu v našem klubu zasáhla válka a povinnosti z ní vyplývající, též zranění. Přesto až do roku 1943 ve Slavii a s ní tak 4 mistrovské tituly. Ve 4 zápasech vedl i naši reprezentaci.
Svůj život spojil s učitelstvím a se Slavií. A dlouho jsme jej vídávali mezi námi při utkáních Slavie.
27. srpna 2007 – v 96 letech – nás opustil a odešel do slávistického nebe.
Takto v rychlosti si připomeňme jeho osobu. Ač mnohem víc dalo by sdělit.
Jak ale bývají cesty osudu někdy zajímavé…
V rámci Odboru přátel rádi pátráme po slavných osobnostech sešívané minulosti, snažíme se nacházet kontakty a splétat pavučinky. Aby minulost nebyla jen tiskařskou černí. Ale žíjícím a nějak ztělesněným faktem. Který se v nás dále zrcadlí, nějak nás oslovuje.
Tak se stalo, že na podzim roku 2016 doktor Petr Pěnička objevil na nymburském hřbitově náhrobní kámen se jménem Alexa Bokšay. A poptal Odbor přátel, co o tom ví.
Nevěděli jsme. Naše stopa končila oficiálním datem úmrtí a pocitem, že Lexa vždy tíhnul k rodnému Užhorodu a že jeho poslední cesta musel vést tam.
Nový nález však byl správný, vbrzku ověřený. Vstřícností nejbližšího pozůstalého, pana Zdeňka Hampla, pak ve středu 29. března 2017 proběhla na nymburském hřbitově malá pietní vzpomínka. Položili jsme červenobílé růže, zapálily svíčku a vzpomenuli na našeho slavného hráče.
Lexu, Alexu, Alexeje – jemu osobně to prý bylo jedno. A ač jen v základní linii, pak mnohé jsme se o něm dozvěděli. Slávistickou knihovničku darem rozšířili o knihu Alexa Bokšay – gentleman trávníků a školních tříd, pro historickou sekci Odboru přátel převzali fotografie a vyznamenání. Však pohlédněte na fotografie.
Aby to nebyl zážitek jen pro nás právě zúčastněné, ale třeba i pro širší plénum slávistické, pak jistě během roku přizveme našeho nového slávistického přítele – pana Zdeňka Hampla – k další diskuzi na půdě slávistické a bez časových limitů. Věřím, že tomu tak bude. A naše slávistické vzpomínky budou nově směřovat i za Alexou Bokšayem. Nejpozději koncem srpna tohoto roku. Deset let od toho, co jsme jej mohli naposledy potkat.
Michael Janáček
Lexu jsem měl díky OP možnos. t poznat osobně. On učil sice ruštinu, ale jako občan někdejšígo československého Užhorodu, vládl stejně perfektně i maďarštinou (užhorod – Ungvár). Asi nikdo se nedokkázal představit někdejší Memoriály Vlasty Kopeckého bez jeho perfektní pomoci. Ať už se staral o Vasas nebo jednou i o Ferencváros. I díky němu nám byli maďarští sousedi hned bližší! Nemohhu nevzpomenout na slova Karla Kryla „příteli, človíčku, v sousední zemi, taky tě bijí, taky tě bijí?“ Rád jsem jezdíval na Balaton a poslední den vždy patřil Budapešti. A jednou jsme měli průvodce Gábora, slovo dalo slovo a svěřil jsem se, že mám ráýd Vasas, jehož on byl velkým fandou. A tak jsem na Üllói út sledoval ligu a zakřičel si oslavné Hajrá Vasas!
Lexa zůstal bezdětný a jezdíval za ním švagr z Užhorodu (když ho k nám pustili). Lexa jej přivedl na výbor a brzy jsme se spřátelili, myslím, že se jmenoval Sándor…. Kdykoliv jsme se s Lexou potkali, říkal, Míšo, pozdravuje Vás moc švagr. Bohužel zemřel dříve než Lexa a jet tehdy na pohřeb, i když vlak byl levný…. Tak to jsou taky zážitky!