Někdy mezi 1. a 15. říjnem 1892 se Jaroslav Hausman (1872-1923), Václav Kratochvíl (1873-1920) a Vilém Schöbl (1874-1907) sešli ve Vodičkově ulici před sídlem Literárního a řečnického spolku Slavia, (literární Slavia), což bylo tehdy středisko všeho českoslovanského studenstva v Praze. Všichni tři měli krátce po maturitě a byli novými mediky, členy literární Slavia a také úspěšnými cyklistickými závodníky.
Začali se bavit o sportu a Kratochvíl si stěžoval, že se necítí v Českém klubu velocipedistů Smíchov dobře. S tím souhlasil i Schöbl. Tehdy nebyl v Praze žádný studentský sportovní klub. Jen sportovní odbory Literárního a řečnického spolku Slavia (šermířský, šachový a turistický). Hausman tedy navrhl, aby založili čistě studentský spolek. Chyběli jim však zkušenosti. Kratochvíla napadlo, aby se obrátili o pomoc na vůdce české mládeže a zakladatele šermířského odboru v literární Slavii JUC. Antonína Čížka (1865-1897), jenž byl vlastně již téměř příbuzným Kratochvíla, neboť měl známost s jeho sestrou, s kterou se nakonec v roce 1896 oženil.
Čížek pomoc samozřejmě neodmítl, ale byl zaměstnán přijímáním nových členů do literární Slavie, proto jim odpověděl: „Ale počkejte trochu hoši, teď mám starosti se zápisem, až po zápisu.“ Čekali proto a našli velkou podporu u dalších dvou členů literární Slavie MUDr. Václava Kubra (nar. 1866), a Kratochvílova bratrance MUDr. Josefa Srby (1865-1938), jenž byl asistentem prof. MUDr. Emericha Maixnera.
Výsledek porad nakonec byl, že se nemá zakládat klub, ale odbor při literární Slavii. Na pokračující valné hromadě literární Slavie dne 14. listopadu 1892 (později uváděné datum 2. listopadu 1892 je chybné) v dnes již zbořeném Kaulichově domě na Karlovo náměstí byl velkou většinou přijat návrh JUC. Antonína Čížka, aby byl povolen Akademický cyklistický odbor Slavie (zkráceně ACOS), jehož nástupcem je dnešní Sportovní klub Slavia. Prvním předsedou nového odboru byl zvolen MUDr. Václav Kubr.
Další osudy tehdejších tří mediků, zakladatelů sportovní Slavie
MUDr. Vilém Schöbl, syn slavného českého očního lékaře prof. MUDr. Josefa Schöbla, působil jako obvodní lékař ve Starém Jičíně. Zemřel již ve 32 letech na zánět jater.
Jeho vděční pacienti mu nechali na hrobě postavit pomník s nápisem:
“Chud byl statky, duchem přebohatý,
v srdcích naších získal pomník zlatý.
Pouze dobro konal, dobro chtěl,
kdo by duše drahá Tebe zapomněl?
Lásku naši vřelou slovy
kámen chladný nikdy nevypoví.
Z vděčnosti věnuje zdrav. obvod
St. Jičín-Bernartice“
MUDr. Václav Kratochvíl zahájil po promoci v roce 1900 lékařskou praxi jako tovární lékař v Červeném Kostelci, kde byl v roce 1904 zvolen okresním lékařem. Za krátký čas si získal takové důvěry, že již roku 1906 byl poctěn křeslem starosty města.
Z příčin zdravotních se roku 1913 přestěhoval na rodné Podřipsko – do Roudnice, kde se ihned přihlásil k veřejné práci a zahájil praxi zubního lékaře. Proslul zejména svou dobročinností. Jelikož sám dětí neměl, věnoval něžnou, v pravdě otcovskou péči sirotkům.
Při nešťastném úrazu si poranil tepnu na předloktí. Kvůli otravě krve musel být převezen do pražského Podolského sanatoria, kde po dlouhém utrpení ve věku 47 let zemřel.
Rakev byla vystavena v zasedací síni roudnického městského zastupitelstva, kam se nepřetržitě přicházely rozloučit se zvěčnělým nespočetné zástupy přátel, stoupenců a vděčných občanů. Přijel mimo jiné i první československý premiér JUDr. Karel Kramář, slavný spisovatel Viktor Dyk či prof. MUDr. Rudolf Tomáš Jedlička, jenž osobně zemřelého v Podolském sanatoriu ošetřoval.
Se zemřelým se jako poslední rozloučil V. Dyk, který pravil:
„Odevzdáváme ohni tělo muže, v jehož srdci byl věčný oheň lásky. Loučíme se navždy s mužem, s kterým se nám nikdy nechtělo loučiti a u něhož jsme nečekali, že se bude muset s ním loučiti. Odchází dobrý Čech, který často, ba vždycky zapomínal na sebe, nikdy však na národ a vlast. Tento náš přítel dal nám nezapomenutelný příklad, že nestačí jen konat povinnost, konat svou práci, ale že jí nutno s r a d o s t í konat tu práci, mít ji v sobě, šířit a zmocňovat ji kolem sebe, poněvadž bez této radosti nerodí se a nežije nic krásného. Loučíce se naposledy s mrtvým, slibujeme nad jeho rakví, že se vynasnažíme ne-li dostihnout, aspoň přiblížiti se jeho vzoru oddané a pracovité lásky! S Bohem! “
MUDr. Jaroslav Hausman, ženský operatér a porodník, zprvu asistent prof. MUDr. Karla Pawlíka, se stal úspěšným lékařem-podnikatelem. Patrně v roce 1903 založil v Legerově ulici čp. 1627 na Novém Městě pražském sanatorium. Zmiňuje se o něm i prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc., ve své knize Konec vzpomínání: „Zatím Znojemský zařídil vše v Hausmanově sanatoriu, kde byl Holub (básník a spisovatel JUDr. František Holub) operován. Dlouho ležel mezi životem a smrtí. Mnoho a často se pak mluvilo o velkém účtu, vzorném ošetření, návratu Hausmanovým autem domů atd.“
Nakonec se dr. Hausmanovi stalo jeho povolání osudným. Při rychlé jízdě otevřeným autem k pacientovi si způsobil zápal plic, kterému ve svých padesáti letech podlehl. Po jeho smrti koupil sanatorium MUDr. Vladimír Borůvka. Zásluhou prof. MUDr. Františka Buriana bylo na místě někdejšího Borůvkova sanatoria zřízeno v roce 1953 oddělení pro léčbu popálenin, ve kterém v roce 1969 zemřel Jan Palach.
Tomáš Donner